39 C 209/2021-33 — Okresní soud Plzeň-město

1. Žalobou doručenou Okresnímu soudu Plzeň-město dne 23. 9. 2021 se žalobkyně domáhala vydání rozhodnutí, kterým by žalované bylo uloženo uhradit částku 13 500 Kč se zákonným úrokem z prodlení, sjednaným úrokem a náklady řízení. Žaloba byla odůvodněna tím, že právní předchůdce žalobkyně společnost [právnická osoba] uzavřela se žalovanou dne 7. 10. 2019 smlouvu o úvěru. Na základě této smlouvy bylo žalované poskytnuto 13 500 Kč s pevně stanovenou zápůjční úrokovou sazbou 36%. Žalovaná se zavázala úvěr včetně úroků vrátit původnímu věřiteli do 8. 10. 2019. Úvěr byl žalované poskytnut na bankovní účet jí uvedený. V době splatnosti smlouvy neuhradila žalovaná ničeho. Právo vymáhat uvedenou pohledávku přešla na žalobkyni na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 5. 3. 2020, když uzavřela smlouvu o postoupení pohledávek s přechodným věřitelem [anonymizováno], když tento nabyl pohledávku na základě smlouvy o postoupení pohledávek s [právnická osoba] Právní předchůdkyně žalobkyně před poskytnutím úvěru posoudila schopnost žalované úvěr splácet. Byla provedena negativní lustrace v insolvenčním rejstříku, v rejstříku ISR v centrální evidenci exekucí i v databázích inkasních agentur. Při podání žádosti o poskytnutí úvěru bylo požadováno uvedení příjmu a výdajů. Po vyplnění údajů ze strany žalované a prověření shora uvedených databází, nebylo důvodu pochybovat o tom, že žalovaná je schopna úvěr splácet. Výzva k úhradě dlužné částky byla neúspěšná. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila. 2. Podle ustanovení § 115a o.s.ř. k projednání věci samé není třeba nařizovat jednání, jestliže ve věci lze rozhodnout jen na základě účastníky předložených listinných důkazů a účastníci se práva účasti na projednání věci vzdali, popřípadě s rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasí. Žalobkyně s rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasila již v žalobě, žalovaná se ve stanovené lhůtě nevyjádřila, soud tedy jeho souhlas předpokládal. 3. Z předložených listin byly zjištěny následující skutečnosti. Dne 17. 10. 2019 byla mezi společností [právnická osoba] jako úvěrujícím a žalovanou uzavřena smlouva o úvěru pod [číslo]. Předmětem smlouvy bylo poskytnutí spotřebitelského úvěru ve výši 13 500 Kč na dobu do 28 dnů od poskytnutí úvěru. Bylo sjednáno, že úvěr je poskytován s úrokem 36%, celkem mělo být uhrazeno 17 492,82 Kč, úvěr byl poskytován bez sjednání účelu a bez zajištěné. Mělo dojít k zaslání finančních prostředků na účet žalované. RPSN bylo sjednáno 3 446,06%. Poskytnutí finančních prostředků bylo prokazováno výpisem o provedení platby z účtu právní předchůdkyně žalobkyně ze dne 7. 10. 2019. Skutečnost, že účet č. [bankovní účet] patří žalované, byla ověřena zprávou [právnická osoba] ze dne 11. 11. 202, která obsahuje i potvrzení skutečnosti, že na účet žalované zaslala [právnická osoba] dne 8. 10. 2019 (resp. tento den bylo na účet žalované připsáno) částku 13 500 Kč. Aktivní legitimace žalobkyně byla prokazována smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 31. 12. 2019 uzavřenou [právnická osoba] a [příjmení] [příjmení] [jméno] a smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 5. 3. 2020 uzavřenou [příjmení] [příjmení] [jméno] a žalobkyní, kdy figuruje i pohledávka za žalovanou. Žalované bylo oznámeno postoupení pohledávky dne 18. 2. 2020, naposledy pak právním zástupcem žalobkyně dne 2. 9. 2021, kde byla vyzvána k zaplacení dlužné částky. Ze statistických údajů [obec] národní banky bylo zjištěno, že v říjnu 2019 byly poskytovány úvěry pro běžnou spotřebu domácností a ostatní za 9,968% ročně. Další důkazy navrhovány ani prováděny nebyly. 4. Podle ustanovení § 2395 občanského zákoníku se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. 5. Podle § 1970 občanského zákoníku po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroků z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená. 6. S ohledem na předmět řízení se soud zabýval tím, zda mezi účastníky byla platně uzavřena úvěrová smlouva či nikoliv, kdy z prokázaného skutkového stavu je zřejmé, že účastníci v písemné podobě sjednali poskytnutí finančních prostředků s tím, že žalovaná jako úvěrovaná měla za poskytnuté finanční prostředky celkový poplatek 3 877 Kč a úrok 372,82 Kč. Jedná se o smlouvu uzavřenou na formuláři společnosti prostřednictvím internetových stránek poskytovatele, kde jsou jednak přesně vymezeny povinnosti, dále pak ve smluvních podmínkách jsou stanoveny úrokové sazby, jak úroková sazba výpůjční, tak i RPSN, která v tomto případě představuje 3 446,06%. Výpůjční výroková sazba je uvedena 36% ročně. Soud konstatuje, že tento způsob uzavírání úvěrových smluv s fyzickými osobami je poměrně běžný, to je soudu z jeho činnosti známo. Je také zcela jasné, že úvěrovaný nemá v podstatě možnost do obsahu smlouvy zasáhnout, snad s výjimkou poskytované finanční částky a možná množství týdenních splátek či splátek měsíčních. 7. Esenciální náležitostí smlouvy o úvěru je úrok, za který jsou finanční prostředky poskytovány. Ve smlouvě uzavřené se žalovanou se sice hovoří o souhrnném poplatku, není však zřejmé, co jiného než právě úrok by tento poplatek měl představovat. Soud proto posoudil částku 3 877 Kč právě jako další úrok za poskytnutí finančních prostředků, kterého se žalobkyni mělo dostat při úplném splacení celé částky. Je však třeba doplnit, že zaplacení poplatku ve výši 3 877 Kč se žalobkyně nedomáhá, když se dožaduje pouze přiznání jistiny a sjednaného úroku 36% rodně. Soud ovšem s ohledem na běžně poskytované úrokové sazby v době uzavření smlouvy konstatuje, že ani úrok v roční sazbě 36% nepovažuje za přiměřený, pokud úvěry v té době byly poskytovány za úroky do 10,00 % ročně. Ve vztahu k úroku lze tedy pouze konstatovat, že pro zjevnou nepřiměřenost se jedná o ujednání neplatné. Zde soud odkazuje na ustanovení § 580 občanského zákoníku, který za neplatné označuje právní jednání, které se příčí dobrým mravům a v souladu s ustanovením § 588 občanského zákoníku je k této neplatnosti třeba přihlédnout i bez návrhu. Jedná se totiž o ujednání, které se zjevně příčí dobrým mravům a lze jej označit jako takové, které narušuje veřejný pořádek. Soud shledává postup úvěrujících společností za nepřípustný, a zcela souhlasí s vývojem judikatury takovým, že není možné takovémuto jednání zajišťovat ochranu. 8. Nicméně soud zároveň konstatuje, že je třeba zodpovědnost za uzavírání úvěrových smluv přenášet i na úvěrovaného. Pokud se žalovaná rozhodla uzavřít úvěrovou smlouvu, nepochybně si byla vědoma skutečnosti, že ze strany úvěrující společnosti se nejedná o charitativní činnost či dar, byla si vědoma toho, že žalobkyně jako podnikatel je společností určenou pro generování zisku, u společností poskytujících úvěry tímto ziskem je právě úrok. Soud tedy z pohledu právní jistoty má za to, že je na místě z předložených listin uzavřít pouze tolik, že strany měly v úmyslu uzavřít úvěrovou smlouvu, na základě které by žalované bylo poskytnuto 13 500 Kč. K tomu také došlo. Nebylo zjištěno, že by strany měly v úmyslu sjednat jakoukoliv smlouvu jinou, jen velmi těžko si lze představit, že by úvěrující poskytovala finanční prostředky bez jakéhokoliv zisku. Soud proto konstatuje, že podle jeho názoru je možné posoudit smlouvu o úvěru [číslo] ze dne 7. 10. 2019 za platné právní jednání, kdy zcela oddělitelná je pouze část týkající se úroků, neboť ty byly sjednány ve výši neplatné. 9. Soud proto aplikoval ustanovení § 577 občanského zákoníku a rozhodl se žalovanou zavázat k úhradě úroku ve výši určené podle § 1802 občanského zákoníku. Jedná se tedy o výši úroků, které jsou požadovány obvykle za úvěry, které poskytují banky v místě bydliště nebo sídle úvěrovaného v době uzavření smlouvy. Jak je shora uvedeno, běžná úroková sazba činila 9,96% pro poskytování úvěrů pro spotřebu domácností. Žalobkyni bylo tedy přiznáno právo na vrácení poskytnuté jistiny 13 500 Kč s běžným obchodním úrokem 9,96% ročně a samozřejmě zákonným úrokem z prodlení s odkazem na § 1970 občanského zákoníku plynoucím od data následujícího po splatnosti úvěru. Ve zbytku byla žaloba jako nedůvodná zamítnuta. 10. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle § 142 odst. 2 občanského soudního řádu. Žalobkyně byla ve věci úspěšná co do 71,77%, neúspěšný co do 28,23%, má tedy právo na zaplacení náhrady nákladů řízení v rozsahu 43,50%. Žalobkyni by v případě plného úspěchu náležela celková náhrada 2 452 Kč spočívající v zaplaceném soudním poplatku ve výši 1 000 Kč, dále pak ve 3 úkonech právní služby po 300 Kč, 3 paušálních náhradách po 100 Kč a DPH 21 % dle vyhlášky č. 177/1996 Sb., při použití ustanovení § 14b) tohoto předpisu. 43,50 % z této částky tedy představu