8 C 18/2022-16 — Okresní soud Plzeň-jih

Žalobkyně se podanou žalobou domáhala vydání rozhodnutí, kterým by byla žalované uložena povinnost uhradit žalobkyni částku 7 598 Kč s příslušenstvím. Dle tvrzení strany žalující tento nárok vznikl z titulu nesplněných povinností vyplývajících ze smluv o úvěru [číslo] ze dne 18. 1. 2018 a [číslo] ze dne 20. 7. 2017 uzavřených mezi právním předchůdcem žalobkyně, společností [právnická osoba], [IČO] a žalovanou. Smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 29. 11. 2019 postoupil původní věřitel pohledávky na žalobkyni. Žalovaná se k podané žalobě nevyjádřila. Účastníci řízení na základě výzvy soudu souhlasili s tím, aby soud ve věci rozhodl bez nařízení jednání. Soud proto ve věci postupoval podle ust. § 115a o.s.ř., dle kterého k projednání věci samé není třeba nařizovat jednání, jestliže ve věci lze rozhodnout jen na základě účastníky předložených listinných důkazů a účastníci se práva účasti na projednávání věci vzdali, popřípadě s rozhodnutím ve věci bez nařízení jednání souhlasí. Provedenými důkazy byl zjištěn následující skutkový stav: Ze smlouvy o úvěru [číslo] ze dne 18. 1. 2018 soud zjistil, že původní věřitel poskytl žalované úvěr ve výši 9 000 Kč a žalovaná se zavázala tento úvěr vrátit, a to včetně sjednaného poplatku ve výši 7 200 Kč. Úvěr včetně poplatku měl být původnímu věřiteli splacen celkem v 60 týdenních splátkách po 274 Kč Celkem tak měla žalovaná povinnost zaplatit částku ve výši 16 440 Kč, výše roční procentní sazby nákladů (tzv. RPSN) činila 216 %. Žalovaná uhradila právnímu předchůdci žalobkyně částku ve výši 1 522 Kč. Dále ze smlouvy o úvěru [číslo] ze dne 20. 7. 2017 soud zjistil, že původní věřitel poskytl žalované úvěr ve výši 8 000 Kč a žalovaná se zavázala tento úvěr vrátit, a to včetně sjednaného poplatku ve výši 5 920 Kč. Úvěr včetně poplatku měl být původnímu věřiteli splacen celkem v 58 týdenních splátkách po 240 Kč Celkem tak měla žalovaná povinnost zaplatit částku ve výši 13 920 Kč, výše roční procentní sazby nákladů (tzv. RPSN) činila 195,06 %. Žalovaná uhradila právnímu předchůdci žalobkyně částku ve výši 7 880 Kč. Ze smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 29. 11. 2019 soud zjistil, že původní věřitel postoupil pohledávky na žalobkyni. Postoupení pohledávek bylo žalované oznámeno dopisem právního předchůdce žalobkyně. Podle ust. § 2395 z.č. 89/2012 Sb. (dále jen o.z.) smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. Soud došel k závěru, že mezi účastníky byla v obou případech vůle uzavřít smlouvu o úvěru ve smyslu výše uvedených zákonných ustanovení s tím, že ve smlouvě sjednaný poplatek má z právního hlediska charakter úroků. Soud se dále zabýval platností smluv o úvěru [číslo] ze dne 18. 1. 2018 a [číslo] ze dne 20. 7. 2017 zejména z hlediska jejich souladu s dobrými mravy ve smyslu ustanovení § 580 o.z. s ohledem na výši sjednaných úroků. Soud v tomto směru zohlednil rozhodovací praxi vyšších soudů a to zejména rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 1484/2004 ze dne 15. 12. 2004 ve kterém tento soud došel k závěru, že dohoda, kterou byly při peněžité půjčce sjednány nepřiměřeně vysoké úroky, je v souladu s ustanovením § 580 o.z. neplatná pro rozpor s dobrými mravy. Nepřiměřenou a tedy odporující dobrým mravům je zpravidla taková výše úroků, která podstatně (v daném případě čtyřnásobně) přesahuje úrokovou míru v době jejich sjednání obvyklou, stanovenou zejména s přihlédnutím k nejvyšším úrokovým sazbám uplatňovaným bankami při poskytování úvěrů nebo půjček. V rozsudku sp. zn. 33 Odo 236/2005 ze dne 27. 2. 2007 pak Nejvyšší soud ČR došel k závěru, že v závislosti na okolnostech konkrétního případu nemusí být považován za nepřiměřený úrok, který je dvojnásobkem či trojnásobkem úrokové míry peněžních ústavů. Byť se výše citovaná judikatura Nejvyššího soudu ČR vztahuje k zákonu č. 40/1964 Sb., lze ji dle přesvědčení soudu použít i na právní vztahy vzniklé za účinnosti o.z., když smlouva o úvěru, ve které jsou sjednány nepřiměřeně vysoké úroky, je dle ustanovení § 580 o.z. ve spojení s § 588 o.z. absolutně neplatným právním jednáním a to pro svůj zjevný rozpor s dobrými mravy. Z informací uveřejněných na internetových stránkách České národní banky/databáze časových řad ARAD/statis data/ měnová a finanční statistika/měnová statistika/b.úrokové sazby MFI/nové obchody/úrokové sazby soud zjistil, že roční procentní sazby nákladů korunových úvěrů poskytnutých bankami domácnostem v ČR v lednu 2018 a červenci 2017, tedy v době uzavření smluv o úvěru, činila v průměru 9,27 % resp. 10 %. Jestliže pak byla mezi účastníky v této době uzavřeny smlouvy o úvěru, v nichž byla sjednána roční procentní sazba nákladů ve výši 216 % resp. 195,06 %, tvoří takto sjednaná RPSN mnohonásobek v této době obvyklé úrokové míry. V intencích výše uvedené judikatury pak došel soud k závěru, že ujednání smluv o úvěru týkající se poplatků ve výši 7 200 Kč a 5 920 Kč je pro rozpor s dobrými mravy dle ustanovení § 580 o.z. ve spojení s § 588 o.z. absolutně neplatným. Soud se dále zabýval tím, zda neplatnost ujednání o poplatku způsobuje neplatnost celé smlouvy o úvěru či nikoli. Dle § 576 o.z. týká-li se důvod neplatnosti jen takové části právního jednání, kterou lze od jeho ostatního obsahu oddělit, je neplatnou jen tato část, lze-li předpokládat, že by k právnímu jednání došlo i bez neplatné části, rozpoznala-li by strana neplatnost včas. V daném případě má soud za prokázané, že poskytování spotřebitelských úvěrů bylo předmětem podnikání právního předchůdce žalobkyně. Tato společnost tedy bezpochyby neměla zájem poskytnout žalované bezúročný úvěr. Pokud by pak v rámci uzavírané smlouvy o úvěru nebyl sjednán poplatek za uzavření smlouvy, případně ujednáno jiné finanční protiplnění za poskytnutí finanční hotovosti, k uzavření smluv o úvěru s žalovanou by vůbec nedošlo. S ohledem na tyto skutečnosti došel soud k závěru, že smlouva o úvěru [číslo] ze dne 18. 1. 2018 a smlouva o úvěru [číslo] ze dne 20. 7. 2017 jsou neplatné jako celek. Dle § 2991 o.z. kdo se na úkor jiného bezdůvodně obohatí, musí obohacení vydat. Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám. Pokud tedy právní předchůdce žalobkyně poskytl žalované na základě neplatného právního jednání v prvním případě finanční částku ve výši 9 000 Kč, má žalovaná povinnost tuto částku jako bezdůvodné obohacení vrátit. Pokud však žalovaná vrátila žalobkyni, resp. jejímu právnímu předchůdci částku ve výši 1 522 Kč, má žalovaná povinnost vydat dále bezdůvodné obohacení ve výši 7 478 Kč. Dále pokud v druhém případě tedy právní předchůdce žalobkyně poskytl žalované na základě neplatného právního jednání v prvním případě finanční částku ve výši 8 000 Kč, má žalovaná povinnost tuto částku jako bezdůvodné obohacení vrátit. Pokud však žalovaná vrátila žalobkyni, resp. jejímu právnímu předchůdci částku ve výši 7 880 Kč, má žalovaná povinnost vydat dále bezdůvodné obohacení ve výši 120 Kč. S ohledem na skutečnost, že žalovaná dlužné částky neuhradila, přiznal soud žalobkyni částku 7 598 Kč a to včetně zákonných úroků z prodlení dle ust. § 1970 obč. zák. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto dle ust. § 142 odst. 1 o.s.ř., kde kritériem je úspěch ve věci. Žalobkyně byla ve věci zcela úspěšná, a proto má právo na náhradu nákladů řízení ve výši 1 489 Kč, představující náhradu za zaplacený soudní poplatek ve výši 400 Kč, podle vyhl. 177/1996 Sb. ust. § 14b odst. 1), 4) za tři úkony advokáta ve výši 600 Kč a podle ust. § 14b odst. 5 písm. a) za tři režijní paušály po 100 Kč a z náhrady 21 % daně z přidané hodnoty ve výši 189 Kč.