11 C 266/2021-24 — Okresní soud Plzeň-jih

1. Žalobkyně se podanou žalobou domáhala vydání rozhodnutí, kterým by byla žalované uložena povinnost uhradit žalobkyni částku 51 340 Kč s příslušenstvím. Dle tvrzení strany žalující tento nárok vznikl v rozsahu 14 260 Kč s příslušenstvím z titulu nesplněné povinnosti vyplývající ze smlouvy o půjčce [číslo] uzavřené dne 23.12.2011 mezi právní předchůdkyní žalobkyně, společností [právnická osoba], [IČO] a žalovanou a v rozsahu 37 080 Kč s příslušenstvím z titulu nesplněné povinnosti vyplývající ze smlouvy o půjčce [číslo] uzavřené dne 21.9.2011 mezi týmiž subjekty. Smlouvou o postoupení pohledávek z 15.5.2017 byla pohledávka společnosti [právnická osoba] postoupena na žalobkyni. 2. Žalovaný se k podané žalobě nevyjádřil. 3. Podáním ze dne 24.11.2021 vzala žalobkyně svoji žalobu co do nároků ze smlouvy o půjčce [číslo] ze dne 21.9.2011 zpět. Soud proto řízení v rozsahu zpětvzetí zastavil. 4. Účastníci řízení na základě výzvy soudu souhlasili s tím, aby soud ve věci rozhodl bez nařízení jednání. Soud proto ve věci postupoval podle ust. § 115a o.s.ř., dle kterého k projednání věci samé není třeba nařizovat jednání, jestliže ve věci lze rozhodnout jen na základě účastníky předložených listinných důkazů a účastníci se práva účasti na projednávání věci vzdali, popřípadě s rozhodnutím ve věci bez nařízení jednání souhlasí. 5. Předloženými důkazy byl zjištěn následující skutkový stav: Ze smlouvy o půjčce uzavřené dne 23.12.2011 soud zjistil, že právní předchůdce žalobkyně, společnost [právnická osoba], [IČO], poskytla žalovanému úvěr ve výši 10 000 Kč a žalovaný se zavázal tento úvěr vrátit, a to včetně sjednaného souhrnného poplatku ve výši 8 360 Kč. Žalovaný se zavázal úvěr splatit v 60 týdenních splátkách po 306 Kč, celkem měl zaplatit částku 18 360 Kč RPSN dle smlouvy činila 63,91 %, dle výpočtu soudu činila 219,51 %. Z tvrzení žalobkyně dále vyplynulo, že žalovaný zaplatil na základě výše uvedené smlouvy částku 4 100 Kč. Ve zbytku je žalovaný v prodlení. S ohledem na skutečnost, že žalovaný toto tvrzení žádným způsobem nerozporoval, považuje soud výši provedených plateb za prokázanou. Právní předchůdkyně žalobkyně postoupila svoji pohledávku za žalovaným smlouvou ze dne 15.5.2017 na žalobkyni, tato skutečnost byla žalovanému oznámena. Tuto skutečnost žalobkyně prokázala předloženou smlouvou o postoupení pohledávek a oznámením o postoupení pohledávky. 6. Podle § 657 a násl. občanského zákoníku účinného do 31.12.2013 (dále jen obč.z.) smlouvou o půjčce přenechává věřitel dlužníkovi věci určené podle druhu, zejména peníze, a dlužník se zavazuje vrátit po uplynutí dohodnuté doby věci stejného druhu. Při půjčce peněžité lze dohodnout úroky. 7. Soud došel k závěru, že mezi účastníky byla vůle uzavřít smlouvu o půjčce ve smyslu výše uvedených zákonných ustanovení s tím, že ve smlouvě sjednaný poplatek má z právního hlediska charakter úroků. 8. Soud se dále zabýval platností uzavřené smlouvy o půjčce ze dne 23.12.2011 zejména z hlediska jejího souladu s dobrými mravy ve smyslu ustanovení § 39 obč.z. s ohledem na výši sjednaných úroků. Soud v tomto směru zohlednil rozhodovací praxi vyšších soudů a to zejména rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 1484/2004 ze dne 15.12.2004 ve kterém tento soud došel k závěru, že dohoda, kterou byly při peněžité půjčce sjednány nepřiměřeně vysoké úroky, je v souladu s ustanovením § 39 zákona č. 40/1964 Sb., dříve platného občanského zákoníku, neplatná pro rozpor s dobrými mravy. Nepřiměřenou a tedy odporující dobrým mravům je zpravidla taková výše úroků, která podstatně (v daném případě čtyřnásobně) přesahuje úrokovou míru v době jejich sjednání obvyklou, stanovenou zejména s přihlédnutím k nejvyšším úrokovým sazbám uplatňovaným bankami při poskytování úvěrů nebo půjček. V rozsudku sp. zn. 33 Odo 236/2005 ze dne 27.2.2007 pak Nejvyšší soud ČR došel k závěru, že v závislosti na okolnostech konkrétního případu nemusí být považován za nepřiměřený úrok, který je dvojnásobkem či trojnásobkem úrokové míry peněžních ústavů. 9. Z informací uveřejněných na internetových stránkách České národní banky/databáze časových řad ARAD/statis data/ měnová a finanční statistika/měnová statistika/b. úrokové sazby MFI/nové obchody/úrokové sazby soud zjistil, že roční procentní sazby nákladů korunových úvěrů poskytnutých bankami domácnostem v ČR v prosinci 2011, tedy v době uzavření smlouvy o zápůjčce, činily v průměru 10 %. Jestliže pak byla mezi účastníky v této době uzavřena smlouva o půjčce, ve které byla sjednána roční procentní sazba nákladů ve výši 219,51 %, tvoří takto sjednaná RPSN několikanásobek v této době obvyklé RPSN. V intencích výše uvedené judikatury pak došel soud k závěru, že ujednání smlouvy o půjčce týkající se souhrnného poplatku ve výši 8 360 Kč je pro rozpor s dobrými mravy dle § 39 o.z. neplatné. 10. Soud se dále zabýval tím, zda neplatnost ujednání o úroku způsobuje neplatnost celé smlouvy o hotovostním úvěru či nikoli. Dle § 41 o.z. vztahuje-li se důvod neplatnosti jen na část právního úkonu, je neplatnou jen tato část, pokud z povahy právního úkonu nebo z jeho obsahu anebo z okolností za nichž k němu došlo, nevyplývá, že tuto část nelze oddělit od ostatního obsahu. Ve výše citovaném rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 1484/2004 ze dne 15.12.2004 došel tento soud k závěru, že v případě smlouvy o půjčce lze ujednání o výši úroků považovat za oddělitelné a nezpůsobující neplatnost celé smlouvy o půjčce pouze tehdy, pokud oddělení této části od ostatního obsahu smlouvy nebrání okolnosti, za nichž ke smlouvě došlo. V daném případě má soud za prokázané, že poskytování půjček (spotřebitelských úvěrů) bylo předmětem podnikání právního předchůdce žalobce. Tato společnost tedy bezpochyby neměla zájem poskytnout žalovanému bezúročnou půjčku. Pokud by pak v rámci uzavírané smlouvy o půjčce nebyl sjednán poplatek za uzavření smlouvy případně ujednáno jiné finanční protiplnění za poskytnutí finanční hotovosti, k uzavření smlouvy o půjčce s žalovaným by vůbec nedošlo. S ohledem na tyto skutečnosti došel soud k závěru, že smlouva o půjčce uzavřená dne 23.12.2011 mezi právním předchůdcem žalobkyně a žalovaným je neplatná jako celek. 11. Dle § 451 o.z. kdo se na úkor jiného bezdůvodně obohatí, musí obohacení vydat. Bezdůvodným obohacením je mimo jiné majetkový prospěch získaný plněním z neplatného právního úkonu. Pokud tedy právní předchůdce žalobkyně poskytl žalovanému na základě neplatného právního úkonu finanční částku ve výši 10 000 Kč, má žalovaný povinnost tuto částku jako bezdůvodné obohacení vrátit. Pokud pak žalovaný vrátil žalobkyni, resp. jejímu právnímu předchůdci částku ve výši 4 100 Kč, má tento povinnost vydat dále bezdůvodné obohacení ve výši 5 900 Kč a to bezprostředně poté, co byl o plnění požádána. Z důkazů předložených žalobkyní vyplývá, že tato požádala žalovaného o plnění poprvé dopisem ze dne 15.5.2017 označeným jako„ Oznámení o postoupení pohledávky“ a odeslaným dle podacího archu dne 15.6.2017. V tomto dopise stanovila žalobkyně žalovanému k zaplacení dluhu lhůtu 10 dnů od doručení oznámení. Soud tedy vycházel z toho, že předmětný dopis mohl být žalovanému doručen nejdříve dne 16.6.2017, od 17.6.2017 tak žalovanému běžela desetidenní lhůta k zaplacení dlužné částky. Tato uběhla dne 26.6.2017. S ohledem na skutečnost, že žalovaný v této lhůtě dlužnou částku neuhradil, přiznal soud žalobkyni dále nárok na zaplacení úroku z prodlení v zákonné výši od 27.6.2017 do zaplacení. Ve zbytku pak byla žaloba jako nedůvodná zamítnuta. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto dle ust. § 142 odst. 2 o.s.ř., podle kterého platí, že měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný soud náhradu nákladů poměrně rozdělí. V daném případě byl převážně úspěšný žalovaný, má proto nárok na náhradu nákladů řízení v poměrné výši. S ohledem na skutečnost, že žalovanému v řízení žádné náklady nevznikly, rozhodl soud tak, jak je uvedeno ve výroku III. soudního rozhodnutí.