39 C 203/2021-19 — Okresní soud Plzeň-město

1. Žalobou doručenou Okresnímu soudu Plzeň-město dne 13. 8. 2021 se žalobkyně domáhala vydání rozhodnutí, kterým by žalované bylo uloženo uhradit částku 17 100 Kč se zákonným úrokem z prodlení a náklady řízení. Žaloba byla odůvodněna tím, že žalovaná uzavřela se žalobkyní dne 19. 5. 2017 smlouvu o úvěru. Úvěr byl sjednán ve výši 15 000 Kč, spolu s touto jistinou mělo být vráceno 11 550 Kč na tzv. souhrnném poplatku. Žalovaná měla hradit týdenní splátky 443 Kč, první měla být uhrazena do sedmi dnů od uzavření smlouvy. Podle platební historie žalovaná splácela nepravidelně, uhradila pouze 9 450 Kč, což bylo započteno na jistinu v poměru 56,497 % a na souhrnný poplatek poměrem 43,503 %. Žalobkyně se tedy domáhá uhrazení zbývající částky 17 100 Kč, dále žádá úrok z prodlení od data splatnosti celého úvěru, tedy od 14. 7. 2018. Ve věci byl 27. 8. 2021 vydán platební rozkaz, ten byl však pro jeho nedoručení usnesením ze dne 22. 9. 2021 zrušen. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila. 2. Podle ustanovení § 115a o.s.ř. k projednání věci samé není třeba nařizovat jednání, jestliže ve věci lze rozhodnout jen na základě účastníky předložených listinných důkazů a účastníci se práva účasti na projednání věci vzdali, popřípadě s rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasí. Žalobce vyslovil souhlas již v žalobě, žalovaná se ve stanovené lhůtě nevyjádřila, soud tedy jeho souhlas předpokládal. 3. Z předložených listin bylo zjištěno, že dne 19. 5. 2017 byla mezi žalobkyní a žalovanou uzavřena smlouva o úvěru pod [číslo]. Bylo sjednáno, že žalobkyně poskytuje žalované úvěr ve výši 15 000 Kč, spolu s tímto úvěrem se žalovaná zavazuje zaplatit také poplatek ve výši 11 550 Kč, celková částka k úhradě tedy přestavuje 26 550 Kč. Splátky měly být hrazeny týdně po 442,50 Kč, bylo sjednáno 60 splátek, když první byla splatná 26. 5. 2017. Podpisem smlouvy potvrdila žalovaná, že částku 15 000 Kč převzala v hotovosti. Výpůjční úroková sazba byla uvedena 66% ročně, RPSN činí 195,34%. Podle přehledu splácení uhradila žalovaná celkem 9 450 Kč (smlouva o úvěru, formulář pro standardní informace, karta zákazníka). Dopisem ze dne 16. 4. 2021 vyzval právní zástupce žalobkyně žalovanou k doplacení dlužné částky, celkem 17 100 Kč. Žalovaná byla upozorněna na možnost soudního vymáhání. Tato výzva byla žalované zasílána doporučeně dne 16. 4. 2021 (přehled podané pošty). Podle statistických údajů České národní banky činily v květnu 2017 běžné úrokové sazby úvěrů poskytnutých domácnostem na běžnou spotřebu 9,38 % ročně. Další důkazy navrhovány ani prováděny nebyly. 4. Podle ustanovení § 2395 občanského zákoníku se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. 5. Podle § 1970 občanského zákoníku po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroků z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená. 6. S ohledem na předmět řízení se soud zabýval tím, zda mezi účastníky byla platně uzavřena úvěrová smlouva či nikoliv, kdy z prokázaného skutkového stavu je zřejmé, že účastníci v písemné podobě sjednali poskytnutí finančních prostředků s tím, že žalovaná jako úvěrovaná měla za poskytnuté finanční prostředky hradit souhrnný poplatek. Jedná se o smlouvu uzavřenou na formuláři společnosti, kde jsou jednak přesně vymezeny povinnosti, dále pak ve smluvních podmínkách jsou stanoveny úrokové sazby, jak úroková sazba výpůjční, tak i RPSN, která v tomto případě představuje téměř 200 %. Výpůjční roční úroková sazba je uvedena 66%. Soud konstatuje, že tento způsob uzavírání úvěrových smluv s fyzickými osobami je poměrně běžný, to je soudu z jeho činnosti známo. Je také zcela jasné, že úvěrovaný nemá v podstatě možnost do obsahu smlouvy zasáhnout, snad s výjimkou poskytované finanční částky a možná množství týdenních splátek či splátek měsíčních. 7. Esenciální náležitostí smlouvy o úvěru je úrok, za který jsou finanční prostředky poskytovány. Ve smlouvě uzavřené se žalovanou se sice hovoří o souhrnném poplatku, není však zřejmé, co jiného než právě úrok by tento poplatek měl představovat. Soud proto posoudil částku 11 550 Kč právě jako úrok za poskytnutí finančních prostředků, kterého se žalobkyni mělo dostat při úplném splacení celé částky. Při této úvaze je třeba konstatovat, že výpůjční úroková sazba není 60% ročně, nýbrž 66,73% (částka 11 550 Kč je úrokem za 60 týdnů, nikoliv za rok. Soud tedy s ohledem na běžně poskytované úrokové sazby v době uzavření smlouvy konstatuje, že úrok v roční sazbě 66,73 % rozhodně považuje za nepřiměřeně vysoký oproti poskytovaným 9,38%. Takto poskytnuté výši úroku nelze přiznávat soudní ochranu a lze pouze konstatovat, že pro svoji zjevnou nepřiměřenost se jedná o ujednání neplatné. Zde soud odkazuje na ustanovení § 580 občanského zákoníku, který za neplatné označuje právní jednání, které se příčí dobrým mravům a v souladu s ustanovením § 588 občanského zákoníku je k této neplatnosti třeba přihlédnout i bez návrhu. Jedná se totiž o ujednání, které se zjevně příčí dobrým mravům a lze jej označit jako takové, které narušuje veřejný pořádek. Soud shledává postup úvěrujících společností za nepřípustný, a zcela souhlasí s vývojem judikatury takovým, že není možné takovémuto jednání zajišťovat ochranu. 8. Nicméně soud zároveň konstatuje, že je třeba zodpovědnost za uzavírání úvěrových smluv přenášet i na úvěrovaného. Pokud se žalovaná rozhodla uzavřít úvěrovou smlouvu, nepochybně si byla vědoma skutečnosti, že ze strany úvěrující společnosti se nejedná o charitativní činnost či dar, byla si vědoma toho, že žalobkyně jako podnikatel je společností určenou pro generování zisku, u společností poskytujících úvěry tímto ziskem je právě úrok. Soud tedy z pohledu právní jistoty má za to, že je na místě z předložených listin uzavřít pouze tolik, že strany měly v úmyslu uzavřít úvěrovou smlouvu, na základě které by žalované bylo poskytnuto 15 000 Kč. K tomu také došlo. Nebylo zjištěno, že by strany měly v úmyslu sjednat jakoukoliv smlouvu jinou, jen velmi těžko si lze představit, že by úvěrující poskytovala finanční prostředky bez jakéhokoliv zisku. Soud proto konstatuje, že podle jeho názoru je možné posoudit smlouvu o úvěru [číslo] ze dne 19. 5. 2017 za platné právní jednání, kdy zcela oddělitelná je pouze část týkající se úroků, neboť ty byly sjednány ve výši neplatné. 9. Soud proto aplikoval ustanovení § 577 občanského zákoníku a rozhodl se žalovanou zavázat k úhradě úroku ve výši určené podle § 1802 občanského zákoníku. Jedná se tedy o výši úroků, které jsou požadovány obvykle za úvěry, které poskytují banky v místě bydliště nebo sídle úvěrovaného v době uzavření smlouvy. Jak je shora uvedeno, běžná úroková sazba činila 9,38% pro poskytování úvěrů pro spotřebu domácností. Pokud s výší tohoto úroku soud pracoval jako s úrokem ročním, za dobu 60 týdnů měla žalovaná uhradit úrok celkem 1 624 Kč, celková částka ze strany žalované by tedy měla být uhrazena 16 624 Kč. Pokud žalovaná dle tvrzení žalobkyně uhradila 9 450 Kč, zbývá k úhradě 7 174 Kč. K úhradě této částky tedy soud žalovanou zavázal. Co se týká úroků z prodlení, zde soud přiznal úrok z prodlení od data následujícího po splatnosti všech splátek, tedy od 14. 7. 2018 s odkazem na ustanovení § 1970 občanského zákoníku. 10. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle § 142 odst. 2 občanského soudního řádu. Poměr úspěchu a neúspěchu ve věci lze hodnotit u obou účastníků jako téměř shodný, proto soud žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů tohoto řízení nepřiznal.