14 C 187/2021 — Okresní soud Plzeň-město

<b>I. Žaloba o zaplacení částky 5 570 Kč s příslušenstvím se zamítá.</b> <b>II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení.</b> 1. Žalobkyně se žalobou domáhala vydání rozhodnutí, jímž by soud uložil žalovanému povinnost zaplatit jí částku 5 570 Kč s příslušenstvím a náhradu nákladů řízení. Žaloba byla odůvodněna tím, že mezi právní předchůdkyní žalobkyně společností [právnická osoba] a žalovaným došlo dne 12. 12. 2009 k uzavření smlouvy o půjčce [číslo] na základě které byly žalovanému poskytnuty peněžní prostředky ve výši 10 000 Kč, které žalovaný převzal hotově v den uzavření smlouvy. V souvislosti s poskytnutou půjčkou se žalovaný ve smlouvě zavázal zaplatit právní předchůdkyni žalobkyně i souhrnný poplatek ve výši 8 360 Kč, to vše formou 60 pravidelných týdenních splátek po 310 Kč. Žalovaný celkem do postoupení pohledávky uhradil částku 12 790 Kč a následně již ničeho, čímž porušil své smluvní závazky hradit řádně a včas. Právní předchůdkyni žalobkyně tak vzniklo právo na uhrazení celé zbylé částky půjčky včetně souhrnného poplatku dlužné částky, a to v nejbližším termínu pro výběr týdenní splátky. Na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 19. 6. 2015 byla pohledávka postoupena na přechodného věřitele [právnická osoba] S. á. r. l. Na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 24. 8. 2018 byla pohledávka postoupena na žalobkyni. 2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil. 3. Soud v dané věci postupoval v souladu s § 115a občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř.) a k projednání ve věci samé nenařídil jednání, neboť ve věci bylo možné rozhodnout jen na základě žalobkyní předložených listinných důkazů. Žalobkyně s rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasila již v žalobě a žalovaný se k tomuto postupu na výzvu soudu nevyjádřil, ačkoliv byl poučena o tom, že pokud se ve stanovené lhůtě nevyjádří, soud bude předpokládat, že s rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasí (§ 101 odst. 4 o. s. ř.). 4. Po provedeném dokazování má soud za prokázaný následující skutkový stav. Ze smlouvy o půjčce ze dne 12. 12. 2009 [číslo] soud zjistil, že právní předchůdkyně žalobkyně poskytla žalovanému peněžní hotovost ve výši 10 000 Kč v den uzavření smlouvy a žalovaný se zavázal tuto částku vrátit včetně platby označené jako souhrnný poplatek ve výši 8 360 Kč, celkem tedy částku 18 360 Kč. Pohledávka za žalovaným byla původním věřitelem postoupena na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 19. 6. 2015 nejprve přechodnému věřiteli [právnická osoba] S. á. r. l a následně smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 24. 8. 2018 žalobkyni (smlouva o postoupení pohledávek ze dne 19. 6. 2015 včetně přílohy, smlouva o postoupení pohledávek ze dne 24. 8. 2018 včetně přílohy). Žalovaný byl o změnách v osobě věřitele písemně informován (oznámení o postoupení pohledávky ze dne 25. 6. 2015 a ze dne 17. 9. 2018, podací arch). V rámci předžalobní upomínky ze dne 12. 4. 2021 byl žalovaný prostřednictvím právního zástupce žalobkyně vyzýván k úhradě dlužné částky (předžalobní výzva ze dne 12. 4. 2021 včetně dokladu o odeslání). Z tvrzení žalobkyně, za situace, kdy žalovaný netvrdil a tudíž ani neprokazoval opak, má soud za prokázané, že žalovaný neuhradil jak na poskytnutou jistinu, tak na sjednaný poplatek ničeho vyjma částky 12 790 Kč. 5. Podle § 657 a § 658 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku účinného do 31. 12. 2013 (dále jen občanský zákoník) smlouvou o půjčce nechává věřitel dlužníkovi věci určené podle druhu, zejména peníze a dlužník se zavazuje vrátit po uplynutí dohodnuté doby věci stejného druhu. Při půjčce peněžité lze dohodnout i úroky. 6. Podle § 39 občanského zákoníku, neplatný je právní úkon, který svým obsahem nebo účelem odporuje zákonu nebo ji obchází anebo se příčí dobrým mravům. 7. Podle § 3 odst. 1 občanského zákoníku, výkon práv odpovědnosti vyplývajících z občanskoprávních vztahů nesmí bez právního důvodu zasahovat do práv a oprávněných zájmů jiných a nesmí být v rozporu s dobrými mravy. 8. Podle § 451 odst. 1 a 2 občanského zákoníku platí, že kdo se na úkor jiného bezdůvodně obohatí, musí obohacení vydat. Bezdůvodným obohacením je majetkový prospěch získaný plněním bez právního důvodu, plněním z neplatného právního úkonu nebo plněním z právního důvodu, který odpadl, jakož i majetkový prospěch získaný z nepoctivých zdrojů. 9. Po zhodnocení shora uvedených skutkových zjištění dospěl soud k závěru, že žaloba je nedůvodná, neboť shledal předmětnou smlouvu o půjčce za neplatnou. Závěr o neplatnosti této smlouvy soud dovozuje z ujednání o výši úroků. Žalovaný měl spolu s poskytnutou jistinou ve výši 10 000 Kč uhradit také částku 8.360 Kč označenou jako souhrnný poplatek. Skutečnost, že částka 8.360 Kč je ve smlouvě označena jako souhrnný poplatek ale nemění nic na tom, že původní věřitel je osobou, která se v rámci svého podnikání zabývá poskytováním peněžitých půjček (spotřebitelských úvěrů) a těžko by bez odpovídajícího úroku s žalovaným smlouvu uzavřela. Poplatek tak představuje ve skutečnosti skrytý úrok a nikoli platbu za služby, i když toto zdání se původní věřitel snažil navodit. Takto požadovaný nárok ve skutečnosti zastírá úročení peněz a slouží toliko ke generování dalšího zisku, neboť zjevně nekryje individuálně finančně náročnější či rizikovější obchody. Soud proto pohlíží na celý nárok z titulu poplatku jako na ujednání o úrocích. Toto však ve svém součtu vyjádřeném v procentech v porovnání s jistinou představuje úrok ve výši 72,5 % ročně a jedná se tak dle ustanovení § 39 občanského zákoníku o ujednání neplatné, neboť se příčí dobrým mravům. Soud v této souvislosti odkazuje na závěry Nejvyššího soudu uvedené v rozhodnutí pod sp. zn. 21 Cdo 1484/2004, dle kterého lze dovodit, že za přiměřený úrok by bylo možno ještě považovat úrok v sazbě, která by nepřevyšovala trojnásobek obvyklého úroku poskytovaného bankami, pokud by zde neexistovaly jiné mimořádné okolnosti v době uzavření smlouvy o půjčce. Soud zjišťoval průměrnou výši úrokových sazeb korunových úvěrů poskytnutých bankami domácnostem v České republice v témže období a bylo zjištěno, že tato sazba v roce 2009 činila cca 13 % ročně. Soud v daném případě nezjistil žádné mimořádné okolnosti, pro které by bylo možné takto vysokou sazbu úroků akceptovat. Ujednání o úrocích pak nelze oddělit od ostatního obsahu smlouvy, neboť původní věřitel by zcela jistě půjčku bez ujednání o úrocích neposkytl. Navíc se v daném případě jednalo o tzv. adhezní smlouvu (formulářovou), která neumožňuje, aby byla jakýmkoli způsobem měněna na základě dohody stran oproti již předvyplněnému formuláři. Vzhledem k těmto výše popsaným skutečnostem soud hodnotil převážnou část ujednání smlouvy jako ujednání nemravná a v tomto duchu je nutno nahlížet na smlouvu jako nemravnou jakožto celek. Ostatně ke stejnému závěru dospěl opakovaně i Krajský soud v Plzni (viz například rozsudek ze dne 8. 8. 2017 sp. zn. 25 Co 183/2017, 25 Co 255/2019). 10. Vzhledem k uvedeným závěrům má tak žalobkyně právo na vrácení půjčené jistiny se zohledněním již uhrazených plateb. Z hlediska právního posouzení se jedná o bezdůvodné obohacení ve smyslu ustanovení § 451 občanského zákoníku. Žalovaný se tak poskytnutím peněžité hotovosti obohatil o částku 10 000 Kč. Z provedeného dokazování vyplynulo, že žalovaný před postoupením pohledávky uhradil celkem částku 12.790 Kč. Je tedy zřejmé, že žalovaný před podáním žaloby celé bezdůvodné obohacení ve smyslu § 451 odst. 1 občanského zákoníku vydal, nad rámec lze hovořit dokonce o vzniku bezdůvodného obohacení v částce 2.790 Kč na straně žalobkyně, avšak soud je vázán předmětem řízení a proto o této skutečnosti nerozhodoval. Soudu proto nezbylo než žalobu v celém rozsahu zamítnout. 11. Výrok II. o náhradě nákladů řízení vychází z ustanovení § 142 odst. 1 o. s. ř., podle něhož by měl v řízení plně úspěšný žalovaný právo na náhradu účelně vynaložených nákladů, nicméně ze spisu nevyplynulo, že by v průběhu řízení žalovanému nějaké náklady vznikly, proto soud rozhodl tak, jak je uvedeno ve výroku II. tohoto rozsudku a žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů řízení nepřiznal.