8 C 344/2020-15 — Okresní soud Plzeň-jih

Žalobkyně se podanou žalobou domáhala vydání rozhodnutí, kterým by byla žalované uložena povinnost uhradit žalobkyni částku 7 104 Kč s příslušenstvím. Dle tvrzení strany žalující tento nárok vznikl z titulu nesplněné povinnosti vyplývající ze smlouvy o úvěru uzavřené dne 3. 3. 2020. Žalovaná se k podané žalobě nevyjádřila. Účastníci řízení na základě výzvy soudu souhlasili s tím, aby soud ve věci rozhodl bez nařízení jednání. Soud proto ve věci postupoval podle ust. § 115a o.s.ř., dle kterého k projednání věci samé není třeba nařizovat jednání, jestliže ve věci lze rozhodnout jen na základě účastníky předložených listinných důkazů a účastníci se práva účasti na projednávání věci vzdali, popřípadě s rozhodnutím ve věci bez nařízení jednání souhlasí. Předloženými důkazy byl zjištěn následující skutkový stav: Ze smlouvy o úvěru uzavřené dne 3. 3. 2020 soud zjistil, že jejím obsahem je závazek žalobkyně poskytnout žalované úvěr ve výši 3 000 Kč a závazek žalované tento vrátit, a to včetně sjednaného úroku a poplatků ve výši 3 204 Kč ve lhůtě do 5. 4. 2020 Celkem měla žalovaná povinnost zaplatit částku ve výši 6 204 Kč, výše roční procentní sazby nákladů (tzv. RPSN) činila 1916 %. V souladu s ustanovením článku [číslo] a [číslo] předmětné smlouvy má žalovaná v případě nikoli řádného plnění svého závazku povinnost zaplatit žalobkyni smluvní pokutu ve výši 450 Kč. V souladu s předmětnými ustanoveními byla žalované vyúčtována smluvní pokuta v celkové výši 900 Kč. Dále dle článku [číslo] smlouvy si strany sjednaly pro případ nutnosti vymáhání pohledávky úhradu nákladů s tím spojených, a to za první zaslanou upomínku poplatek ve výši 450 Kč, za druhou upomínku poplatek ve výši 650 Kč a dále poplatek ve výši 1 500 Kč jako úhradu za vymáhání pohledávky prostřednictvím inkasní agentury. Z tvrzení žalobkyně dále vyplynulo, že žalovaná uvedenou částku nevrátila. S ohledem na skutečnost, že žalovaná výši provedených úhrad žádným způsobem nerozporovala, vzal soud tuto skutečnost za prokázanou. Podle ust. § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“) smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. Soud má za prokázané, že mezi účastníky byla vůle uzavřít smlouvu o úvěru ve smyslu výše uvedených zákonných ustanovení s tím, že poplatek v celkové výši 3 204 Kč má charakter úroků. Soud má dále za prokázané, že žalovaná úvěr ve výši 3 000 Kč čerpala. Soud se dále zabýval platností uzavřené smlouvy o úvěru ze dne 26. 4. 2019 zejména z hlediska jejího souladu s dobrými mravy ve smyslu ustanovení § 580 o.z. s ohledem na výši sjednaných úroků. Soud v tomto směru zohlednil rozhodovací praxi vyšších soudů a to zejména rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 1484/2004 ze dne 15. 12. 2004 ve kterém tento soud došel k závěru, že dohoda, kterou byly při peněžité půjčce sjednány nepřiměřeně vysoké úroky, je v souladu s ustanovením § 39 zákona č. 40/1964 Sb., dříve platného občanského zákoníku, neplatná pro rozpor s dobrými mravy. Nepřiměřenou a tedy odporující dobrým mravům je zpravidla taková výše úroků, která podstatně (v daném případě čtyřnásobně) přesahuje úrokovou míru v době jejich sjednání obvyklou, stanovenou zejména s přihlédnutím k nejvyšším úrokovým sazbám uplatňovaným bankami při poskytování úvěrů nebo půjček. V rozsudku sp. zn. 33 Odo 236/2005 ze dne 27. 2. 2007 pak Nejvyšší soud ČR došel k závěru, že v závislosti na okolnostech konkrétního případu nemusí být považován za nepřiměřený úrok, který je dvojnásobkem či trojnásobkem úrokové míry peněžních ústavů. Byť se výše citovaná judikatura Nejvyššího soudu ČR vztahuje k zákonu č. 40/1964 Sb., lze ji dle přesvědčení soudu použít i na právní vztahy vzniklé za účinnosti o. z., když smlouva o úvěru, ve které jsou sjednány nepřiměřeně vysoké úroky, je dle ustanovení § 580 o.z. ve spojení s § 588 o.z. absolutně neplatným právním jednáním a to pro svůj zjevný rozpor s dobrými mravy. Z informací uveřejněných na internetových stránkách České národní banky/databáze časových řad ARAD/statis data/ měnová a finanční statistika/měnová statistika/b. úrokové sazby MFI/nové obchody/úrokové sazby soud zjistil, že roční procentní sazby nákladů korunových úvěrů poskytnutých bankami domácnostem v ČR v březnu 2020, tedy v době uzavření smlouvy o úvěru, činily v průměru 8,15 %. Jestliže pak byla mezi účastníky v této době uzavřena smlouva o úvěru, ve které byla sjednána roční procentní sazba nákladů ve výši 1916 %, tvoří takto sjednaná RPSN mnohonásobek v této době obvyklé úrokové míry. V intencích výše uvedené judikatury pak došel soud k závěru, že ujednání smlouvy o úvěru týkající se poplatku ve výši 3 204 Kč je pro zjevný rozpor s dobrými mravy dle § 580 o.z. absolutně neplatné. Soud se dále zabýval tím, zda neplatnost ujednání o poplatku způsobuje neplatnost celé smlouvy o půjčce či nikoli. Dle § 576 o.z. týká-li se důvod neplatnosti jen takové části právního jednání, kterou lze od jeho ostatního obsahu oddělit, je neplatnou jen tato část, lze-li předpokládat, že by k právnímu jednání došlo i bez neplatné části, rozpoznala-li by strana neplatnost včas. V daném případě má soud za prokázané, že poskytování spotřebitelských úvěrů bylo předmětem podnikání žalobkyně. Tato společnost tedy bezpochyby neměla zájem poskytnout žalované bezúročnou zápůjčku. Podmínkou uzavření smlouvy o zápůjčce ze strany žalobkyně byla naopak skutečnost, že žalovaná přistoupí na výši úroku a poplatku. Pokud by pak v rámci uzavírané smlouvy o úvěru nebyl sjednán poplatek za uzavření smlouvy případně ujednáno jiné finanční protiplnění za poskytnutí finanční hotovosti, k uzavření smlouvy o úvěru s žalovanou by vůbec nedošlo. S ohledem na tyto skutečnosti došel soud k závěru, že smlouva o úvěru uzavřená dne 3. 3. 2020 mezi žalobkyní a žalovanou je neplatná jako celek. Dle § 2991 o.z. kdo se na úkor jiného bezdůvodně obohatí, musí obohacení vydat. Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám. Pokud tedy žalobkyně poskytla žalované na základě neplatného právního jednání finanční částku ve výši 3 000 Kč, má žalovaná povinnost tuto částku jako bezdůvodné obohacení vrátit a to bezprostředně poté, co byla o plnění požádána. S ohledem na skutečnost, že žalovaná v této lhůtě dlužnou částku neuhradila, soud žalobě co do částky 3 000 Kč vyhověl. Ve zbytku pak byla žaloba jako nedůvodná zamítnuta. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 142 odst. 2 o. s. ř., podle kterého měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo. Jelikož žalobkyně byla ve věci neúspěšnější než žalovaná, nepřiznal soud právo na náhradu nákladů řízení žádnému z účastníků, když žalované ve věci žádné náklady nevznikly.