25 C 192/2022-19 — Okresní soud Plzeň-jih

1. Žalobkyně se podanou žalobou domáhala vydání rozhodnutí, kterým by byla žalovanému uložena povinnost uhradit žalobkyni částku 18 151,71 Kč s příslušenstvím. Dle tvrzení strany žalující tento nárok vznikl z titulu nesplněné povinnosti vyplývající ze smlouvy o úvěru [číslo] uzavřené dne 23. 10. 2019 mezi právní předchůdkyní žalobkyně, společností [právnická osoba], [IČO] a žalovaným. 2. Žalovaný se k podané žalobě nevyjádřil. 3. Účastníci řízení na základě výzvy soudu souhlasili s tím, aby soud ve věci rozhodl bez nařízení jednání. Soud proto ve věci postupoval podle § 115a zákona 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), dle kterého k projednání věci samé není třeba nařizovat jednání, jestliže ve věci lze rozhodnout jen na základě účastníky předložených listinných důkazů a účastníci se práva účasti na projednávání věci vzdali, popřípadě s rozhodnutím ve věci bez nařízení jednání souhlasí. 4. Předloženými důkazy byl zjištěn následující skutkový stav: Ze smlouvy o úvěru [číslo] uzavřené dne 23. 10. 2019 soud zjistil, že právní předchůdce žalobkyně, společnost [právnická osoba], [IČO], poskytla žalovanému úvěr ve výši 22 000 Kč a žalovaný se zavázal tento úvěr vrátit, a to včetně sjednaného příslušenství v celkové výši 18 894 Kč, představovaném mimo jiné kapitalizovaným úrokem. Žalovaný se zavázal úvěr splatit do 23. 12. 2020 ve 14 měsíčních splátkách po 2 921 Kč. Výše RPSN smlouvy činila 272,44 %. Z tvrzení žalobkyně dále vyplynulo, že žalovaný uhradil částku 19 000 Kč. S ohledem na skutečnost, že žalovaný toto tvrzení žádným způsobem nerozporoval, považuje soud tuto skutečnost za prokázanou. Právní předchůdkyně žalobkyně postoupila svoji pohledávku za žalovaným smlouvou ze dne 3. 6. 2022 na žalobkyni s účinností od 6. 6. 2022, tato skutečnost byla žalovanému oznámena. Tuto skutečnost žalobkyně prokázala předloženou rámcovou smlouvou o postoupení pohledávek, dílčí smlouvou o postoupení pohledávek a oznámením o postoupení pohledávky. 5. Podle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb. (dále jen „o. z.“) smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. 6. Soud má za prokázané, že mezi účastníky byla vůle uzavřít smlouvu o úvěru ve smyslu výše uvedeného. Soud se dále zabýval platností uzavřené smlouvy o úvěru [číslo] uzavřené dne 23. 10. 2019 zejména z hlediska jejího souladu s dobrými mravy ve smyslu ustanovení § 580 o. z. s ohledem na výši sjednaných úroků. Soud v tomto směru zohlednil rozhodovací praxi vyšších soudů a to zejména rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 1484/2004 ze dne 15. 12. 2004 ve kterém tento soud došel k závěru, že dohoda, kterou byly při peněžité půjčce sjednány nepřiměřeně vysoké úroky, je v souladu s ustanovením § 39 zákona č. 40/1964 Sb., dříve platného občanského zákoníku, neplatná pro rozpor s dobrými mravy. Nepřiměřenou a tedy odporující dobrým mravům je zpravidla taková výše úroků, která podstatně přesahuje úrokovou míru v době jejich sjednání obvyklou, stanovenou zejména s přihlédnutím k nejvyšším úrokovým sazbám uplatňovaným bankami při poskytování úvěrů nebo půjček. V rozsudku sp. zn. 33 Odo 236/2005 ze dne 27. 2. 2007 pak Nejvyšší soud ČR došel k závěru, že v závislosti na okolnostech konkrétního případu nemusí být považován za nepřiměřený úrok, který je dvojnásobkem či trojnásobkem úrokové míry peněžních ústavů. Byť se výše citovaná judikatura Nejvyššího soudu ČR vztahuje k zákonu č. 40/1964 Sb., lze ji dle přesvědčení soudu použít i na právní vztahy vzniklé za účinnosti o. z., když smlouva o úvěru, ve které jsou sjednány nepřiměřeně vysoké úroky, je dle ustanovení § 580 o. z. ve spojení s § 588 o. z. absolutně neplatným právním jednáním a to pro svůj zjevný rozpor s dobrými mravy. 7. Z informací uveřejněných na internetových stránkách České národní banky/databáze časových řad ARAD/statis data/ měnová a finanční statistika/měnová statistika/b. úrokové sazby MFI/nové obchody/úrokové sazby soud zjistil, že roční procentní sazby nákladů korunových úvěrů poskytnutých bankami domácnostem v ČR v říjnu 2019, tedy v době uzavření smlouvy o úvěru, činily v průměru 8,35 %. Jestliže pak byla mezi účastníky v této době uzavřena smlouva o úvěru, ve které byla sjednána roční procentní sazba nákladů ve výši 272,44 %, tvoří takto sjednaná RPSN zhruba třiceti tří násobek v této době obvyklé RPSN. V intencích výše uvedené judikatury pak došel soud k závěru, že ujednání smlouvy o úvěru týkající se příslušenství ve výši 18 894 Kč je pro zjevný rozpor s dobrými mravy dle § 580 o. z. absolutně neplatné. 8. Soud se dále zabýval tím, zda neplatnost ujednání o úroku způsobuje neplatnost celé smlouvy o hotovostním úvěru či nikoli. Dle § 576 o. z. týká-li se důvod neplatnosti jen takové části právního jednání, kterou lze od jeho ostatního obsahu oddělit, je neplatnou jen tato část, lze-li předpokládat, že by k právnímu jednání došlo i bez neplatné části, rozpoznala-li by strana neplatnost včas. V daném případě má soud za prokázané, že poskytování spotřebitelských úvěrů bylo předmětem podnikání právní předchůdkyně žalobkyně. Tato společnost tedy bezpochyby neměla zájem poskytnout žalovanému bezúročný úvěr. Podmínkou uzavření smlouvy o úvěru ze strany právní předchůdkyně žalobkyně byla naopak skutečnost, že žalovaný přistoupí na výši úroku. Pokud by pak v rámci uzavírané smlouvy o úvěru nebyl sjednán úrok případně ujednáno jiné finanční protiplnění za poskytnutí finanční hotovosti, k uzavření smlouvy o úvěru s žalovaným by vůbec nedošlo. S ohledem na tyto skutečnosti došel soud k závěru, že smlouva o úvěru [číslo] uzavřená dne 23. 10. 2019 mezi právním předchůdcem žalobkyně a žalovaným je neplatná jako celek. 9. Dle § 2991 o. z. kdo se na úkor jiného bezdůvodně obohatí, musí obohacení vydat. Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám. Pokud tedy právní předchůdce žalobkyně poskytl žalovanému na základě neplatného právního jednání finanční částku ve výši 22 000 Kč, má žalovaný povinnost tuto částku jako bezdůvodné obohacení vrátit, a to bezprostředně poté, co byl o plnění požádán. Pokud žalovaný na předmětný úvěr zaplatil částku 19 000 Kč, má povinnost vydat bezdůvodné obohacení ve výši 3 000 Kč. Z důkazů předložených žalobkyní vyplývá, že tato požádala žalovaného o plnění poprvé dopisem ze dne 21. 6. 2022 označeným jako„ Oznámení o postoupení pohledávky“. V tomto dopise stanovila žalobkyně žalovanému k zaplacení dluhu lhůtu do 10 dnů od obdržení dopisu. S ohledem na skutečnost, že žalovaný v této lhůtě dlužnou částku neuhradil, přiznal soud žalobkyni dále nárok na zaplacení úroku z prodlení v zákonné výši 15 % ročně za období od 2. 7. 2022 do zaplacení. Ve zbytku pak byla žaloba jako nedůvodná zamítnuta. 10. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto dle § 142 odst. 2 o. s. ř., kde kritériem je úspěch ve věci. Žalobkyně byla ve věci poměrně úspěšná, a žalovanému žádné náklady nevznikly, proto soud rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.