39 C 200/2021-25 — Okresní soud Plzeň-město

1. Žalobou doručenou Okresnímu soudu Plzeň-město dne 16. 6. 2021 se žalobkyně domáhala vydání rozhodnutí, kterým by žalované bylo uloženo uhradit částku 26 600 Kč se zákonným úrokem z prodlení a náklady řízení. Žaloba byla odůvodněna tím, že právní předchůdce žalobkyně společnost [právnická osoba] později [právnická osoba] uzavřela se žalovanou dne 19. 5. 2017 smlouvu o úvěru pod [anonymizována dvě slova] [rok]. Na základě této smlouvy bylo žalované poskytnuto 20 000 Kč s pevně stanovenou zápůjční úrokovou sazbou, úrok byl sjednán po celou dobu trvání úvěru. Žalovaná se zavázala úvěr vrátit původnímu věřiteli spolu s kapitalizovaným úrokem, poplatkem za vyhodnocení úvěru, poplatek za sjednání úvěru a inkasním poplatkem, tyto vedlejší platby byly vyčísleny částkou 13 800 Kč Celkem tedy mělo být vráceno 33 800 Kč, a to ve 13 měsíčních splátkách, poslední splátka byla splatná 19. 6. 2018. Úvěr byl žalované poskytnutý 19. 5. 2017, což bylo potvrzeno podpisem smlouvy. V době splatnosti smlouvy uhradila žalovaná celkem 8 000 Kč. Jednotlivé splátky byly započteny podle platného předpisu splátek. Žalovaná částka 26 600 Kč je tedy tvořena jistinou úvěru po lhůtě splatnosti ve výši 20 000 Kč, neuhrazeného úroku z úvěru ve výši 2 432 Kč, neuhrazeného poplatku za vyhodnocení úvěru ve výši 1 916 Kč a neuhrazeného inkasního poplatku za hotovostní výběr splátek 2 252 Kč. Právo vymáhat uvedenou pohledávku přešla na žalobkyni na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 11. 12. 2019. Právní předchůdkyně žalobkyně před poskytnutím úvěru posoudila schopnost žalované úvěr splácet. Byla provedena negativní lustrace v insolvenčním rejstříku, v rejstříku ISR v centrální evidenci exekucí i v databázích inkasních agentur. Při podání žádosti o poskytnutí úvěru bylo požadováno uvedení příjmu a výdajů, podmínkou bylo, aby žadatel měl maximálně tři závazky u jiných věřitelů a nebylo proti němu vedeno exekuční řízení. Po vyplnění údajů ze strany žalované a prověření shora uvedených databází, nebylo důvodu pochybovat o tom, že žalovaná je schopna úvěr splácet. Výzva k úhradě dlužné částky byla zaslána žalované 26. 2. 2020 bez reakce. Ve věci byl dne 30. 7. 2021 vydán platební rozkaz, ten byl pro jeho nedoručení žalované usnesením ze dne 14. 9. 2021 zrušen. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila. 2. Podle ustanovení § 115a o.s.ř. k projednání věci samé není třeba nařizovat jednání, jestliže ve věci lze rozhodnout jen na základě účastníky předložených listinných důkazů a účastníci se práva účasti na projednání věci vzdali, popřípadě s rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasí. Žalobkyně s rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasila již v žalobě, žalovaná se ve stanovené lhůtě nevyjádřila, soud tedy jeho souhlas předpokládal. 3. Z předložených listin byly zjištěny následující skutečnosti. Dne 19. 5. 2017 byla mezi společností [právnická osoba] jako úvěrujícím prostřednictvím zprostředkovatele vázaného zástupcem uzavřena se žalovanou smlouva o úvěru pod [číslo]. Předmětem smlouvy bylo poskytnutí spotřebitelského úvěru ve výši 20 000 Kč na dobu 13 měsíců. Podle článku I. 2 byl úvěr poskytnut v hotovosti, což žalovaná potvrdila podpisem smlouvy a zavázala se dlužnou jistinu vrátit společně s úrokem a se sjednanými poplatky. Bylo sjednáno, že úvěr je poskytován s úrokem 28% ročně z uvedené jistiny na celé období, což při počtu 13 měsíčních splátek činí 25,85% ročně. Za uzavření smlouvy měla žalovaná zaplatit poplatek 800 Kč, který se v případě dalších smluv snižuje, až je nulový. Za zprávu úvěru se žalovaná zavázala hradit poplatek 4 400 Kč, za hotovostní výběr splátek byl sjednán poplatek 3 800 Kč. Celková náklady spotřebitelského úvěru byly vyčísleny na částku 14 600 Kč, celková částka ke splacení tedy představovala 34 600 Kč RPSN podle článku IV. byla stanovena pro dobu splatnosti 13 měsíců, celkem 189,38%. Totožné informace jsou zachyceny i ve formuláři pro standardní informaci o spotřebitelském úvěru. K posouzení schopnosti žalované úvěr splácet byla předložena finanční analýza, kdy je výše měsíčního příjmu žalované uvedena částkou 21 392 Kč, měsíční výdaje 6 750 Kč. S ohledem na počet osob v domácnosti, byly stanoveny minimální měsíční výdaje domácnosti celkem 12 300 Kč s tím, že bylo vyhodnoceno, že úvěr je možné poskytnout až do výše 70 000 Kč. Z přehledu plateb bylo zjištěno, že 19. 5. 2017 uhradila žalovaná 800 Kč, téhož dne také částku 2 600 Kč, dále pak 12. 6. 2017 částku 2 600 Kč a 12. 9. 2017 částku 2 000 Kč, celkem tedy za dobu trvání smlouvy bylo uhrazeno 8 000 Kč. Z čestného prohlášení žalované bylo zjištěno, že tato ke dni uzavření úvěru sdělila, že pobírá příspěvek v mateřství 5 200 Kč a její druh ji přispívá částkou 10 000 Kč měsíčně. Tyto skutečnosti uvedla i v žádosti o poskytnutí spotřebitelského úvěru, kde k těmto položkám přičetla jako příjem ještě sirotčí důchod ve výši 6 192 Kč. Předložila své čestné prohlášení a rozhodnutí o přiznání důchodu. Uvedla, že žije v družském poměru s partnerem a v domácnosti je dále jedno dítě ve věku do 6 let a dvě děti ve věku od 6 do 15 let. Bydlí v nájmu a disponuje nadstandardním vybavením domácnosti. Aktivní legitimace žalobkyně byla prokazována smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 11. 12. 2019, kdy figuruje i pohledávka za žalovanou pod [číslo]. Žalované bylo oznámeno postoupení pohledávky dne 6. 2. 2020, kde byla vyzvána k zaplacení dlužné částky, dne 26. 2. 2020 byla vyzvána k zaplacení dlužné částky právním zástupcem žalobkyně. Ke svému prohlášení předložila žalovaná nájemní smlouvu s potvrzením měsíční úhrady nájemného 13 500 Kč. Ze statistických údajů České národní banky bylo zjištěno, že v květnu 2017 byly poskytovány úvěry pro běžnou spotřebu domácností za 9,38%. Další důkazy navrhovány ani prováděny nebyly. 4. Podle ustanovení § 2395 občanského zákoníku se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. 5. Podle § 1970 občanského zákoníku po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroků z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená. 6. S ohledem na předmět řízení se soud zabýval tím, zda mezi účastníky byla platně uzavřena úvěrová smlouva či nikoliv, kdy z prokázaného skutkového stavu je zřejmé, že účastníci v písemné podobě sjednali poskytnutí finančních prostředků s tím, že žalovaná jako úvěrovaná měla za poskytnuté finanční prostředky hradit souhrnný poplatek. Jedná se o smlouvu uzavřenou na formuláři společnosti, kde jsou jednak přesně vymezeny povinnosti, dále pak ve smluvních podmínkách jsou stanoveny úrokové sazby, jak úroková sazba výpůjční, tak i RPSN, která v tomto případě představuje 189,38%. Výpůjční výroková sazba je uvedena 25,85% p.a. Soud konstatuje, že tento způsob uzavírání úvěrových smluv s fyzickými osobami je poměrně běžný, to je soudu z jeho činnosti známo. Je také zcela jasné, že úvěrovaný nemá v podstatě možnost do obsahu smlouvy zasáhnout, snad s výjimkou poskytované finanční částky a možná množství týdenních splátek či splátek měsíčních. 7. Esenciální náležitostí smlouvy o úvěru je úrok, za který jsou finanční prostředky poskytovány. Ve smlouvě uzavřené se žalovanou se sice hovoří o souhrnném poplatku, není však zřejmé, co jiného než právě úrok by tento poplatek měl představovat. Soud proto posoudil částku 29 440 Kč právě jako úrok za poskytnutí finančních prostředků, kterého se žalobkyni mělo dostat při úplném splacení celé částky. V článku II se uvádí, že výpůjční úroková sazba představuje 25,85% ročně, s tímto výpočtem se soud neztotožňuje. Pokud soud celý poplatek považuje za úrok za půjčení peněz, jedná se o 14 600 Kč, což odpovídá úrokové sazbě 67,38% ročně. Soud tedy s ohledem na běžně poskytované úrokové sazby v době uzavření smlouvy konstatuje, že úrok v roční sazbě 67,38% rozhodně považuje za nepřiměřeně vysoký oproti poskytovaným 9,38%. Takto poskytnuté výši úroku nelze přiznávat soudní ochranu a lze pouze konstatovat, že pro svoji zjevnou nepřiměřenost se jedná o ujednání neplatné. Zde soud odkazuje na ustanovení § 580 občanského zákoníku, který za neplatné označuje právní jednání, které se příčí dobrým mravům a v souladu s ustanovením § 588 občanského zákoníku je k této neplatnosti třeba přihlédnout i bez návrhu. Jedná se totiž o ujednání, které se zjevně příčí dobrým mravům a lze jej označit jako takové, které narušuje veřejný pořádek. Soud shledává postup úvěrujících společností za nepřípustný, a zcela souhlasí s vývojem judikatury takovým, že není možné takovémuto jednání zajišťovat ochranu. 8. Nicméně soud zároveň konstatuje, že je třeba zodpovědnost za uzavírání úvěrových smluv přenášet i na úvěrovaného. Pokud se žalovaná rozhodla