2 C 4/2023-15 — Okresní soud Plzeň-jih

Žalobkyně se po žalované domáhala zaplacení částky 4 200 Kč s kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 649,45 Kč a náklady spojenými s uplatněním pohledávky ve výši 64 Kč. Žalobu odůvodnila tím, že žalované jako držiteli televizního přijímače vznikla povinnost přihlásit se do příslušné evidence jako poplatník televizního poplatku. Tuto svou povinnost žalovaná splnila dne 6. 3. 2009, avšak v rozporu se zákonem za období od října 2019 do května 2022 řádně neuhradila televizní poplatky a dluží tak žalobkyni částku 4 200 Kč představující nezaplacené televizní poplatky a částku 64 Kč představující náklady na zaslání upomínky žalované k úhradě dlužných televizních poplatků. Žalovaná však dlužnou částku ani přes výzvy žalobkyně nezaplatila. Protože ve věci bylo možné rozhodnout na základě žalobkyní předložených listinných důkazů, soud ve smyslu § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) žalovanou vyzval, aby se ve stanovené lhůtě vyjádřila, zda souhlasí s rozhodnutím věci bez nařízení jednání, přičemž pokud tak neučiní, bude mít soud podle § 101 odst. 4 o. s. ř. za to, že souhlas byl dán. Výzva byla žalované doručena dne 19. 1. 2023 na základě tzv. fikce doručení v souladu s § 45 a násl. o. s. ř. na adresu trvalého bydliště uvedenou v centrální evidenci obyvatel. Vzhledem k tomu, že žalobkyně s rozhodnutím věci bez nařízení jednání vyjádřila souhlas již v žalobě a žalovaná na shora uvedenou výzvu nereagovala, soud věc v souladu s § 115a o. s. ř. rozhodl, aniž by nařizoval jednání. Z listinných důkazů předložených žalobkyní učinil soud následující závěr o skutkovém stavu. Žalovaná se v březnu 2009 přihlásila jako držitel televizního přijímače a poplatník televizního poplatku do příslušné evidence na adrese [adresa žalované], přičemž v květnu 2022 byla jako poplatník televizního poplatku odhlášena. Z přehledu předpisů a plateb je zřejmé, že žalovaná v podstatě již od roku 2010 předepsané poplatky řádně a včas nehradila, v důsledku čehož docházelo nepravidelnými platbami žalované k úhradě vždy nejstarších dlužných částek. Žalovaná televizní poplatky řádně nehradila ani v období od října 2019 do května 2022, když za měsíc říjen 2019 zbývá žalované uhradit částka 15 Kč a za měsíce listopad 2019 až květen 2022 nebyl televizní poplatek uhrazen ani zčásti, a tak za toto období dluží částku 4 185 Kč (31 x 135 Kč). Celkem tak dlužné poplatky dosahují částky 4 200 Kč. Předžalobní upomínkou ze dne 13. 6. 2022, jehož součástí byl i přehled neuhrazených předpisů, byla žalovaná vyzvána žalobkyní k úhradě dluhu. Po právním posouzení zjištěného skutkového stavu dospěl soud k závěru, že se žalovaná v souladu s § 3 odst. 2 zákona č. 348/2005 Sb., o rozhlasových a televizních poplatcích, od března 2009 stala poplatníkem televizního poplatku, a proto byla povinna podle § 7 odst. 2 ve spojení s § 6 zákona o rozhlasových a televizních poplatcích platit měsíční televizní poplatek ve výši 135 Kč, a to ve lhůtě nejpozději do 15. dne každého kalendářního měsíce. Protože žalovaná televizní poplatek za říjen 2019 neuhradila v plné výši a dluží za tento měsíc 15 Kč a za období od listopadu 2019 do května 2022 (31 x 135 Kč) neuhradila televizní poplatky vůbec, dluží žalobkyni celkem částku ve výši 4 200 Kč spolu s úrokem z prodlení v souladu s § 10 zákona č. 348/2005 Sb., o rozhlasových a televizních poplatcích. S ohledem na shora uvedené soud žalobě vyhověl a výrokem I. tohoto rozsudku uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 4 200 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení v souladu s § 1970 zák. č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve spojení s § 1 a § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. vždy ode dne následujícího po splatnosti jednotlivého poplatku (tj. od 16. dne každého měsíce) do dne 14. 10. 2022, neboť se žalovaná dostala do prodlení s plněním peněžitého dluhu. Lhůta k plnění byla v souladu s § 160 odst. 1 o. s. ř. stanovena v délce 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku. Žalobkyně vedle dlužných televizních poplatků požadovala po žalované zaplacení částky 64 Kč představující náklad spojený s uplatněním pohledávky vůči žalované, který dle tvrzení žalobkyně vznikl odesláním upomínky k úhradě dlužné částky na základě Rámcové dohody o poskytování služeb uzavřené mezi žalobkyní a společností [právnická osoba] Žalobkyně však neprokázala, že jí tento náklad skutečně vznikl. Doložila pouze, že dne 13. 6. 2022 žalované zaslala předžalobní upomínku, v níž však v prvé řadě žádný údaj nesvědčí o tom, že by byla vyhotovena společností [právnická osoba], a především pak žalobkyně nijak neprokázala, že by částku 64 Kč skutečně na vyhotovení a zaslání upomínky vynaložila. Nadto je dle názoru soudu vyhotovení a zaslání předžalobní upomínky v daném případě pro žalobkyni vzhledem k předmětu její činnosti a charakteru uplatňovaného nároku běžným a nenáročným administrativním úkonem, jehož realizaci by měla zvládnout prostřednictvím svého materiálního a personálního aparátu bez pomoci třetího subjektu, a proto soud tento náklad neshledal účelně vynaloženým a žalobu ohledně nároku na zaplacení částky 64 Kč výrokem II. tohoto rozsudku zamítl. Náklady na zaslání upomínky jsou pak kryty přiznanou paušální náhradou, jak je uvedeno níže. O nákladech řízení soud rozhodl podle § 142 odst. 3 o. s. ř. ve spojení s § 142a o. s. ř. tak, že přiznal žalobkyni, která byla v řízení převážně úspěšná, když se neúspěch týkal pouze nepatrné části, nárok na náhradu nákladů řízení v plné výši, tedy v částce 600 Kč Náklady řízení jsou tvořeny zaplaceným soudním poplatkem ve výši 400 Kč a paušální náhradou hotových výdajů za dva úkony (předžalobní výzva a žaloba) po 100 Kč podle § 151 odst. 3 o. s. ř. ve spojení s § 1 odst. 3 písm. a) a § 2 odst. 1 vyhlášky č. 254/2015 Sb. Přestože byla žalobkyně v řízení právně zastoupena advokátem, nepovažoval soud v této věci náklady na právní zastoupení za účelně vynaložené. Žalobkyni je třeba dle závěrů Ústavního soudu vyslovených v nálezu ze dne 24. 7. 2013, sp. zn. I. ÚS 3344/12, považovat za právnickou osobu, která má na poli svého působení výsadní postavení a ke své činnosti má vytvořené specifické podmínky, pročež na ní lze v určitých ohledech klást srovnatelné nároky jako na státní orgány. Jakožto subjekt s vlastním právním oddělením by měla být dostatečně materiálně i personálně vybavena k tomu, aby byla sama schopna uplatňovat nároky z titulu nezaplacených televizních poplatků, když vymáhání úhrady televizních poplatků nelze dle názoru soudu považovat za činnost pro žalobkyni natolik právně složitou, aby ji musela realizovat prostřednictvím specializovaného právního zástupce. Soud proto žalobkyni přiznal náklady jako nezastoupenému účastníku, jak je uvedeno výše, a nikoli náklady právního zastoupení. Vzhledem k tomu, že proti tomuto rozsudku není odvolání přípustné, obsahuje rozsudek v souladu s § 157 odst. 4 o.s.ř. pouze zkrácené odůvodnění.