30 C 190/2021-20 — Okresní soud Plzeň-město

1. Návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu doručeným zdejšímu soudu dne 13. 1. 2021 se žalobkyně domáhala vydání rozhodnutí, jímž by soud uložil žalovanému povinnost zaplatit jí částku 11 950 Kč s příslušenstvím. Návrh odůvodnila tím, že žalovaný s žalobkyní uzavřel dne 24. 3. 2016 smlouvu o úvěru, na základě které poskytla žalovanému úvěr ve výši 15 000 Kč, a to v den podpisu smlouvy. Žalovaný se pak zavázal vedle jistiny uhradit i tzv. souhrnný poplatek v celkové výši 11 550 Kč, kdy úvěr měl být splácen týdně po 443 Kč s tím, že první splátka měla být uhrazena do sedmého dne od podpisu smlouvy a následující vždy do sedmého dne od předchozí splátky. Žalovaný pak nehradil úvěr řádně a včas, když žalobkyni uhradil toliko částku 14 600 Kč. Zbývající část neuhrazené pohledávky tedy činí 11 950 Kč. Žalovaný i přes předžalobní výzvu žalobkyně na předmětný dluh dosud ničeho neuhradil. 2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil. Žalovanému byly listiny v tomto řízení řádně doručovány na základě tzv. fikce doručení v souladu s ustanovením § 45 a n. o. s. ř. na adresu přechodného pobytu občana EU na území ČR. 3. Soud v dané věci postupoval v souladu s § 115a o. s. ř. a k projednání ve věci samé nenařídil jednání, neboť ve věci bylo možné rozhodnout jen na základě žalobcem předložených listinných důkazů a účastníci s rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasili, resp. v rámci lhůty ve výzvě doručené jim do vlastních rukou se v tomto směru nevyjádřili, ačkoliv byli poučeni o tom, že pokud se ve stanovené lhůtě nevyjádří, soud bude předpokládat, že s rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasí. 4. Na základě předložených listinných důkazů, a to smlouvy o spotřebitelském úvěru [číslo] má soud za prokázané, že tato byla uzavřena dne 24. 3. 2016 mezi žalobkyní jako úvěrujícím a žalovaným jako úvěrovaným, když na základě předmětné smlouvy žalobkyně poskytla žalovanému jistinu ve výši 15 000 Kč, kterou se žalovaný zavázal spolu se souhrnným poplatkem v celkové výši 11 550 Kč (sestávající z úroku ve výši 1 950 Kč, poplatek za zpracování a doručení úvěru ve výši 3 000 Kč a hotovostní inkaso splátek ve výši 6 600 Kč) uhradit v pravidelných 59 týdenních splátkách po 443 Kč, když poslední splátka měla činit 413 Kč [ulice] úroková sazba pak byla sjednána ve výši 66 %, RPSN ve výši 195,69 Kč. Z platební historie dále vyplynulo, že žalovaný na předmětný úvěr nehradil řádně a včas, když zaplatil toliko částku 14 600 Kč. Z předžalobní výzvy má soud za prokázané, že žalobkyně žalovaného o zaplacení dlužné částky upomínala. 5. Podle § 2395 občanského zákoníku smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. 6. Podle § 547 občanského zákoníku právní jednání musí obsahem a účelem odpovídat dobrým mravům i zákonu. 7. Podle § 588 občanského zákoníku soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému. 8. Podle § 2991 odst. 1 občanského zákoníku kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. 9. Podle § 2991 odst. 2 občanského zákoníku bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám. 10. Podle § 1958 odst. 2 občanského zákoníku neujednají-li strany, kdy má dlužník splnit dluh, může věřitel požadovat plnění ihned a dlužník je poté povinen splnit bez zbytečného odkladu. 11. Po zhodnocení provedeného dokazování dospěl soud k závěru, že žaloba je důvodná pouze částečně. Mezi účastníky měla být uzavřena smlouva o úvěru dle ustanovení § 2395 a n. zákona č. 89/2012 Sb. občanského zákoníku, účinného od 1. 1. 2014. Žalovanému byla poskytnuta peněžitá částka ve výši 15 000 Kč a vedle této částky se žalovaný zavázal vrátit žalobkyni částku 11 550 Kč, i když tato částka byla formálně rozdělena na položku úrok 1 950 Kč, poplatek za zpracování a doručení úvěru 3 000 Kč a poplatek za hotovostní inkaso 6 600 Kč, tak sjednána byla úroková sazba 66 % ročně, což odpovídá právě částce 11 550 Kč, proto celá tato částka je soudem považována za úrok. Podle soudu se jedná dle § 588 občanského zákoníku o ujednání neplatné pro zjevný rozpor s dobrými mravy. Soud v souvislosti s tímto odkazuje na závěry Nejvyššího soudu uvedené v rozhodnutí pod sp. zn. 21 Cdo 1484/2004, kdy s poukazem na citované rozhodnutí lze dovodit, že za přiměřený úrok by bylo možno ještě považovat úrok v sazbě, která by nepřevyšovala trojnásobek obvyklého úroku poskytovaného bankami, pokud by zde neexistovaly jiné mimořádné okolnosti v době uzavření smlouvy o zápůjčce. Průměrná, tedy obvyklá úroková sazba poskytovaná bankami na obdobné úvěry v roce 2016 činila okolo 16 % ročně (www.cnb.cz). Soud v daném případě nezjistil žádné mimořádné okolnosti, pro které by bylo možné takto vysokou sazbu úroků akceptovat. V daném případě nelze oddělit ujednání o úrocích od ostatního obsahu smlouvy, neboť právní předchůdce žalobkyně by zcela jistě zápůjčku bez ujednání o úrocích neposkytl. Jednalo se o adhezní smlouvu nepřipouštějící jakoukoliv negociaci ze strany žalovaného, a pokud je nemravná převážná část ujednání smlouvy, je nutno jako na nemravnou nahlížet na smlouvu celou. Soud v souvislosti s tímto taktéž odkazuje na závěry Krajského soudu v Plzni ze dne 16. 8. 2018 pod č. j. 25 Co 145/2018, dle kterého je smlouva s takovýmto úrokem absolutně neplatná. Nárok žalobkyně je tedy nezbytné posoudit dle ustanovení o bezdůvodném obohacení ve smyslu § 2991 a n. občanského zákoníku, ve znění účinném od 1. 1. 2014, kdy jistina úvěru činí 15 000 Kč, přičemž žalovaný uhradil částku 14 600 Kč, tudíž žalobkyně má právo na vydání bezdůvodného obohacení ve výši 400 Kč. Protože se žalovaný dostal do prodlení s plněním svého peněžitého závazku, má žalobkyně dále právo i na zaplacení úroku z prodlení, a to ve smyslu s ustanovením § 1970 občanského zákoníku, ve znění účinném od 1. 1. 2014, jehož výše je určena ve smyslu s ustanovením § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. Lhůta k plnění byla stanovena jako třídenní v souladu s ustanovením § 160 odst. 1 část věty před středníkem o. s. ř. 12. Ve zbývající části předmětu řízení pak soud žalobu zamítl tak, jak je uvedeno ve výroku II. tohoto rozsudku. 13. Výrok o náhradě nákladů řízení vychází z ustanovení § 142 odst. 1 o. s. ř., kdy žalovaný, který byl ve věci zcela úspěšný by měl vůči žalobkyni právo na plnou náhradu nákladů účelně vynaložených v tomto řízení. Protože žalovanému žádné náklady nevznikly, rozhodl soud tak, že žádný z účastníků nemá právo na jejich náhradu.