8 C 95/2023-16 — Okresní soud Plzeň-jih

Žalobkyně se podanou žalobou domáhala vydání rozhodnutí, kterým by byla žalovanému uložena povinnost uhradit žalobkyni částku 44 562,49 Kč s příslušenstvím. Dle tvrzení strany žalující tento nárok vznikl z titulu nesplněné povinnosti vyplývající ze smlouvy o spotřebitelském úvěru uzavřené dne 6. 1. 2021 mezi žalobkyní a žalovaným. Žalovaná se k podané žalobě nevyjádřila. Účastníci řízení na základě výzvy soudu souhlasili s tím, aby soud ve věci rozhodl bez nařízení jednání. Soud proto ve věci postupoval podle ust. § 115a o.s.ř., dle kterého k projednání věci samé není třeba nařizovat jednání, jestliže ve věci lze rozhodnout jen na základě účastníky předložených listinných důkazů a účastníci se práva účasti na projednávání věci vzdali, popřípadě s rozhodnutím ve věci bez nařízení jednání souhlasí. Předloženými důkazy byl zjištěn následující skutkový stav: Ze smlouvy o spotřebitelském úvěru Pronto půjčka [číslo] uzavřené dne 6. 1. 2021 ve spojení s výpisem z účtu ze dne 7. 1. 2021 soud zjistil, že žalobkyně poskytla žalovanému úvěr ve výši 30 000 Kč a žalovaný se zavázal tento úvěr vrátit, a to včetně sjednaného úroku ve výši 111, 33 % ročně. Žalovaný se zavázal úvěr splatit v 30 měsíčních splátkách po 2 992 Kč, celkem tedy měl zaplatit částku 89 760 Kč RPSN smlouvy činila 188,76 %. Z tvrzení žalobkyně dále vyplynulo, že žalovaný zaplatil na základě výše uvedené smlouvy částku 9 491 Kč. Ohledně ostatních splátek úvěru je žalovaný v prodlení. S ohledem na skutečnost, že žalovaný toto tvrzení žádným způsobem nerozporoval, považuje soud výši provedených plateb za prokázanou. Podle ust. § 2395 z.č. 89/2012 Sb. (dále jen obč. z.) smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. Na smluvní vztah mezi žalobkyní a žalovanou se dále jako na vztah spotřebitelský aplikují ustanovení zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru. Soud má za prokázané, že mezi účastníky byla vůle uzavřít smlouvu o úvěru ve smyslu výše uvedených zákonných ustanovení. Soud se dále zabýval platností uzavřené smlouvy o úvěru ze dne 8. 3. 2019 zejména z hlediska jejího souladu s dobrými mravy ve smyslu ustanovení § 580 o.z. s ohledem na výši sjednaných úroků. Soud v tomto směru zohlednil rozhodovací praxi vyšších soudů a to zejména rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 1484/2004 ze dne 15. 12. 2004 ve kterém tento soud došel k závěru, že dohoda, kterou byly při peněžité půjčce sjednány nepřiměřeně vysoké úroky, je v souladu s ustanovením § 39 zákona č. 40/1964 Sb., dříve platného občanského zákoníku, neplatná pro rozpor s dobrými mravy. Nepřiměřenou a tedy odporující dobrým mravům je zpravidla taková výše úroků, která podstatně (v daném případě čtyřnásobně) přesahuje úrokovou míru v době jejich sjednání obvyklou, stanovenou zejména s přihlédnutím k nejvyšším úrokovým sazbám uplatňovaným bankami při poskytování úvěrů nebo půjček. V rozsudku sp. zn. 33 Odo 236/2005 ze dne 27. 2. 2007 pak Nejvyšší soud ČR došel k závěru, že v závislosti na okolnostech konkrétního případu nemusí být považován za nepřiměřený úrok, který je dvojnásobkem či trojnásobkem úrokové míry peněžních ústavů. Byť se výše citovaná judikatura Nejvyššího soudu ČR vztahuje k zákonu č. 40/1964 Sb., lze ji dle přesvědčení soudu použít i na právní vztahy vzniklé za účinnosti o. z., když smlouva o úvěru, ve které jsou sjednány nepřiměřeně vysoké úroky, je dle ustanovení § 580 o.z. ve spojení s § 588 o.z. absolutně neplatným právním jednáním a to pro svůj zjevný rozpor s dobrými mravy. Z informací uveřejněných na internetových stránkách České národní banky/databáze časových řad ARAD/statis data/ měnová a finanční statistika/měnová statistika/b. úrokové sazby MFI/nové obchody/úrokové sazby soud zjistil, že roční procentní sazby nákladů korunových úvěrů poskytnutých bankami domácnostem v ČR v lednu 2021, tedy v době uzavření smlouvy oúvěru, činily v průměru 7,83 %. Jestliže pak byla mezi účastníky v této době uzavřena smlouva o úvěru, ve které byla sjednána roční procentní sazba nákladů ve výši 188,76 %, tvoří takto sjednaná RPSN mnohonásobek v této době obvyklé RPSN. V intencích výše uvedené judikatury pak došel soud k závěru, že ujednání smlouvy o úvěru týkající se úroku ve výši 111,36 % je pro zjevný rozpor s dobrými mravy dle § 580 o.z. absolutně neplatné. Soud se dále zabýval tím, zda neplatnost ujednání o úroku způsobuje neplatnost celé smlouvy o úvěru či nikoli. Dle § 576 o.z. týká-li se důvod neplatnosti jen takové části právního jednání, kterou lze od jeho ostatního obsahu oddělit, je neplatnou jen tato část, lze-li předpokládat, že by k právnímu jednání došlo i bez neplatné části, rozpoznala-li by strana neplatnost včas. V daném případě má soud za prokázané, že poskytování spotřebitelských úvěrů bylo předmětem podnikání žalobkyně. Tato společnost tedy bezpochyby neměla zájem poskytnout žalovanému bezúročný úvěr. Podmínkou uzavření smlouvy o spotřebitelském úvěru ze strany žalobkyně byla naopak skutečnost, že žalovaný přistoupí na výši úroku. Pokud by pak v rámci uzavírané smlouvy o úvěru nebyl sjednán úrok případně ujednáno jiné finanční protiplnění za poskytnutí finanční hotovosti, k uzavření smlouvy o úvěru s žalovaným by vůbec nedošlo. S ohledem na tyto skutečnosti došel soud k závěru, že smlouva o spotřebitelském úvěru uzavřená dne 6. 1. 2021 mezi žalobkyní a žalovaným je neplatná jako celek. Dle § 2991 o.z. kdo se na úkor jiného bezdůvodně obohatí, musí obohacení vydat. Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám. Pokud tedy právní předchůdce žalobkyně poskytl žalovanému na základě neplatného právního jednání finanční částku ve výši 30 000 Kč, má žalovaný povinnost tuto částku jako bezdůvodné obohacení vrátit. Pokud pak žalovaný vrátil žalobkyni, částku ve výši 9 491 Kč, má povinnost vydat dále bezdůvodné obohacení ve výši 20 509 Kč a to bezprostředně poté, co byl o plnění požádán. S ohledem na skutečnost, že žalovaný v této lhůtě dlužnou částku neuhradil, přiznal soud žalobkyni dále nárok na zaplacení úroku z prodlení v zákonné výši 8,5 % ročně za období od 21. 8. 2021 do zaplacení. Ve zbytku pak byla žaloba jako nedůvodná zamítnuta. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto dle ust. § 142 odst. 2 o.s.ř., podle kterého platí, že měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný soud náhradu nákladů poměrně rozdělí. V daném případě byl žalovaný převážně úspěšný, proto by měl nárok na poměrnou část nákladů řízení. S ohledem na skutečnost, že žalovanému žádné náklady nevznikly, rozhodl soud tak, jak je uvedeno ve výroku III. výše uvedeného rozsudku.