11 C 189/2022-26 — Okresní soud Plzeň-jih

1. Žalobkyně se podanou žalobou domáhala vydání rozhodnutí, kterým by byla žalované uložena povinnost uhradit žalobkyni částku 19 583,37 Kč s příslušenstvím. Dle tvrzení strany žalující tento nárok vznikl z titulu nesplněné povinnosti vyplývající ze smlouvy o úvěru [číslo] uzavřené dne 29.6.2017 mezi právní předchůdkyní žalobkyně, společností [právnická osoba], [IČO] a žalovanou. 2. Žalovaná se k podané žalobě vyjádřila prostřednictvím svého obecného zmocněnce, a to tak, že nárok uplatňovaný žalobou uznává, neboť nemůže z důvodu ztráty dokladů o zaplacení doložit úhradu předmětného dluhu. Zároveň požádala o umožnění splacení dluhu ve splátkách. 3. Účastníci řízení na základě výzvy soudu souhlasili s tím, aby soud ve věci rozhodl bez nařízení jednání. Soud proto ve věci postupoval podle ust. § 115a o.s.ř., dle kterého k projednání věci samé není třeba nařizovat jednání, jestliže ve věci lze rozhodnout jen na základě účastníky předložených listinných důkazů a účastníci se práva účasti na projednávání věci vzdali, popřípadě s rozhodnutím ve věci bez nařízení jednání souhlasí. 4. Předloženými důkazy byl zjištěn následující skutkový stav: Ze smlouvy o úvěru [číslo] uzavřené dne 29.6.2017 soud zjistil, že právní předchůdce žalobkyně, společnost [právnická osoba], [IČO], poskytla žalované úvěr ve výši 20 000 Kč a žalovaná se zavázala tento úvěr vrátit, a to včetně sjednaného příslušenství v celkové výši 16 372 Kč, představovaném kapitalizovaným úrokem. Žalovaná se zavázala úvěr splatit do 29.8.2018 ve 14 měsíčních splátkách po 2 598 Kč. Výše RPSN smlouvy činila 252,65 %. Z tvrzení žalobkyně dále vyplynulo, že žalovaná uhradila částku 16 997,98 Kč. S ohledem na skutečnost, že žalovaná toto tvrzení žádným způsobem nerozporoval, naopak uvedla, že výši uhrazené částky nemůže doložit, považuje soud tuto skutečnost za prokázanou. Právní předchůdkyně žalobkyně postoupila svoji pohledávku za žalovanou smlouvou ze dne 22.12.2021 na žalobkyni, tato skutečnost byla žalované oznámena. Tuto skutečnost žalobkyně prokázala předloženou smlouvou o postoupení pohledávek a oznámením o postoupení pohledávky. 5. Podle ust. § 2395 z.č. 89/2012 Sb. (dále jen obč. z.) smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. 6. Soud má za prokázané, že mezi účastníky byla vůle uzavřít smlouvu o úvěru ve smyslu výše uvedeného. Soud se dále zabýval platností uzavřené smlouvy o úvěru [číslo] uzavřené dne 29.6.2017 zejména z hlediska jejího souladu s dobrými mravy ve smyslu ustanovení § 580 o.z. s ohledem na výši sjednaných úroků. Soud v tomto směru zohlednil rozhodovací praxi vyšších soudů a to zejména rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 1484/2004 ze dne 15.12.2004 ve kterém tento soud došel k závěru, že dohoda, kterou byly při peněžité půjčce sjednány nepřiměřeně vysoké úroky, je v souladu s ustanovením § 39 zákona č. 40/1964 Sb., dříve platného občanského zákoníku, neplatná pro rozpor s dobrými mravy. Nepřiměřenou a tedy odporující dobrým mravům je zpravidla taková výše úroků, která podstatně (v daném případě čtyřnásobně) přesahuje úrokovou míru v době jejich sjednání obvyklou, stanovenou zejména s přihlédnutím k nejvyšším úrokovým sazbám uplatňovaným bankami při poskytování úvěrů nebo půjček. V rozsudku sp. zn. 33 Odo 236/2005 ze dne 27.2.2007 pak Nejvyšší soud ČR došel k závěru, že v závislosti na okolnostech konkrétního případu nemusí být považován za nepřiměřený úrok, který je dvojnásobkem či trojnásobkem úrokové míry peněžních ústavů. Byť se výše citovaná judikatura Nejvyššího soudu ČR vztahuje k zákonu č. 40/1964 Sb., lze ji dle přesvědčení soudu použít i na právní vztahy vzniklé za účinnosti o.z., když smlouva o úvěru, ve které jsou sjednány nepřiměřeně vysoké úroky, je dle ustanovení § 580 o.z. ve spojení s § 588 o.z. absolutně neplatným právním jednáním a to pro svůj zjevný rozpor s dobrými mravy. 7. Z informací uveřejněných na internetových stránkách České národní banky/databáze časových řad ARAD/statis data/ měnová a finanční statistika/měnová statistika/b. úrokové sazby MFI/nové obchody/úrokové sazby soud zjistil, že roční procentní sazby nákladů korunových úvěrů poskytnutých bankami domácnostem v ČR v červnu 2017, tedy v době uzavření smlouvy o úvěru, činily v průměru 9,83 %. Jestliže pak byla mezi účastníky v této době uzavřena smlouva o úvěru, ve které byla sjednána roční procentní sazba nákladů ve výši 252,65 %, tvoří takto sjednaná RPSN zhruba dvacetipětinásobek v této době obvyklé RPSN. V intencích výše uvedené judikatury pak došel soud k závěru, že ujednání smlouvy o úvěru týkající se příslušenství ve výši 16 372 Kč je pro zjevný rozpor s dobrými mravy dle § 580 o.z. absolutně neplatné. 8. Soud se dále zabýval tím, zda neplatnost ujednání o úroku způsobuje neplatnost celé smlouvy o hotovostním úvěru či nikoli. Dle § 576 o.z. týká-li se důvod neplatnosti jen takové části právního jednání, kterou lze od jeho ostatního obsahu oddělit, je neplatnou jen tato část, lze-li předpokládat, že by k právnímu jednání došlo i bez neplatné části, rozpoznala-li by strana neplatnost včas. V daném případě má soud za prokázané, že poskytování spotřebitelských úvěrů bylo předmětem podnikání právní předchůdkyně žalobkyně. Tato společnost tedy bezpochyby neměla zájem poskytnout žalované bezúročný úvěr. Podmínkou uzavření smlouvy o úvěru ze strany právní předchůdkyně žalobkyně byla naopak skutečnost, že žalovaná přistoupí na výši úroku. Pokud by pak v rámci uzavírané smlouvy o úvěru nebyl sjednán úrok případně ujednáno jiné finanční protiplnění za poskytnutí finanční hotovosti, k uzavření smlouvy o úvěru s žalovanou by vůbec nedošlo. S ohledem na tyto skutečnosti došel soud k závěru, že smlouva o úvěru [číslo] uzavřená dne 29.6.2017 mezi právním předchůdcem žalobkyně a žalovanou je neplatná jako celek. 9. Dle § 2991 o.z. kdo se na úkor jiného bezdůvodně obohatí, musí obohacení vydat. Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám. Pokud tedy právní předchůdce žalobkyně poskytl žalované na základě neplatného právního jednání finanční částku ve výši 20 000 Kč, má žalovaná povinnost tuto částku jako bezdůvodné obohacení vrátit, a to bezprostředně poté, co byla o plnění požádána. Pokud žalovaná na předmětný úvěr zaplatila částku 16 997,98 Kč, má povinnost vydat bezdůvodné obohacení ve výši 3 002,02 Kč. Z důkazů předložených žalobkyní vyplývá, že tato požádala žalovanou o plnění poprvé dopisem ze dne 11.1.2022 označeným jako„ Oznámení o postoupení pohledávky“. V tomto dopise stanovila žalobkyně žalované k zaplacení dluhu lhůtu do 10 dnů od obdržení dopisu. S ohledem na skutečnost, že žalovaná v této lhůtě dlužnou částku neuhradila, přiznal soud žalobkyni dále nárok na zaplacení úroku z prodlení v zákonné výši 9 % ročně za období od 24.1.2022 do zaplacení. Ve zbytku pak byla žaloba jako nedůvodná zamítnuta. 10. Podle ustanovení § 160 odst. 1 o. s. ř. soud žalované povolil splácení dluhu po 1 000 Kč měsíčně. Vzal v úvahu její tvrzení o finanční situaci a výši dlužné částky, když má soud za to, že výše měsíčních splátek nezpůsobí zásadní nerovnováhu v právech obou účastníků. Plnění dluhu je navíc zajištěno i tím, že soud stanovil splatnost celého dluhu při nesplnění některé ze splátek. 11. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto dle ust. § 142 odst. 2 o.s.ř., kde kritériem je úspěch ve věci. Žalobkyně byla ve věci poměrně úspěšná, a žalované žádné náklady nevznikly, proto soud rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.