11 C 228/2022-20 — Okresní soud Plzeň-jih

1. Žalobkyně se podanou žalobou domáhala vydání rozhodnutí, kterým by byla žalované uložena povinnost uhradit žalobkyni částku 48 760 Kč s příslušenstvím. Dle tvrzení strany žalující tento nárok vznikl z titulu nesplněné povinnosti vyplývající ze smlouvy o úvěru [číslo] uzavřené dne 29.5.2021 mezi právní předchůdkyní žalobkyně, společností [právnická osoba], [IČO] a žalovanou. 2. Žalovaná se k podané žalobě nevyjádřila. 3. Účastníci řízení na základě výzvy soudu souhlasili s tím, aby soud ve věci rozhodl bez nařízení jednání. Soud proto ve věci postupoval podle ust. § 115a o.s.ř., dle kterého k projednání věci samé není třeba nařizovat jednání, jestliže ve věci lze rozhodnout jen na základě účastníky předložených listinných důkazů a účastníci se práva účasti na projednávání věci vzdali, popřípadě s rozhodnutím ve věci bez nařízení jednání souhlasí. 4. Předloženými důkazy byl zjištěn následující skutkový stav: Ze smlouvy o úvěru [číslo] uzavřené dne 29.5.2021 soud zjistil, že právní předchůdce žalobkyně, společnost [právnická osoba], [IČO], poskytla žalované úvěr ve výši 50 000 Kč a žalovaná se zavázala tento úvěr vrátit, a to včetně sjednaného příslušenství v celkové výši 54 990,76 Kč, představovaném kapitalizovaným úrokem. Žalovaná se zavázala úvěr splatit do 29.5.2024 ve 36 měsíčních splátkách po 2 916,41 Kč. Výše RPSN smlouvy činila 74,10%. Z tvrzení žalobkyně dále vyplynulo, že žalovaná uhradila částku 8 749,23 Kč. S ohledem na skutečnost, že žalovaná toto tvrzení žádným způsobem nerozporovala, považuje soud tuto skutečnost za prokázanou. Právní předchůdkyně žalobkyně uzavřela dne 8.12.2021 se žalobkyní rámcovou smlouvu o postoupení pohledávek, na základě které následně postoupila pohledávku v této věci dílčí smlouvou o postoupení pohledávky, a to ke dni 8.2.2022. Tato skutečnost byla žalované oznámena. Tuto skutečnost žalobkyně prokázala předloženou smlouvou o postoupení pohledávek a oznámením o postoupení pohledávky. 5. Podle ust. § 2395 z.č. 89/2012 Sb. (dále jen obč. z.) smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. 6. Soud má za prokázané, že mezi účastníky byla vůle uzavřít smlouvu o úvěru ve smyslu výše uvedeného. Soud se dále zabýval platností uzavřené smlouvy o úvěru [číslo] uzavřené dne 29.5.2021 zejména z hlediska jejího souladu s dobrými mravy ve smyslu ustanovení § 580 o.z. s ohledem na výši sjednaných úroků. Soud v tomto směru zohlednil rozhodovací praxi vyšších soudů a to zejména rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 1484/2004 ze dne 15.12.2004 ve kterém tento soud došel k závěru, že dohoda, kterou byly při peněžité půjčce sjednány nepřiměřeně vysoké úroky, je v souladu s ustanovením § 39 zákona č. 40/1964 Sb., dříve platného občanského zákoníku, neplatná pro rozpor s dobrými mravy. Nepřiměřenou a tedy odporující dobrým mravům je zpravidla taková výše úroků, která podstatně (v daném případě čtyřnásobně) přesahuje úrokovou míru v době jejich sjednání obvyklou, stanovenou zejména s přihlédnutím k nejvyšším úrokovým sazbám uplatňovaným bankami při poskytování úvěrů nebo půjček. V rozsudku sp. zn. 33 Odo 236/2005 ze dne 27.2.2007 pak Nejvyšší soud ČR došel k závěru, že v závislosti na okolnostech konkrétního případu nemusí být považován za nepřiměřený úrok, který je dvojnásobkem či trojnásobkem úrokové míry peněžních ústavů. Byť se výše citovaná judikatura Nejvyššího soudu ČR vztahuje k zákonu č. 40/1964 Sb., lze ji dle přesvědčení soudu použít i na právní vztahy vzniklé za účinnosti o.z., když smlouva o úvěru, ve které jsou sjednány nepřiměřeně vysoké úroky, je dle ustanovení § 580 o.z. ve spojení s § 588 o.z. absolutně neplatným právním jednáním a to pro svůj zjevný rozpor s dobrými mravy. 7. Z informací uveřejněných na internetových stránkách České národní banky/databáze časových řad ARAD/statis data/ měnová a finanční statistika/měnová statistika/b. úrokové sazby MFI/nové obchody/úrokové sazby soud zjistil, že roční procentní sazby nákladů korunových úvěrů poskytnutých bankami domácnostem v ČR v květnu 2021, tedy v době uzavření smlouvy o úvěru, činily v průměru 7,66 %. Jestliže pak byla mezi účastníky v této době uzavřena smlouva o úvěru, ve které byla sjednána roční procentní sazba nákladů ve výši 74,10 %, tvoří takto sjednaná RPSN zhruba devítinásobek v této době obvyklé RPSN. V intencích výše uvedené judikatury pak došel soud k závěru, že ujednání smlouvy o úvěru týkající se příslušenství ve výši 54 990,76 Kč je pro zjevný rozpor s dobrými mravy dle § 580 o.z. absolutně neplatné. 8. Soud se dále zabýval tím, zda neplatnost ujednání o úroku způsobuje neplatnost celé smlouvy o hotovostním úvěru či nikoli. Dle § 576 o.z. týká-li se důvod neplatnosti jen takové části právního jednání, kterou lze od jeho ostatního obsahu oddělit, je neplatnou jen tato část, lze-li předpokládat, že by k právnímu jednání došlo i bez neplatné části, rozpoznala-li by strana neplatnost včas. V daném případě má soud za prokázané, že poskytování spotřebitelských úvěrů bylo předmětem podnikání právní předchůdkyně žalobkyně. Tato společnost tedy bezpochyby neměla zájem poskytnout žalovanému bezúročný úvěr. Podmínkou uzavření smlouvy o úvěru ze strany právní předchůdkyně žalobkyně byla naopak skutečnost, že žalovaná přistoupí na výši úroku. Pokud by pak v rámci uzavírané smlouvy o úvěru nebyl sjednán úrok případně ujednáno jiné finanční protiplnění za poskytnutí finanční hotovosti, k uzavření smlouvy o úvěru s žalovanou by vůbec nedošlo. S ohledem na tyto skutečnosti došel soud k závěru, že smlouva o úvěru [číslo] uzavřená dne 29.5.2021 mezi právním předchůdcem žalobkyně a žalovanou je neplatná jako celek. 9. Dle § 2991 o.z. kdo se na úkor jiného bezdůvodně obohatí, musí obohacení vydat. Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám. Pokud tedy právní předchůdce žalobkyně poskytl žalované na základě neplatného právního jednání finanční částku ve výši 50 000 Kč, má žalovaná povinnost tuto částku jako bezdůvodné obohacení vrátit, a to bezprostředně poté, co byla o plnění požádána. Pokud žalovaná na předmětný úvěr zaplatila částku 8 749,23 Kč, má povinnost vydat bezdůvodné obohacení ve výši 41 250,77 Kč, když tuto povinnost měla splnit ke dni 1.1.2022. S ohledem na skutečnost, že žalovaná v této lhůtě dlužnou částku neuhradila, přiznal soud žalobkyni dále nárok na zaplacení úroku z prodlení v zákonné výši 8,5 % ročně za období od 2.1.2022 do zaplacení, když tento úrok byl žalobkyní částečně za dobu od 1.1.2022 do 8.2.2022 kapitalizován. Ve zbytku pak byla žaloba jako nedůvodná zamítnuta. 10. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto dle ust. § 142 odst. 2 o.s.ř., kde kritériem je úspěch ve věci. Žalobkyně byla ve věci převážně úspěšná, a proto ji soud přiznal právo na náhradu nákladů soudního řízení ve výši 1/3 z celkově vynaložených nákladů řízení ve výši 5 342 Kč sestávajících ze zaplaceného soudního poplatku ve výši 2 438 Kč a odměny advokáta podle vyhl. 177/1996 Sb. za tři úkony právní služby po 500 Kč, tři režijní paušály po 300 Kč a z náhrady 21 % daně z přidané hodnoty ve výši 1576 Kč.