11 C 272/2021-26 — Okresní soud Plzeň-jih

1. Žalobkyně se podanou žalobou domáhala vydání rozhodnutí, kterým by byla žalovanému uložena povinnost uhradit žalobkyni částku 20 114 Kč s příslušenstvím. Dle tvrzení strany žalující tento nárok vznikl z titulu nesplněné povinnosti vyplývající ze smlouvy o zápůjčce [číslo] uzavřené dne 1.8.2014, mezi právním předchůdcem žalobkyně, společností [právnická osoba], [IČO] a žalovaným. Pohledávky právního předchůdce žalobkyně byly smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 16.11.2017 postoupeny na žalobkyni. 2. Žalovaný se k podané žalobě nevyjádřil. 3. Účastníci řízení na základě výzvy soudu souhlasili s tím, aby soud ve věci rozhodl bez nařízení jednání. Soud proto ve věci postupoval podle ust. § 115a o.s.ř., dle kterého k projednání věci samé není třeba nařizovat jednání, jestliže ve věci lze rozhodnout jen na základě účastníky předložených listinných důkazů a účastníci se práva účasti na projednávání věci vzdali, popřípadě s rozhodnutím ve věci bez nařízení jednání souhlasí. 4. Provedenými důkazy byl zjištěn následující skutkový stav: Ze smlouvy o zápůjčce [číslo] uzavřené dne 1.8.2014 soud zjistil, že právní předchůdce žalobkyně poskytl žalovanému zápůjčku ve výši 17 000 Kč a žalovaný se zavázal tuto zápůjčku vrátit, a to včetně sjednaného poplatku ve celkové výši 14 213 Kč. Zápůjčka včetně poplatku měla být splacena celkem v 60 týdenních splátkách po 521 Kč, poslední splátka ve výši 474 Kč Celkem tak měl žalovaný povinnost zaplatit částku ve výši 31 213 Kč, výše roční procentní sazby nákladů (tzv. RPSN) činila dle textu smlouvy 63,93 %, dle výpočtu soudu však činila 220,58 %. 5. Z tvrzení žalobkyně dále vyplynulo, že žalovaný zaplatil na základě uzavřené smlouvy [číslo] částku v celkové výši 11 099 Kč. S ohledem na skutečnost, že žalovaný výši provedených úhrad žádným způsobem nerozporoval, vzal soud tuto skutečnost za prokázanou. 6. Podle § 2390 zákona č. 89/2012 Sb. (občanský zákoník) přenechá-li zapůjčitel vydlužiteli zastupitelnou věc tak, aby ji užil podle libosti a po čase vrátil věc stejného druhu, vznikne smlouva o zápůjčce. Dle § 2392 odst. 1 o.z. při peněžité zápůjčce lze ujednat úroky. Na smluvní vztah mezi žalobkyní a žalovaným se dále jako na vztah spotřebitelský aplikují ustanovení zákona č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru. 7. Soud došel k závěru, že mezi účastníky byla vůle uzavřít smlouvu o zápůjčce ve smyslu výše uvedených zákonných ustanovení s tím, že ve smlouvě sjednaný poplatek má z právního hlediska charakter úroků. 8. Soud se dále zabýval platností uzavřené smlouvy o zápůjčce zejména z hlediska jejího souladu s dobrými mravy ve smyslu ustanovení § 580 o.z. s ohledem na výši sjednaných úroků. Soud v tomto směru zohlednil rozhodovací praxi vyšších soudů a to zejména rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 1484/2004 ze dne 15.12.2004 ve kterém tento soud došel k závěru, že dohoda, kterou byly při peněžité půjčce sjednány nepřiměřeně vysoké úroky, je v souladu s ustanovením § 39 zákona č. 40/1964 Sb., dříve platného občanského zákoníku, neplatná pro rozpor s dobrými mravy. Nepřiměřenou a tedy odporující dobrým mravům je zpravidla taková výše úroků, která podstatně (v daném případě čtyřnásobně) přesahuje úrokovou míru v době jejich sjednání obvyklou, stanovenou zejména s přihlédnutím k nejvyšším úrokovým sazbám uplatňovaným bankami při poskytování úvěrů nebo půjček. V rozsudku sp. zn. 33 Odo 236/2005 ze dne 27.2.2007 pak Nejvyšší soud ČR došel k závěru, že v závislosti na okolnostech konkrétního případu nemusí být považován za nepřiměřený úrok, který je dvojnásobkem či trojnásobkem úrokové míry peněžních ústavů. Byť se výše citovaná judikatura Nejvyššího soudu ČR vztahuje k zákonu č. 40/1964 Sb., lze ji dle přesvědčení soudu použít i na právní vztahy vzniklé za účinnosti o.z., když smlouva o zápůjčce, ve které jsou sjednány nepřiměřeně vysoké úroky, je dle ustanovení § 580 o.z. ve spojení s § 588 o.z. absolutně neplatným právním jednáním a to pro svůj zjevný rozpor s dobrými mravy. 9. Z informací uveřejněných na internetových stránkách České národní banky/databáze časových řad ARAD/statis data/ měnová a finanční statistika/měnová statistika/b. úrokové sazby MFI/nové obchody/úrokové sazby soud zjistil, že roční procentní sazby nákladů korunových úvěrů poskytnutých bankami domácnostem v ČR v srpnu 2014, tedy v době uzavření smlouvy o zápůjčce [číslo] činily v průměru 14,9 %. Jestliže pak byla mezi účastníky v této době uzavřena smlouva o zápůjčce, v níž byla sjednána roční procentní sazba nákladů ve výši 220,58 %, tvoří takto sjednaná RPSN téměř patnáctinásobek v této době obvyklé úrokové míry. V intencích výše uvedené judikatury pak došel soud k závěru, že ujednání smlouvy o zápůjčce týkající se poplatku ve výši 14 213Kč je pro zjevný rozpor s dobrými mravy dle § 580 o.z. absolutně neplatné. 10. Soud se dále zabýval tím, zda neplatnost ujednání o poplatku způsobuje neplatnost celé smlouvy o zápůjčce či nikoli. Dle § 576 o.z. týká-li se důvod neplatnosti jen takové části právního jednání, kterou lze od jeho ostatního obsahu oddělit, je neplatnou jen tato část, lze-li předpokládat, že by k právnímu jednání došlo i bez neplatné části, rozpoznala-li by strana neplatnost včas. V daném případě má soud za prokázané, že poskytování zápůjček (spotřebitelských úvěrů) bylo předmětem podnikání právního předchůdce žalobkyně. Tato společnost tedy bezpochyby neměla zájem poskytnout žalovanému bezúročnou zápůjčku. Podmínkou uzavření smlouvy o zápůjčce ze strany právního předchůdce žalobkyně byla naopak skutečnost, že žalovaný přistoupí na výši poplatku. Pokud by pak v rámci uzavírané smlouvy o zápůjčce nebyl sjednán poplatek za uzavření smlouvy případně ujednáno jiné finanční protiplnění za poskytnutí finanční hotovosti, k uzavření smlouvy o zápůjčce s žalovaným by vůbec nedošlo. S ohledem na tyto skutečnosti došel soud k závěru, že smlouva o zápůjčce [číslo] uzavřená dne 1.8.2014 mezi právním předchůdcem žalobkyně a žalovaným je neplatná jako celek. 11. Dle § 2991 o.z. kdo se na úkor jiného bezdůvodně obohatí, musí obohacení vydat. Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám. Pokud tedy právní předchůdce žalobkyně poskytl žalovanému na základě neplatného právního jednání finanční částku ve výši 17 000 Kč, má žalovaný povinnost tyto částky jako bezdůvodné obohacení vrátit. Pokud pak žalovaný vrátil právnímu předchůdci žalobkyně částku ve výši 11 099 Kč, má tento povinnost vydat dále bezdůvodné obohacení ve výši 5 901 Kč v případě první smlouvy. Z důkazů předložených žalobkyní vyplývá, že žalobkyně požádala žalovaného o plnění poprvé dopisem ze dne 16.11.2017 označeným jako„ Oznámení o postoupení pohledávky“ a odeslaným dle podacího archu dne 6.12.2017. V tomto dopise stanovila žalobkyně žalovanému k zaplacení dluhu lhůtu 10 dnů od doručení oznámení. Soud tedy vycházel z toho, že předmětný dopis mohl být žalovanému doručen nejdříve dne 7.12.2017, od 8.12.2017 tak žalovanému běžela desetidenní lhůta k zaplacení dlužné částky. Tato uběhla dne 17.12.2017. S ohledem na skutečnost, že žalovaný v této lhůtě dlužnou částku neuhradil, přiznal soud žalobkyni dále nárok na zaplacení úroku z prodlení v zákonné výši 8,05 % ročně za období od 18.12.2017 do zaplacení. Ve zbytku pak byla žaloba jako nedůvodná zamítnuta. 12. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, (dále jen „o.s.ř.”), když s ohledem na většinový neúspěch žalobkyně ve věci má žalovaný právo na náhradu účelně vynaložených nákladů soudního řízení. S ohledem na skutečnost, že žalovanému ve věci žádné náklady nevznikly, rozhodl soud tak, jak je uvedeno ve výroku rozhodnutí.