8 C 159/2022-40 — Okresní soud Plzeň-jih

1. Žalobkyně se domáhala vydání rozhodnutí, kterým by byla žalované uložena povinnost zaplatit žalobkyni částku 15 300 Kč s příslušenstvím. Žalobu odůvodnila tím, že předmětný nárok vznikl z titulu nesplněných povinností vyplývajících ze smlouvy o půjčce [číslo] uzavřené dne 21. 11. 2014 mezi právním předchůdcem žalobkyně společností [právnická osoba], [IČO] a žalovanou. Na základě této smlouvy byly žalované poskytnuty peněžní prostředky ve výši 15 000 Kč v souvislosti s poskytnutím půjčky se žalovaná zavázala zaplatit právnímu předchůdci žalobkyně i souhrnný poplatek ve výši 11 100 Kč. Tedy celkovou částku ve výši 26 100 Kč se žalovaná zavázala uhradit v 58 týdenních splátkách po 450 Kč, přičemž poslední splátka byla stanovena na 1. 1. 2016. Žalovaná však nehradila sjednané splátky řádně a včas. Smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 6. 12. 2019 postoupil původní věřitel předmětnou pohledávku na žalobkyni. 2. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila. 3. Účastníci řízení na základě výzvy soudu souhlasili s tím, aby soud ve věci rozhodl bez nařízení jednání. Soud proto ve věci postupoval podle ust. § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen o.s.ř.), dle kterého k projednání věci samé není třeba nařizovat jednání, jestliže ve věci lze rozhodnout jen na základě účastníky předložených listinných důkazů a účastníci se práva účasti na projednávání věci vzdali, popřípadě s rozhodnutím ve věci bez nařízení jednání souhlasí. 4. Provedenými důkazy byl zjištěn následující skutkový stav. Ze smlouvy o půjčce [číslo] uzavřené dne 21. 11. 2014 soud zjistil, že původní věřitel poskytl žalované půjčku ve výši 15 000 Kč a žalovaná se zavázala tuto půjčku vrátit, a to včetně sjednaného poplatku ve výši 11 100 Kč. Půjčka včetně poplatku měla být původnímu věřiteli splacena celkem v 58 týdenních splátkách po 450 Kč Celkem tak měla žalovaná zaplatit původnímu věřiteli částku ve výši 26 100 Kč, výše roční procentní sazby nákladů (tzv. RPSN) činila 195,06 %. Ze smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 6. 12. 2019 soud zjistil, že původní věřitel postoupil pohledávku na žalobkyni. Postoupení pohledávky bylo žalované oznámeno dopisem právního předchůdce žalobkyně. 5. Z tvrzení žalobkyně dále vyplynulo, že žalovaná zaplatila na základě uzavřené smlouvy o půjčce [číslo] částku v celkové ve výši 10 800 Kč. S ohledem na skutečnost, že žalovaná výši provedených úhrad žádným způsobem nerozporovala, vzal soud tuto skutečnost za prokázanou. 6. Podle § 2390 zákona č. 89/2012 Sb. (občanský zákoník) přenechá-li zapůjčitel vydlužiteli zastupitelnou věc tak, aby ji užil podle libosti a po čase vrátil věc stejného druhu, vznikne smlouva o zápůjčce. 7. Dle § 2392 odst. 1 o.z. při peněžité zápůjčce lze ujednat úroky. Na smluvní vztah mezi žalobcem a žalovaným se dále jako na vztah spotřebitelský aplikují ustanovení zákona č. 145/2010 Sb. o spotřebitelském úvěru. 8. Soud došel k závěru, že mezi účastníky byla vůle uzavřít smlouvu o zápůjčce ve smyslu výše uvedených zákonných ustanovení s tím, že ve smlouvách sjednané poplatky májí z právního hlediska charakter úroků. 9. Soud se dále zabýval platností smlouvy o zápůjčce [číslo] uzavřené dne 21. 11. 2014 zejména z hlediska jejich souladu s dobrými mravy ve smyslu ustanovení § 580 o.z. s ohledem na výši sjednaných úroků. Soud v tomto směru zohlednil rozhodovací praxi vyšších soudů a to zejména rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 1484/2004 ze dne 15. 12. 2004 ve kterém tento soud došel k závěru, že dohoda, kterou byly při peněžité půjčce sjednány nepřiměřeně vysoké úroky, je v souladu s ustanovením § 39 obč.z. neplatná pro rozpor s dobrými mravy. Nepřiměřenou a tedy odporující dobrým mravům je zpravidla taková výše úroků, která podstatně (v daném případě čtyřnásobně) přesahuje úrokovou míru v době jejich sjednání obvyklou, stanovenou zejména s přihlédnutím k nejvyšším úrokovým sazbám uplatňovaným bankami při poskytování úvěrů nebo půjček. V rozsudku sp. zn. 33 Odo 236/2005 ze dne 27. 2. 2007 pak Nejvyšší soud ČR došel k závěru, že v závislosti na okolnostech konkrétního případu nemusí být považován za nepřiměřený úrok, který je dvojnásobkem či trojnásobkem úrokové míry peněžních ústavů. 10. Z informací uveřejněných na internetových stránkách České národní banky/databáze časových řad ARAD/statis data/ měnová a finanční statistika/měnová statistika/b. úrokové sazby MFI/nové obchody/úrokové sazby soud zjistil, že roční procentní sazby nákladů korunových úvěrů poskytnutých bankami domácnostem v ČR v listopadu 2014, tedy v době uzavření smlouvy o půjčce činily v průměru 14,93 %. Jestliže pak byla mezi účastníky v této době uzavřena smlouva o půjčce, v nichž byly sjednány roční procentní sazby nákladů ve výši 195,06 %, tvoří takto sjednaná RPSN mnohonásobek v této době obvyklé úrokové míry. V intencích výše uvedené judikatury pak došel soud k závěru, že ujednání smlouvy o zápůjčce týkající se poplatku ve výši 11 100 Kč je pro rozpor s dobrými mravy dle § 580 o.z. neplatné. 11. Soud se dále zabýval tím, zda neplatnost ujednání o poplatku způsobuje neplatnost celé smlouvy o půjčce nebo zápůjčce či nikoli. Dle § 576 o.z. vztahuje-li se důvod neplatnosti jen na část právního úkonu, je neplatnou jen tato část, pokud z povahy právního úkonu nebo z jeho obsahu anebo z okolností za nichž k němu došlo, nevyplývá, že tuto část nelze oddělit od ostatního obsahu. Ve výše citovaném rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 1484/2004 ze dne 15. 12. 2004 došel tento soud k závěru, že v případě smlouvy o půjčce lze ujednání o výši úroků považovat za oddělitelné a nezpůsobující neplatnost celé smlouvy o půjčce pouze tehdy, pokud oddělení této části od ostatního obsahu smlouvy nebrání okolnosti, za nichž ke smlouvě došlo. Dle § 576 občanského zákoníku týká-li se důvod neplatnosti jen takové části právního jednání, kterou lze od jeho ostatního obsahu oddělit, je neplatnou jen tato část, lze-li předpokládat, že by k právnímu jednání došlo i bez neplatné části, rozpoznala-li by strana neplatnost včas. V daném případě má soud za prokázané, že poskytování půjček (spotřebitelských úvěrů) bylo předmětem podnikání právního předchůdce žalobkyně. Tato společnost tedy bezpochyby neměla zájem poskytnout žalované bezúročnou půjčku. Pokud by pak v rámci uzavíraných smluv o půjčce nebyl sjednán poplatek za uzavření smlouvy případně ujednáno jiné finanční protiplnění za poskytnutí finanční hotovosti, k uzavření smlouvy o půjčce s žalovanou by vůbec nedošlo. S ohledem na tyto skutečnosti došel soud k závěru, že smlouva o půjčce [číslo] uzavřené dne 21. 11. 2014 mezi právním předchůdcem žalobkyně a žalovanou je neplatná jako celek. 12. Dle § 2991 o.z. kdo se na úkor jiného bezdůvodně obohatí, musí obohacení vydat. Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám. Pokud tedy právní předchůdce žalobkyně poskytl žalované na základě neplatného právního jednání finanční částku ve výši 15 000 Kč, má žalovaná povinnost tuto částku jako bezdůvodné obohacení vrátit. Pokud však žalovaná vrátila žalobkyni, resp. jejímu právnímu předchůdci částku 10 800 Kč, má dále povinnost vydat bezdůvodné obohacení ve výši 4 200 Kč. V tomto rozsahu soud shledal žalobu jako důvodnou a proto ji výrokem I. vyhověl. Soud žalobkyni rovněž přiznal i úroky z prodlení dle § 1970 o. z. ve výši stanovené nařízením vlády č. 351/2013 Sb. Ve zbytku soud žalobu, jako nedůvodnou zamítl. 13. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 o.s.ř., když s ohledem na většinový neúspěch žalobkyně ve věci má žalovaná právo na náhradu účelně vynaložených nákladů soudního řízení. S ohledem na skutečnost, že žalované ve věci žádné náklady nevznikly, rozhodl soud tak, jak je uvedeno ve výroku rozhodnutí.