25 C 61/2023-64 — Okresní soud Plzeň-jih

1. Žalobkyně se podanou žalobou domáhala vydání rozhodnutí, kterým by byla žalované uložena povinnost uhradit žalobkyni částku 69 617 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení z částky 74 617 Kč ve výši 10 % ročně od 23. 11. 2019 do 29. 1. 2020 ve výši 1 388,71 Kč, se zákonným úrokem z prodlení z částky 72 617 Kč ve výši 10 % ročně od 30. 1. 2020 do 29. 2. 2020 ve výši 625,31 Kč, se zákonným úrokem z prodlení z částky 70 617 Kč ve výši 10 % ročně od 1. 3. 2020 do 31. 3. 2020 ve výši 608,09 Kč a se zákonným úrokem z prodlení z částky 69 617 Kč ve výši 10 % ročně od 31. 3. 2020 do zaplacení. Dle tvrzení strany žalující tento nárok vznikl z titulu nesplněné povinnosti vyplývající ze smlouvy o úvěru [číslo] uzavřené dne 15. 7. 2019 mezi žalobkyní a žalovanou. 2. Žalovaná se k podané žalobě nevyjádřila. 3. Účastníci řízení na základě výzvy soudu svým postojem dali najevo souhlas s tím, aby soud ve věci rozhodl bez nařízení jednání. Soud proto ve věci postupoval podle ustanovení § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), dle kterého k projednání věci samé není třeba nařizovat jednání, jestliže ve věci lze rozhodnout jen na základě účastníky předložených listinných důkazů a účastníci se práva účasti na projednávání věci vzdali, popřípadě s rozhodnutím ve věci bez nařízení jednání souhlasí. 4. Předloženými důkazy byl zjištěn následující skutkový stav: Ze smlouvy o úvěru [číslo] uzavřené dne 15. 7. 2019 soud zjistil, že žalobkyně se zavázala poskytnout žalované úvěr ve výši 60 000 Kč a žalovaná se zavázala tento úvěr vrátit, a to včetně sjednaného úroku ve výši efektivní úrokové sazby 162,4 %. Žalovaná se zavázala úvěr splatit v 36 měsíčních splátkách po 5 317 Kč splatných do každého 17. dne v měsíci. Z dokladu o vyplacení úvěru má soud za prokázané, že částka ve výši 60 000 Kč byla dne 16. 7. 2019 převedena na účet žalované. Z tvrzení žalobkyně dále vyplynulo, že žalovaná zaplatila na základě výše uvedené smlouvy částku 10 317 Kč. Ohledně ostatních splátek úvěru je žalovaná v prodlení. S ohledem na skutečnost, že žalovaná toto tvrzení žádným způsobem nerozporovala, považuje soud výši provedených plateb za prokázanou. Z oznámení ze dne 21. 11. 2019 má soud dále za prokázané, že žalobkyně z důvodu prodlení žalované úvěr tohoto dne zesplatnila a vyzvala žalovanou k doplacení neuhrazené části úvěru. Žalovaná však ničeho nezaplatila a to ani po zaslané předžalobní upomínce. 5. Podle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb. (dále jen „o. z.“) smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. 6. Soud má v řízení za prokázané, že mezi účastníky byla vůle uzavřít smlouvu o úvěru ve smyslu výše uvedeného zákonného ustanovení. 7. Soud se dále zabýval platností uzavřené smlouvy o úvěru ze dne 15. 7. 2019 zejména z hlediska jejího souladu s dobrými mravy ve smyslu ustanovení § 580 o. z. s ohledem na výši sjednaných úroků. Soud v tomto směru zohlednil rozhodovací praxi vyšších soudů a to zejména rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 1484/2004 ze dne 15. 12. 2004, ve kterém tento soud došel k závěru, že dohoda, kterou byly při peněžité půjčce sjednány nepřiměřeně vysoké úroky, je v souladu s ustanovením § 39 zákona č. 40/1964 Sb., dříve platného občanského zákoníku, neplatná pro rozpor s dobrými mravy. Nepřiměřenou a tedy odporující dobrým mravům je zpravidla taková výše úroků, která podstatně přesahuje úrokovou míru v době jejich sjednání obvyklou, stanovenou zejména s přihlédnutím k nejvyšším úrokovým sazbám uplatňovaným bankami při poskytování úvěrů nebo půjček. V rozsudku sp. zn. 33 Odo 236/2005 ze dne 27. 2. 2007 pak Nejvyšší soud ČR došel k závěru, že v závislosti na okolnostech konkrétního případu nemusí být považován za nepřiměřený úrok, který je dvojnásobkem či trojnásobkem úrokové míry peněžních ústavů. Byť se výše citovaná judikatura Nejvyššího soudu ČR vztahuje k zákonu č. 40/1964 Sb., lze ji dle přesvědčení soudu použít i na právní vztahy vzniklé za účinnosti o. z., když smlouva o úvěru, ve které jsou sjednány nepřiměřeně vysoké úroky, je dle ustanovení § 580 o. z. ve spojení s § 588 o.z. absolutně neplatným právním jednáním a to pro svůj zjevný rozpor s dobrými mravy. 8. Z informací uveřejněných na internetových stránkách České národní banky/databáze časových řad ARAD/statis data/ měnová a finanční statistika/měnová statistika/b. úrokové sazby MFI/nové obchody/úrokové sazby soud zjistil, že obvyklé úrokové sazby úvěrů poskytnutých bankami domácnostem v ČR v červenci 2019, tedy v době uzavření smlouvy o úvěru se pohybovaly kolem 8,60 %. Jestliže pak byla mezi účastníky v této době uzavřena smlouva o úvěru, ve které byla sjednána efektivní úroková sazba ve výši 162,4 %, tvoří takto sjednaný úrok téměř devatenácti násobek v této době obvyklé úrokové sazby. V intencích výše uvedené judikatury pak došel soud k závěru, že ujednání smlouvy o úvěru týkající se úroku ve výši 162,4 % je pro zjevný rozpor s dobrými mravy dle § 580 o. z. absolutně neplatné. 9. Soud se dále zabýval tím, zda neplatnost ujednání o úroku způsobuje neplatnost celé smlouvy o úvěru či nikoli. Dle § 576 o. z. týká-li se důvod neplatnosti jen takové části právního jednání, kterou lze od jeho ostatního obsahu oddělit, je neplatnou jen tato část, lze-li předpokládat, že by k právnímu jednání došlo i bez neplatné části, rozpoznala-li by strana neplatnost včas. V daném případě má soud za prokázané, že poskytování spotřebitelských úvěrů je předmětem podnikání žalobkyně. Žalobkyně tedy bezpochyby neměla zájem poskytnout žalované bezúročnou zápůjčku. Podmínkou uzavření smlouvy o úvěru ze strany žalobkyně byla naopak skutečnost, že žalovaná přistoupí na výši úroku. Pokud by pak v rámci uzavírané smlouvy o úvěru nebyl sjednán úrok případně ujednáno jiné finanční protiplnění za poskytnutí finanční hotovosti, k uzavření smlouvy o úvěru s žalovanou by vůbec nedošlo. S ohledem na tyto skutečnosti došel soud k závěru, že smlouva o úvěru uzavřená dne 15. 7. 2019 mezi žalobkyní a žalovanou je neplatná jako celek. 10. Dle § 2991 o. z. kdo se na úkor jiného bezdůvodně obohatí, musí obohacení vydat. Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám. Pokud tedy žalobkyně poskytla žalované na základě neplatného právního jednání finanční částku ve výši 60 000 Kč, má žalovaná povinnost tuto částku jako bezdůvodné obohacení vrátit. Pokud pak žalovaná vrátila žalobkyni částku ve výši 10 317 Kč, má tato povinnost vydat dále bezdůvodné obohacení ve výši 49 683 Kč a to bezprostředně poté, co byla o plnění požádána. Z důkazů předložených žalobkyní vyplývá, že tato požádala žalovanou o plnění poprvé dopisem ze dne 17. 5. 2023 označeným jako„ Předžalobní výzva“. V tomto dopise stanovila žalobkyně žalované k zaplacení dluhu lhůtu 15 dnů od odeslání tohoto oznámení. S ohledem na skutečnost, že žalovaná v takto stanovené lhůtě dlužnou částku neuhradila, přiznal soud žalobkyni dále nárok na zaplacení úroku z prodlení v zákonné výši 15 % ročně za období od 2. 6. 2023 do zaplacení. Ve zbytku pak byla žaloba jako nedůvodná zamítnuta. 11. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 o. s. ř. tak, že přiznal žalobkyni, jež byla v řízení úspěšná, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 5 730,90 Kč, přičemž tato částka představuje 42 % z jejich celkové výše (rozdíl úspěchu v řízení v rozsahu 71 % a úspěchu žalované v rozsahu 29 %). Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce 3 481 Kč a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 7 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, (dále jen „a. t.”) z tarifní hodnoty ve výši 69 617 Kč sestávající z částky 3 900 Kč za každý ze dvou úkonů uvedených v § 11 odst. 1 a. t. včetně dvou paušálních náhrad výdajů po 300 Kč dle § 13 odst. 4 a. t. a daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky 8 400 Kč ve výši 1 764 Kč.