11 C 293/2021-17 — Okresní soud Plzeň-jih

1. Žalobkyně se podanou žalobou domáhala vydání rozhodnutí, kterým by byla žalované uložena povinnost uhradit žalobkyni částku 7 300 Kč s příslušenstvím. Dle tvrzení strany žalující tento nárok vznikl z titulu nesplněné povinnosti vyplývající ze smlouvy o úvěru [číslo] uzavřené dne 21.3.2007 mezi právním předchůdcem žalobkyně, společností [právnická osoba], [IČO] a žalovanou. 2. Žalovaná se k podané žalobě nevyjádřila. 3. Účastníci řízení na základě výzvy soudu souhlasili s tím, aby soud ve věci rozhodl bez nařízení jednání. Soud proto ve věci postupoval podle ust. § 115a o.s.ř., dle kterého k projednání věci samé není třeba nařizovat jednání, jestliže ve věci lze rozhodnout jen na základě účastníky předložených listinných důkazů a účastníci se práva účasti na projednávání věci vzdali, popřípadě s rozhodnutím ve věci bez nařízení jednání souhlasí. 4. Předloženými důkazy byl zjištěn následující skutkový stav: Ze smlouvy o úvěru [číslo] uzavřené dne 21.3.2007, soud zjistil, že žalobkyně poskytla žalované úvěr ve výši 10 000 Kč a žalovaná se zavázala tento úvěr vrátit, a to včetně sjednaného úroku (poplatku) ve výši 6 400 Kč. Žalovaná se zavázala úvěr splatit ve čtyřiceti týdenních splátkách ve výši 410 Kč RPSN byla sjednána ve výši 294,1%. 5. S ohledem na ustanovení § 3028 odst. 3 z. č. 89/2012 Sb., rozhodoval soud o právech a povinnostech z porušené smlouvy za použití právních předpisů účinných v době do 31.12.2013. 6. Podle ust. § 497 obch. zák., smlouvou o úvěru se zavazuje věřitel, že na požádání dlužníka poskytne v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a dlužník se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. 7. Soud se dále zabýval platností uzavřené smlouvy o úvěru [číslo] uzavřené dne 21.3.2007 zejména z hlediska jejího souladu s dobrými mravy ve smyslu ustanovení § 39 z.č. 40/1964 Sb. (dále jen o.z.) s ohledem na výši sjednaných úroků. Soud v tomto směru zohlednil rozhodovací praxi vyšších soudů a to zejména rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 1484/2004 ze dne 15.12.2004 ve kterém tento soud došel k závěru, že dohoda, kterou byly při peněžité půjčce sjednány nepřiměřeně vysoké úroky, je v souladu s ustanovením § 39 zákona č. 40/1964 Sb., dříve platného občanského zákoníku, neplatná pro rozpor s dobrými mravy. Nepřiměřenou a tedy odporující dobrým mravům je zpravidla taková výše úroků, která podstatně (v daném případě čtyřnásobně) přesahuje úrokovou míru v době jejich sjednání obvyklou, stanovenou zejména s přihlédnutím k nejvyšším úrokovým sazbám uplatňovaným bankami při poskytování úvěrů nebo půjček. V rozsudku sp. zn. 33 Odo 236/2005 ze dne 27.2.2007 pak Nejvyšší soud ČR došel k závěru, že v závislosti na okolnostech konkrétního případu nemusí být považován za nepřiměřený úrok, který je dvojnásobkem či trojnásobkem úrokové míry peněžních ústavů. Byť se výše citovaná judikatura Nejvyššího soudu ČR vztahuje k zákonu č. 40/1964 Sb., lze ji dle přesvědčení soudu použít i na právní vztahy vzniklé za účinnosti o.z., když smlouva o zápůjčce, ve které jsou sjednány nepřiměřeně vysoké úroky, je dle ustanovení § 580 o.z. ve spojení s § 588 o.z. absolutně neplatným právním jednáním a to pro svůj zjevný rozpor s dobrými mravy. 8. Z informací uveřejněných na internetových stránkách České národní banky/databáze časových řad ARAD/statis data/ měnová a finanční statistika/měnová statistika/b. úrokové sazby MFI/nové obchody/úrokové sazby soud zjistil, že roční procentní sazby nákladů korunových úvěrů poskytnutých bankami domácnostem v ČR v březnu 2007, tedy v době uzavření smlouvy o úvěru, činily v průměru 12,49 %. Jestliže pak byla mezi účastníky v této době uzavřena smlouva o úvěru, ve které byla sjednána roční procentní sazba nákladů ve výši 294,1 %, tvoří takto sjednaná RPSN zhruba dvacetitřínásobek v této době obvyklé úrokové míry. V intencích výše uvedené judikatury pak došel soud k závěru, že ujednání smlouvy o úvěru týkající se smluvních úroků a poplatku ve výši 6 400 Kč je pro zjevný rozpor s dobrými mravy dle § 39 o.z. absolutně neplatné. 9. Soud se dále zabýval tím, zda neplatnost ujednání o nákladech spotřebitelského úvěru způsobuje neplatnost celé smlouvy o úvěru či nikoli. Dle § 41 o.z. vztahuje-li se důvod neplatnosti jen na část právního úkonu, je neplatnou jen tato část, pokud z povahy právního úkonu nebo z jeho obsahu anebo z okolností za nichž k němu došlo, nevyplývá, že tuto část nelze oddělit od ostatního obsahu. Ve výše citovaném rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 1484/2004 ze dne 15.12.2004 došel tento soud k závěru, že v případě smlouvy o půjčce lze ujednání o výši úroků považovat za oddělitelné a nezpůsobující neplatnost celé smlouvy o půjčce pouze tehdy, pokud oddělení této části od ostatního obsahu smlouvy nebrání okolnosti, za nichž ke smlouvě došlo. V daném případě má soud za prokázané, že poskytování zápůjček (spotřebitelských úvěrů) bylo předmětem podnikání žalobce. Tato společnost tedy bezpochyby neměla zájem poskytnout žalovanému bezúročnou půjčku. Pokud by pak v rámci uzavírané smlouvy o úvěru nebyl sjednán poplatek za uzavření smlouvy případně ujednáno jiné finanční protiplnění za poskytnutí finanční hotovosti, k uzavření smlouvy s žalovaným by vůbec nedošlo. S ohledem na tyto skutečnosti došel soud k závěru, že smlouva o úvěru [číslo] uzavřené dne 21.3.2007 mezi žalobkyní a žalovanou je neplatná jako celek. 10. Žalovaná uhradila z původního dluhu (z částky 10 000 Kč) částku 9 100 Kč. S ohledem na skutečnost, že žalovaná výši provedených úhrad žádným způsobem nerozporovala, vzal soud tuto skutečnost za prokázanou. 11. Dle § 451 o.z. kdo se na úkor jiného bezdůvodně obohatí, musí obohacení vydat. Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám. Pokud tedy žalobkyně poskytla žalované na základě neplatného právního úkonu finanční částku ve výši 10 000 Kč, má žalovaná povinnost tuto částku jako bezdůvodné obohacení vrátit. Pokud pak žalovaná vrátila žalobkyni částku ve výši 9 100 Kč, má tato povinnost vydat dále bezdůvodné obohacení ve výši 900 Kč, a to bezprostředně poté, co byla o plnění požádána. Z důkazů předložených žalobkyní vyplývá, že žalobkyně požádala žalovanou o plnění poprvé dopisem ze dne 6.1.2021 označeným jako„ Oznámení o postoupení pohledávky“ a odeslaným dle podacího archu dne 1.2.2021. V tomto dopise stanovil žalobce žalované k zaplacení dluhu lhůtu 10 dnů od doručení oznámení. Soud tedy vycházel z toho, že předmětný dopis mohl být žalované doručen nejdříve dne 2.2.2021, od 3.2.2021 tak žalované běžela desetidenní lhůta k zaplacení dlužné částky. Tato uběhla dne 12.2.2021. S ohledem na skutečnost, že žalovaná v této lhůtě dlužnou částku neuhradila, přiznal soud žalobkyni dále nárok na zaplacení úroku z prodlení v zákonné výši 7,25 % ročně za období od 13.2.2021 do zaplacení. Ve zbytku pak byla žaloba jako nedůvodná zamítnuta. 12. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, (dále jen „o.s.ř.”), když s ohledem na většinový neúspěch žalobkyně ve věci má žalovaná právo na náhradu účelně vynaložených nákladů soudního řízení. S ohledem na skutečnost, že žalované ve věci žádné náklady nevznikly, rozhodl soud tak, jak je uvedeno ve výroku rozhodnutí.