25 C 109/2021-28 — Okresní soud Plzeň-jih

<b>I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 13 100 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 12 750 Kč za dobu od 16. 1. 2021 do zaplacení a se zákonným úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 350 Kč za dobu od 16. 1. 2021 do zaplacení, a to vše do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.</b> <b>II. Žaloba se, co do částky 25 260 Kč, kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení ve výši 532,81 Kč, kapitalizovaného úroku ve výši 1 223,85 Kč, úroku ve výši 18,95 % ročně z částky 15 000 Kč za dobu od 16. 1. 2021 do zaplacení, kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení ve výši 747,98 Kč, kapitalizovaného úroku ve výši 1 423,41 Kč, úroku ve výši 19,03 % ročně z částky 9 973,12 Kč za dobu od 16. 1. 2021 do zaplacení, zákonného úroku z prodlení ve výši 8,25 ročně z částky 15 000 Kč od 16. 1. do zaplacení a zákonného úroku z prodlení ve výši 10% ročně z částky 9 973,12 Kč od 16. 1. do zaplacení, zamítá.</b> <b>III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.</b> 1. Žalobkyně se podanou žalobou domáhala vydání rozhodnutí, kterým by byla žalovanému uložena povinnost uhradit žalobkyni částku 38 360 Kč s příslušenstvím. Dle tvrzení strany žalující tento nárok vznikl z titulu nesplněných povinností vyplývajících ze smluv o spotřebitelském úvěru [číslo] ze dne 20. 6. 2019 a [číslo] ze dne 25. 2. 2019 uzavřené mezi právním předchůdcem žalobkyně, společností [právnická osoba], [IČO] a žalovaným. Smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 15. 1. 2021 postoupil původní věřitel pohledávku na žalobkyni. 2. Žalovaný se k podané žalobě nevyjádřil. 3. Účastníci řízení na základě výzvy soudu souhlasili s tím, aby soud ve věci rozhodl bez nařízení jednání. Soud proto ve věci postupoval podle § 115a o. s. ř., dle kterého k projednání věci samé není třeba nařizovat jednání, jestliže ve věci lze rozhodnout jen na základě účastníky předložených listinných důkazů a účastníci se práva účasti na projednávání věci vzdali, popřípadě s rozhodnutím ve věci bez nařízení jednání souhlasí. 4. Provedenými důkazy byl zjištěn následující skutkový stav: Ze smlouvy o [číslo] ze dne 20. 6. 2019 soud zjistil, že původní věřitel poskytl žalovanému úvěr ve výši 15 000 Kč a žalovaný se zavázal tento úvěr vrátit, a to včetně sjednaného poplatku ve výši 12 720 Kč. Úvěr včetně poplatku měla být původnímu věřiteli splacen celkem v 60 týdenních splátkách po 456 Kč počínaje 27. 6. 2019. Ke dni postoupení činila výše pohledávky 30 360 Kč a dle výpočtu soudu činila RPSN 215,01 %. Žalovaný uhradil právnímu předchůdci žalobkyně částku ve výši 2 250 Kč. Ze smlouvy o č. [číslo] ze dne 25. 2. 2019 soud zjistil, že původní věřitel poskytl žalovanému úvěr ve výši 15 000 Kč a žalovaný se zavázal tento úvěr vrátit, a to včetně sjednaného poplatku ve výši 12 900 Kč. Úvěr včetně poplatku měl být původnímu věřiteli splacen celkem v 60 týdenních splátkách po 465 Kč. Ke dni postoupení činila výše pohledávky 17 500 Kč a dle výpočtu soudu činila RPSN 215,01 %. Žalovaný uhradil právnímu předchůdci žalobkyně částku ve výši 14 650 Kč. Ze smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 15. 1. 2021 soud zjistil, že původní věřitel postoupil pohledávky na žalobkyni. Postoupení pohledávek bylo žalovanému oznámeno dopisem právního předchůdce žalobkyně. 5. Podle § 2395 o. z. se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. Soud došel shodně jako žalobkyně k závěru, že mezi účastníky byla vůle uzavřít smlouvu o úvěru, kdy ve smlouvě sjednaný poplatek má z právního hlediska charakter úroků, ve smyslu výše uvedených zákonných ustanovení, když ale s ohledem na nepřiměřeně vysoké plnění za poskytnutí úvěru je nutné tuto smlouvu v souladu s ustanovením § 588 o. z. považovat za absolutně neplatné právní jednání a to pro svůj zjevný rozpor s dobrými mravy. 6. Soud se dále zabýval platností uzavřených shora uvedených smluv zejména z hlediska jejich souladem s dobrými mravy ve smyslu ustanovení § 580 o. z. s ohledem na výši sjednaných úroků. Soud v tomto směru zohlednil rozhodovací praxi vyšších soudů a to zejména rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 1484/2004 ze dne 15. 12. 2004 ve kterém tento soud došel k závěru, že dohoda, kterou byly při peněžité půjčce sjednány nepřiměřeně vysoké úroky, je v souladu s ustanovením § 39 zákona č. 40/1964 Sb., dříve platného občanského zákoníku, neplatná pro rozpor s dobrými mravy. Nepřiměřenou a tedy odporující dobrým mravům je zpravidla taková výše úroků, která podstatně (v daném případě dvaceti pěti násobně) přesahuje úrokovou míru v době jejich sjednání obvyklou, stanovenou zejména s přihlédnutím k nejvyšším úrokovým sazbám uplatňovaným bankami při poskytování úvěrů nebo půjček. V rozsudku sp. zn. 33 Odo 236/2005 ze dne 27.2.2007 pak Nejvyšší soud ČR došel k závěru, že v závislosti na okolnostech konkrétního případu nemusí být považován za nepřiměřený úrok, který je dvojnásobkem či trojnásobkem úrokové míry peněžních ústavů. Byť se výše citovaná judikatura Nejvyššího soudu ČR vztahuje k zákonu č. 40/1964 Sb., lze ji dle přesvědčení soudu použít i na právní vztahy vzniklé za účinnosti o. z., když smlouva o úvěru, ve které jsou sjednány nepřiměřeně vysoké úroky, je dle ustanovení § 580 o. z. ve spojení s § 588 o. z. absolutně neplatným právním jednáním, a to pro svůj zjevný rozpor s dobrými mravy. 7. Z informací uveřejněných na internetových stránkách České národní banky/databáze časových řad ARAD/statis data/ měnová a finanční statistika/měnová statistika/b. úrokové sazby MFI/nové obchody/úrokové sazby soud zjistil, že roční procentní sazby nákladů korunových úvěrů poskytnutých bankami domácnostem v ČR v červnu 2019 a v únoru 2019, tedy v době uzavření smluv o úvěru, činily v průměru 8,37 % a 8,45 %. Jestliže pak byla mezi účastníky v této době uzavřena smlouva o úvěru při RPSN 215,01 %, tvoří RPSN zhruba dvaceti pěti násobek v těchto době obvyklé úrokové míry. V intencích výše uvedené judikatury pak došel soud k závěru, že ujednání smluv o úvěru týkající se poplatků je pro zjevný rozpor s dobrými mravy dle § 580 o. z. absolutně neplatné. 8. Soud se dále zabýval tím, zda neplatnost ujednání o poplatku způsobuje neplatnost celé smlouvy o úvěru či nikoli. Dle § 576 o. z. týká-li se důvod neplatnosti jen takové části právního jednání, kterou lze od jeho ostatního obsahu oddělit, je neplatnou jen tato část, lze-li předpokládat, že by k právnímu jednání došlo i bez neplatné části, rozpoznala-li by strana neplatnost včas. V daném případě má soud za prokázané, že poskytování spotřebitelských úvěrů bylo předmětem podnikání žalobkyně. Tato společnost tedy bezpochyby neměla zájem poskytnout žalovanému bezúročný úvěr. Podmínkou uzavření smlouvy o spotřebitelském úvěru ze strany právního předchůdce žalobkyně byla naopak skutečnost, že žalovaný přistoupí na výši úroku včetně poplatků. Pokud by pak v rámci uzavírané smlouvy nebyl sjednán poplatek za uzavření smlouvy případně ujednáno jiné finanční protiplnění za poskytnutí finanční hotovosti, k uzavření smlouvy žalovaným by vůbec nedošlo. S ohledem na tyto skutečnosti došel soud k závěru, že smlouvy o spotřebitelském úvěru [číslo] ze dne 20. 6. 2019 a [číslo] ze dne 25. 2. 2019 mezi právním předchůdcem žalobkyně a žalovaným jsou neplatné jako celek. 9. Dle § 2991 o. z. kdo se na úkor jiného bezdůvodně obohatí, musí obohacení vydat. Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám. Pokud tedy právní předchůdce žalobkyně poskytl žalovanému na základě neplatného právního úkonu finanční částku ve výši celkem 30 000 Kč, má žalovaný povinnost tuto částku jako bezdůvodné obohacení vrátit. Pokud pak žalovaný vrátil právnímu předchůdci žalobkyně částku ve výši 16 900 Kč, má tato povinnost vydat dále bezdůvodné obohacení ve výši 13 100 Kč a to bezprostředně poté, co byl o plnění požádán. Z důkazů předložených žalobkyní vyplývá, že žalobkyně požádala žalovaného o plnění výzvami k úhradě. S ohledem na skutečnost, že žalovaný dlužnou částku neuhradil, přiznal soud žalobkyni dále nárok na zaplacení úroků z prodlení ve shora citované výši. Ve zbytku pak byla žaloba jako nedůvodná zamítnuta. Lhůta k plnění byla stanovena dle § 160 odst. 1 o. s. ř. 10. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto dle § 142 odst. 2 o. s. ř., podle kterého platí, že měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný soud náhradu nákladů poměrně rozdělí. V daném případě byla žalobkyně úspěšná zhruba z 1/3, z 2/3 byla neúspěšná. Soud proto rozhodl o tom, že žádný z účastníků nemá nárok na náhradu nákladů soudního řízení. Povinnost úhrady nákladů řízení k rukám právního zástupce žalobkyně byla stanovena dle § 149 odst. 1 o. s. ř.