8 C 339/2021-15 — Okresní soud Plzeň-jih

Žalobkyně se podanou žalobou domáhala vydání rozhodnutí, kterým by byla žalovanému uložena povinnost uhradit žalobkyni částku 11 014 Kč s příslušenstvím. Dle tvrzení strany žalující tento nárok vznikl z titulu nesplněných povinností vyplývajících ze smlouvy o úvěru [číslo] ze dne 17. 5. 2018 uzavřené mezi právním předchůdcem žalobkyně, společností [právnická osoba], [IČO] a žalovaným. Smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 15. 1. 2021 postoupil původní věřitel pohledávku na žalobkyni. Žalovaný se k podané žalobě nevyjádřil. Účastníci řízení na základě výzvy soudu souhlasili s tím, aby soud ve věci rozhodl bez nařízení jednání. Soud proto ve věci postupoval podle ust. § 115a o.s.ř., dle kterého k projednání věci samé není třeba nařizovat jednání, jestliže ve věci lze rozhodnout jen na základě účastníky předložených listinných důkazů a účastníci se práva účasti na projednávání věci vzdali, popřípadě s rozhodnutím ve věci bez nařízení jednání souhlasí. Provedenými důkazy byl zjištěn následující skutkový stav: Ze smlouvy o úvěru [číslo] ze dne 17. 5. 2018 soud zjistil, že původní věřitel poskytl žalovanému úvěr ve výši 15 000 Kč a žalovaný se zavázal tento úvěr vrátit, a to včetně sjednaného poplatku ve výši 12 000 Kč. Úvěr včetně poplatku měl být původnímu věřiteli splacen celkem v 60 týdenních splátkách po 456 Kč Celkem tak měl žalovaný povinnost zaplatit částku ve výši 27 360 Kč, výše roční procentní sazby nákladů (tzv. RPSN) činila 215,01 %. Žalovaný uhradil právnímu předchůdci žalobkyně částku ve výši 3 986 Kč. Ze smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 15. 1. 2021 soud zjistil, že původní věřitel postoupil pohledávky na žalobkyni. Postoupení pohledávek bylo žalovanému oznámeno dopisem právního předchůdce žalobkyně. Podle ust. § 2395 z.č. 89/2012 Sb. (dále jen o.z.) smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. Soud došel k závěru, že mezi účastníky byla vůle uzavřít smlouvu o úvěru ve smyslu výše uvedených zákonných ustanovení s tím, že ve smlouvě sjednaný poplatek má z právního hlediska charakter úroků. Soud se dále zabýval platností smlouvy o úvěru [číslo] ze dne 17. 5. 2018 zejména z hlediska jejich souladu s dobrými mravy ve smyslu ustanovení § 580 o.z. s ohledem na výši sjednaných úroků. Soud v tomto směru zohlednil rozhodovací praxi vyšších soudů a to zejména rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 1484/2004 ze dne 15. 12. 2004 ve kterém tento soud došel k závěru, že dohoda, kterou byly při peněžité půjčce sjednány nepřiměřeně vysoké úroky, je v souladu s ustanovením § 580 o.z. neplatná pro rozpor s dobrými mravy. Nepřiměřenou a tedy odporující dobrým mravům je zpravidla taková výše úroků, která podstatně (v daném případě čtyřnásobně) přesahuje úrokovou míru v době jejich sjednání obvyklou, stanovenou zejména s přihlédnutím k nejvyšším úrokovým sazbám uplatňovaným bankami při poskytování úvěrů nebo půjček. V rozsudku sp. zn. 33 Odo 236/2005 ze dne 27. 2. 2007 pak Nejvyšší soud ČR došel k závěru, že v závislosti na okolnostech konkrétního případu nemusí být považován za nepřiměřený úrok, který je dvojnásobkem či trojnásobkem úrokové míry peněžních ústavů. Byť se výše citovaná judikatura Nejvyššího soudu ČR vztahuje k zákonu č. 40/1964 Sb., lze ji dle přesvědčení soudu použít i na právní vztahy vzniklé za účinnosti o.z., když smlouva o úvěru, ve které jsou sjednány nepřiměřeně vysoké úroky, je dle ustanovení § 580 o.z. ve spojení s § 588 o.z. absolutně neplatným právním jednáním a to pro svůj zjevný rozpor s dobrými mravy. Z informací uveřejněných na internetových stránkách České národní banky/databáze časových řad ARAD/statis data/ měnová a finanční statistika/měnová statistika/b.úrokové sazby MFI/nové obchody/úrokové sazby soud zjistil, že roční procentní sazby nákladů korunových úvěrů poskytnutých bankami domácnostem v ČR v květnu 2018, tedy v době uzavření smlouvy o úvěru, činila v průměru 8,49 %. Jestliže pak byla mezi účastníky v této době uzavřena smlouva o úvěru, v nichž byla sjednána roční procentní sazba nákladů ve výši 215,01 %, tvoří takto sjednaná RPSN mnohonásobek v této době obvyklé úrokové míry. V intencích výše uvedené judikatury pak došel soud k závěru, že ujednání smlouvy o úvěru týkající se poplatků ve výši 12 000 Kč je pro rozpor s dobrými mravy dle ustanovení § 580 o.z. ve spojení s § 588 o.z. absolutně neplatným. Soud se dále zabýval tím, zda neplatnost ujednání o poplatku způsobuje neplatnost celé smlouvy o úvěru či nikoli. Dle § 576 o.z. týká-li se důvod neplatnosti jen takové části právního jednání, kterou lze od jeho ostatního obsahu oddělit, je neplatnou jen tato část, lze-li předpokládat, že by k právnímu jednání došlo i bez neplatné části, rozpoznala-li by strana neplatnost včas. V daném případě má soud za prokázané, že poskytování spotřebitelských úvěrů bylo předmětem podnikání právního předchůdce žalobkyně. Tato společnost tedy bezpochyby neměla zájem poskytnout žalovanému bezúročný úvěr. Pokud by pak v rámci uzavírané smlouvy o úvěru nebyl sjednán poplatek za uzavření smlouvy, případně ujednáno jiné finanční protiplnění za poskytnutí finanční hotovosti, k uzavření smlouvy o úvěru s žalovaným by vůbec nedošlo. S ohledem na tyto skutečnosti došel soud k závěru, že smlouva o úvěru [číslo] ze dne 17. 5. 2018 jse neplatná jako celek. Dle § 2991 o.z. kdo se na úkor jiného bezdůvodně obohatí, musí obohacení vydat. Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám. Pokud tedy právní předchůdce žalobkyně poskytl žalovanému na základě neplatného právního jednání v prvním případě finanční částku ve výši 15 000 Kč, má žalovaný povinnost tuto částku jako bezdůvodné obohacení vrátit. Pokud však žalovaný vrátil žalobkyni, resp. jejímu právnímu předchůdci částku ve výši 3 986 Kč, má žalovaný povinnost vydat dále bezdůvodné obohacení ve výši 11 014 Kč. S ohledem na skutečnost, že žalovaný dlužnou částku neuhradil, přiznal soud žalobkyni částku 11 014 Kč a to včetně zákonných úroku z prodlení dle ust. § 1970 obč. zák. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto dle ust. § 142 odst. 1 o.s.ř., kde kritériem je úspěch ve věci. Žalobkyně byla ve věci zcela úspěšná, a proto má právo na náhradu nákladů řízení ve výši 2 252 Kč, představující náhradu za zaplacený soudní poplatek ve výši 800 Kč, podle vyhl. 177/1996 Sb. ust. § 14b odst. 1), 4) za tři úkony advokáta ve výši 900 Kč a podle ust. § 14b odst. 5 písm. a) za tři režijní paušály po 100 Kč a z náhrady 21 % daně z přidané hodnoty ve výši 252 Kč.