6 C 226/2023-38 — Okresní soud Plzeň-jih

1. Žalobkyně se podanou žalobou domáhala vydání rozhodnutí, kterým by byla žalovanému uložena povinnost uhradit žalobkyni částku 19 000,78 Kč s příslušenstvím. Dle tvrzení strany žalující tento nárok vznikl z titulu nesplněné povinnosti vyplývající ze smlouvy o revolvingovém úvěru uzavřené dne 21.3.2019 mezi právním předchůdcem žalobkyně společností [právnická osoba] a žalovaným. 2. Žalovaný se k podané žalobě nevyjádřil. 3. Žalovanému byly v souladu s ust. § 46b o.s.ř. doručovány soudní písemnosti na adresu trvalého pobytu. 4. O žalobě rozhodl soud bez nařízení jednání, neboť bylo možno rozhodnout pouze na základě žalobcem předložených listinných důkazů. Účastníci řízení souhlasili s tím, aby bylo v souladu s ust. § 115a o.s.ř. rozhodnuto bez nařízení jednání. Jejich souhlas je dovozován z ust. § 101 odst. 4 o.s.ř., když se ve stanovené lhůtě k otázce rozhodnutí bez jednání nevyjádřili. 5. Provedenými důkazy byl zjištěn následující skutkový stav: Ze smlouvy o úvěru uzavřené dne 21.3.2019 soud zjistil, že právní předchůdce žalobkyně poskytl žalovanému úvěr do výše 80 000 Kč, z níž žalovaný načerpal úvěr ve výši 19 000,78 Kč a žalovaný se zavázal tento úvěr vrátit do 21. 2. 2023, ve smlouvě byl sjednán úrok ve výši 8,50 % měsíčně a poplatek za čerpání úvěru ve výši 12,50 % z každého čerpání, výše RPSN činila 262,91 % Smlouvou o postoupení pohledávek postoupil právní předchůdce žalobkyně dne 27.1.2020 pohledávku za žalovaným na žalobkyni. 6. Z tvrzení žalobkyně dále vyplynulo, že žalovaný na uvedený dluh uhradil právnímu předchůdci žalobkyně částku 23 797,16 Kč. S ohledem na skutečnost, že žalovaný se v tomto směru k žalobě nevyjádřil, vzal soud tuto skutečnost za prokázanou. 7. Podle ust. § 2395 z.č. 89/2012 Sb. (dále jen obč. z.) smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. 8. Soud došel k závěru, že mezi účastníky byla vůle uzavřít smlouvu o úvěru ve smyslu výše uvedených zákonných ustanovení s tím, že ve smlouvě sjednaný poplatek má z právního hlediska charakter úroků. 9. Soud se dále zabýval platností uzavřené smlouvy o úvěru ze dne 21.3.2019 zejména z hlediska jejího souladu s dobrými mravy ve smyslu ustanovení § 580 o.z. s ohledem na výši sjednaných úroků. Soud v tomto směru zohlednil rozhodovací praxi vyšších soudů a to zejména rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 1484/2004 ze dne 15. 12. 2004 ve kterém tento soud došel k závěru, že dohoda, kterou byly při peněžité půjčce sjednány nepřiměřeně vysoké úroky, je v souladu s ustanovením § 39 zákona č. 40/1964 Sb., dříve platného občanského zákoníku, neplatná pro rozpor s dobrými mravy. Nepřiměřenou a tedy odporující dobrým mravům je zpravidla taková výše úroků, která podstatně (v daném případě čtyřnásobně) přesahuje úrokovou míru v době jejich sjednání obvyklou, stanovenou zejména s přihlédnutím k nejvyšším úrokovým sazbám uplatňovaným bankami při poskytování úvěrů nebo půjček. V rozsudku sp. zn. 33 Odo 236/2005 ze dne 27.2.2007 pak Nejvyšší soud ČR došel k závěru, že v závislosti na okolnostech konkrétního případu nemusí být považován za nepřiměřený úrok, který je dvojnásobkem či trojnásobkem úrokové míry peněžních ústavů. Byť se výše citovaná judikatura Nejvyššího soudu ČR vztahuje k zákonu č. 40/1964 Sb., lze ji dle přesvědčení soudu použít i na právní vztahy vzniklé za účinnosti o.z., když smlouva o úvěru, ve které jsou sjednány nepřiměřeně vysoké úroky, je dle ustanovení § 580 o.z. ve spojení s § 588 o.z. absolutně neplatným právním jednáním a to pro svůj zjevný rozpor s dobrými mravy. 10. Z informací uveřejněných na internetových stránkách České národní banky/databáze časových řad ARAD/statis data/ měnová a finanční statistika/měnová statistika/b.úrokové sazby MFI/nové obchody/úrokové sazby soud zjistil, že roční procentní sazby nákladů korunových úvěrů poskytnutých bankami domácnostem v ČR v březnu 2019, tedy v době uzavření smlouvy o úvěru, činily v průměru 8,39 %. Jestliže pak byla mezi účastníky v této době uzavřena smlouva o úvěru, ve které byla sjednána roční procentní sazba nákladů ve výši 262,91 %, tvoří takto sjednaná RPSN jedanatřicetinásobek v této době obvyklé úrokové míry. V intencích výše uvedené judikatury i délce splatnosti úvěru pak došel soud k závěru, že ujednání smlouvy o úvěru týkající se poplatku (úroku) ve výši 8,50 % měsíčně je pro zjevný rozpor s dobrými mravy dle § 580 o.z. absolutně neplatné. 11. Soud se dále zabýval tím, zda neplatnost ujednání o poplatku způsobuje neplatnost celé smlouvy o půjčce či nikoli. Dle § 576 o.z. týká-li se důvod neplatnosti jen takové části právního jednání, kterou lze od jeho ostatního obsahu oddělit, je neplatnou jen tato část, lze-li předpokládat, že by k právnímu jednání došlo i bez neplatné části, rozpoznala-li by strana neplatnost včas. V daném případě má soud za prokázané, že poskytování zápůjček (spotřebitelských úvěrů) bylo předmětem podnikání právního předchůdce žalobce. Podmínkou uzavření smlouvy o úvěru ze strany právního předchůdce žalobce byla naopak skutečnost, že žalovaný přistoupí na výši úroku včetně poplatku za inkaso. Pokud by pak v rámci uzavírané smlouvy o úvěru nebyl sjednán poplatek za uzavření smlouvy případně ujednáno jiné finanční protiplnění za poskytnutí finanční hotovosti, k uzavření smlouvy o úvěru s žalovanou by vůbec nedošlo. S ohledem na tyto skutečnosti došel soud k závěru, že smlouva o úvěru uzavřená dne 21.3.2019 mezi právním předchůdcem žalobce a žalovaným je neplatná jako celek. 12. Dle § 2991 o.z. kdo se na úkor jiného bezdůvodně obohatí, musí obohacení vydat. Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám. Pokud tedy právní předchůdce žalobce poskytl žalovanému na základě neplatného právního úkonu finanční částku ve výši 19 000,78 Kč a žalovaný vrátil právnímu předchůdci žalobkyně částku 23 797,16 Kč, nemá již žalovaný povinnost žalobkyni ničeho vydávat. Žaloba byla proto jako nedůvodná zamítnuta. 13. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, (dále jen „o.s.ř.”), když s ohledem na neúspěch žalobce ve věci má žalovaný právo na náhradu účelně vynaložených nákladů soudního řízení. S ohledem na skutečnost, že žalovanému ve věci žádné náklady nevznikly, rozhodl soud tak, jak je uvedeno ve výroku rozhodnutí.