25 C 118/2021-44 — Okresní soud Plzeň-jih

1. Žalobkyně se podanou žalobou domáhala vydání rozhodnutí, kterým by byla žalované uložena povinnost uhradit žalobkyni částku 10 950 Kč s příslušenstvím. Dle tvrzení strany žalující tento nárok vznikl z titulu nesplněné povinnosti vyplývající ze smlouvy o zápůjčce [číslo] ze dne 22. 12. 2007 uzavřené mezi právním předchůdcem žalobkyně, společností [právnická osoba], [IČO] a žalovanou. Smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 18. 12. 2020 postoupil původní věřitel pohledávku na žalobkyni. 2. Soud nařídil ústní jednání nejprve na den 14. 1. 2022, kde byly čteny listinné důkazy a následně byla žalobkyni poskytnuta lhůta pro doplnění důkazů. Soud také konstatoval předběžný názor, že úrok úvěru ve výši 206,8 % je v hrubém rozporu s běžným úrokem a je v rozporu s dobrými mravy a soud bude na smlouvu nahlížet na jako absolutně neplatnou. Následně bylo nařízeno ústní jednání na den 18. 2. 2022. Žalovaná nebyla ani jednomu jednání soudu přítomna, ale lhůta pro konání ústního jednání byla zachována. 3. Doplněním žaloby ze dne 11. 2. 2022, které došlo zdejšímu soudu dne 14. 2. 2022, žalobkyně soud upozornila, že povinnost věřitele před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr byla do českého právního řádu zavedena zákonem č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, účinného od 1. 1. 2011. Dle právní úpravy účinné do 31. 12. 2010 nebyli věřitelé povinni před poskytnutím úvěru tzv. uvěruschopnost spotřebitelů posuzovat. Povinností právního předchůdce žalobkyně tak nebyla povinnost posuzovat schopnost žalované splácet úvěr. Splatnost bezdůvodného obohacení byla sjednána ve smlouvě ukončením splátkového kalendáře dne 27. 12. 2008. Žalovaná si toto sjednala při podpisu smlouvy. 4. Předloženými důkazy byl zjištěn následující skutkový stav. Ze smlouvy o půjčce [číslo] uzavřené dne 22. 12. 2007, soud zjistil, že právní předchůdce žalobkyně poskytl žalované půjčku ve výši 17 000 Kč a žalovaná se zavázala tuto půjčku vrátit, a to včetně sjednaného poplatku ve výši 11 832 Kč. Žalovaná se zavázala půjčku splatit v 53 týdenních splátkách ve výši 544 Kč RPSN smlouvy činila dle výpočtu soudu a dle všeobecných obchodních podmínek žalobkyně 206,8 % Žalovaná uhradila žalobkyni částku 6 050 Kč Smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 18. 12. 2020 byla pohledávka postoupena společností [právnická osoba], [IČO] na žalobkyni. 5. S ohledem na ustanovení § 3028 odst. 3 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, rozhodoval soud o právech a povinnostech z porušené smlouvy za použití právních předpisů účinných v době do 31. 12. 2013. 6. Podle § 657 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku přenechává smlouvou o půjčce věřitel dlužníkovi věci určené podle druhu, zejména peníze, a dlužník se zavazuje vrátit po uplynutí dohodnuté doby věci stejného druhu. 7. Soud se dále zabýval platností smlouvy o půjčce [číslo] uzavřené dne 22. 12. 2007 zejména z hlediska jejího souladu s dobrými mravy ve smyslu ustanovení § 39 zákona č. 40/1964 Sb., (dále jen obč. z.) s ohledem na výši sjednaných úroků. Soud v tomto směru zohlednil rozhodovací praxi vyšších soudů a to zejména rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 1484/2004 ze dne 15. 12. 2004 ve kterém tento soud došel k závěru, že dohoda, kterou byly při peněžité půjčce sjednány nepřiměřeně vysoké úroky, je v souladu s ustanovením § 39 zákona č. 40/1964 Sb., dříve platného občanského zákoníku, neplatná pro rozpor s dobrými mravy. Nepřiměřenou a tedy odporující dobrým mravům je zpravidla taková výše úroků, která podstatně přesahuje úrokovou míru v době jejich sjednání obvyklou, stanovenou zejména s přihlédnutím k nejvyšším úrokovým sazbám uplatňovaným bankami při poskytování úvěrů nebo půjček. V rozsudku sp. zn. 33 Odo 236/2005 ze dne 27. 2. 2007 pak Nejvyšší soud ČR došel k závěru, že v závislosti na okolnostech konkrétního případu nemusí být považován za nepřiměřený úrok, který je dvojnásobkem či trojnásobkem úrokové míry peněžních ústavů. 8. Z informací uveřejněných na internetových stránkách České národní banky/databáze časových řad ARAD/statis data/ měnová a finanční statistika/měnová statistika/b. úrokové sazby MFI/nové obchody/úrokové sazby soud zjistil, že roční procentní sazby nákladů korunových úvěrů poskytnutých bankami domácnostem v ČR v prosinci 2007, tedy v době uzavření smlouvy o půjčce, činily v průměru 12,94 %. Jestliže pak byla mezi účastníky v této době uzavřena smlouva o půjčce, ve které byla sjednána roční procentní sazba nákladů ve výši 206,8 %, tvoří takto sjednaná RPSN zhruba šestnácti násobek v této době obvyklé úrokové míry. V intencích výše uvedené judikatury pak došel soud k závěru, že ujednání smlouvy o půjčce týkající se poplatku ve výši 11 832 Kč je pro zjevný rozpor s dobrými mravy dle § 39 obč. z. absolutně neplatné. 9. Soud se dále zabýval tím, zda neplatnost ujednání o nákladech spotřebitelského úvěru způsobuje neplatnost celé smlouvy o půjčce či nikoli. Dle § 41 obč. z. vztahuje-li se důvod neplatnosti jen na část právního úkonu, je neplatnou jen tato část, pokud z povahy právního úkonu nebo z jeho obsahu anebo z okolností za nichž k němu došlo, nevyplývá, že tuto část nelze oddělit od ostatního obsahu. Ve výše citovaném rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 1484/2004 ze dne 15. 12. 2004 došel tento soud k závěru, že v případě smlouvy o půjčce lze ujednání o výši úroků považovat za oddělitelné a nezpůsobující neplatnost celé smlouvy o půjčce pouze tehdy, pokud oddělení této části od ostatního obsahu smlouvy nebrání okolnosti, za nichž ke smlouvě došlo. V daném případě má soud za prokázané, že poskytování zápůjček (spotřebitelských úvěrů) bylo předmětem podnikání právní předchůdkyně žalobkyně. Tato společnost tedy bezpochyby neměla zájem poskytnout žalované bezúročnou půjčku. Pokud by pak v rámci uzavírané smlouvy o půjčce nebyl sjednán poplatek za uzavření smlouvy případně ujednáno jiné finanční protiplnění za poskytnutí finanční hotovosti, k uzavření smlouvy s žalovanou by vůbec nedošlo. S ohledem na tyto skutečnosti došel soud k závěru, že smlouva o půjčce [číslo] uzavřená dne 22. 12. 2007 mezi právní předchůdkyní žalobkyně a žalovanou je neplatná jako celek. 10. Dle § 451 obč. z. kdo se na úkor jiného bezdůvodně obohatí, musí obohacení vydat. Bezdůvodným obohacením je mimo jiné majetkový prospěch získaný plněním z neplatného právního úkonu. Pokud tedy právní předchůdkyně žalobkyně poskytla žalované na základě neplatného právního úkonu finanční částku ve výši 17 000 Kč, má žalovaná povinnost tuto částku jako bezdůvodné obohacení vrátit. Pokud pak žalovaná vrátila žalobkyni, resp. jejímu právnímu předchůdci částku ve výši 6 050 Kč, zbývá uhradit pouze částku 10 950 Kč. Na základě výše uvedeného soud podané žalobě vyhověl v rozsahu částky 10 950 Kč, včetně úroku z prodlení dle ust. § 1970 o. z., jehož výše byla shledána v souladu s nařízením vlády č. 180/2013 Sb. Ve zbytku byla žaloba jako nedůvodná zamítnuta. 11. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 o. s. ř., když vyslovil, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, a to z důvodu jen částečného úspěchu žalobkyně ve věci.