31 C 291/2021-29 — Okresní soud Plzeň-město

1. Návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu doručeným zdejšímu soudu dne 31. 7. 2021 se žalobkyně domáhá vydání rozhodnutí, jímž by soud uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni částku 15 000 Kč s kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 1 912,50 Kč, s kapitalizovaným úrokem ve výši 3 685,39 Kč, se zákonným úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně a s úrokem ve výši 19,27 % ročně, vždy z částky 15 000 Kč od 16. 1. 2021 do zaplacení, jakož i náhradu nákladů řízení. Žaloba je odůvodněna tím, že právní předchůdkyně žalobkyně společnost [právnická osoba], [IČO], uzavřela se žalovaným dne 20. 8. 2018 smlouvu o spotřebitelském úvěru [číslo] kdy právní předchůdce žalobkyně splnil svou zákonnou povinnost a s odbornou péčí posoudil schopnost žalovaného splácet spotřebitelský úvěr. Na základě této smlouvy poskytla právní předchůdkyně žalobkyně žalovanému peněžní prostředky ve výši 15 000 Kč, a to v hotovosti při podpisu smlouvy. Žalovaný se pak zavázal půjčenou částku, spolu s poplatkem ve výši 12 000 Kč představující součet kapitalizovaných úroků za půjčené peněžní prostředky za sjednanou dobu řádného trvání smlouvy ve výši 3 000 Kč, z odměny za administrativní zpracování zápůjčky ve výši 3 000 Kč a za hotovostní inkaso splátek ve výši 6 000 Kč, uhradit právní předchůdkyni žalobkyně v hotovosti, a to v 60 týdenních (sedmidenních) splátkách po 450 Kč, počínaje 27. 8. 2018, přičemž poslední splátka byla stanovena na 14. 10. 2019. Žalovaný sjednané splátky řádně a včas nehradil, porušil tím své závazky ze smlouvy, když poslední splátku uhradila dne 25. 9. 2018. Žalovaný do data postoupení pohledávky uhradil celkem částku 3 000 Kč. Právní předchůdkyně žalobkyně pak svoji pohledávku za žalovaným na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 15. 1. 2021 postoupila na žalobkyni, o čemž byl žalovaný písemně vyrozuměn. Ke dni postoupení pohledávky, tedy ke dni 15. 1. 2021 představovala výše pohledávky částku 26 000 Kč sestávající se z dlužné jistiny ve výši 15 000 Kč, z dlužného úroku za sjednanou dobu řádného trvání smlouvy ve výši 700 Kč, z dlužného poplatku za administrativní činnost ve výši 3 000 Kč, z dlužného poplatku za hotovostní inkaso splátek ve výši 5 300 Kč, když součástí částky 26 000 Kč je i navýšení účtované původním věřitelem, které však žalobkyně vůči žalovanému neuplatňuje. Dále pak žalobkyně požaduje po žalovaném zaplacení kapitalizovaných úroků ve výši 3 685,39 Kč odpovídající sjednanému úroku ve výši 19,27 % ročně z dlužné jistiny ve výši 15 000 Kč od 15. 10. 2019 do data postoupení, tedy do 15. 1. 2021 a dále do zapalcení, kapitalizovaných zákonných úroků z prodlení ve výši 1 912,50 Kč, když se jedná o zákonný úrok z prodlení ve výši 10 % ročně z dlužné jistiny ve výši 15 000 Kč, a to 15. 10. 2019 do data postoupení, tedy do 15. 1. 2021 a dále do zaplacení. Žalovaný dlužnou částku ani přes písemnou upomínku neuhradil. 2. Ve věci byl soudem vydán elektronický platební rozkaz, který se však nepodařilo žalovanému doručit do vlastních rukou, a proto byl v souladu s ustanovením § 173 odst. 2 ve spojení s ustanovením § 174a odst. 3 o. s. ř. zrušen. 3. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil. 4. Žalobkyně při podání žaloby předložila soudu dostatek listinných důkazů, které mohly být podkladem pro rozhodnutí bez jednání dle ust. § 115a o. s. ř. Žalobkyně souhlasila s rozhodnutím věci bez nařízení jednání a žalovaný se k výzvě soudu, zda souhlasí s rozhodnutím věci bez nařízení jednání, nevyjádřil, soud tedy postupoval v souladu s ustanovením § 101 odst. 4 o. s. ř., její souhlas předpokládal, a ve věci jednání nenařizoval. 5. Z provedeného dokazování má soud za prokázaný následující skutkový stav. Ze smlouvy o spotřebitelském úvěru v hotovosti [číslo] má soud za prokázané, že tato byla uzavřena mezi společností [právnická osoba] a žalovaným, když na základě této smlouvy půjčila právní předchůdkyně žalobkyně žalované částku 20 000 Kč, kterou se žalovaný zavázal uhradit právní předchůdkyni žalobkyně spolu s poplatkem ve výši 16 000 Kč, celkem tedy částku 56 000 Kč v pravidelných 60 týdenních splátkách po 600 Kč, když poslední splátka byla stanovena na den 12. 11. 2020. Nedílnou součástí smlouvy byly smluvní podmínky smlouvy o zápůjčce. RPSN činila 206,15 % a úroková sazba byla sjednána ve výši 32,15 % ročně (žalobou požadována částka 19,06 % ročně). Z karty zákazníka ze dne 20.8.2018 vyplývá, že žalovaný v den uzavření smlouvy sdělil příjmy a výdaje své domácnosti, ovšem není doloženo, jakým způsobem byly tyto údaje ověřeny, a dále zda a jak byly řádně zjištěny a ověřeny údaje o existenci a výši jiných závazků. Z výzvy ze dne 13. 5. 2021 má soud za prokázané, že žalobkyně žalovaného o zaplacení dlužné částky vyzývala. Z oznámení o postoupení pohledávky ze dne 19. 2. 2021 má soud za prokázané, že právní předchůdkyně žalobkyně vyrozuměla žalovaného o postoupení pohledávky na žalobkyni a zároveň jí vyzvala k uhrazení dlužné částky. Z tvrzení žalobkyně, jakož i z vyjádření žalovaného má soud za prokázané, že žalovaný dlužnou částku žalobkyni neuhradil. 6. Žalobkyně je věřitelem pohledávky na základě jejího postoupení dle ust. § 1879 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník. Mezi původními účastníky byla uzavřena smlouva o zápůjčce dle ust. § 2390 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“). Na vztah mezi původními účastníky dále dopadá zákon č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen„ z. s. ú.“). Podle ust. § 86 odst. 1 věty druhé z. s. ú., ve znění účinném od 1. 12. 2016, věřitel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle ust. § 87 odst. 1 z. s. ú., poskytne-li poskytovatel spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná, přičemž námitku neplatnosti může spotřebitel uplatnit v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. 7. Podle nálezu Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. [ústavní nález], nezkoumá-li obecný soud, zda úvěrující při poskytnutí spotřebitelského úvěru prověřil schopnost úvěrovaného plánovaný úvěr splatit, zasáhne tím do základního práva spotřebitele na soudní ochranu zaručeného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Podle rozsudku Nejvyššího soudu z 25. 7. 2018, sp. zn. [spisová značka], věřitel nedostojí povinnosti postupovat s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. 8. V daném případě žalobkyně netvrdila a neprokazovala, zda a jakým způsobem původní věřitel s odbornou péčí posoudil a ověřil úvěruschopnost žalovaného, v tom směru pouze tvrdila, že původní věřitel vycházel z údajů sdělených žalovaným a nahlédl do blíže neoznačených„ databází“ a odkázala na kartu zákazníka, z ní však způsob zjištění a ověření údajů nevyplývá, krom údajného nahlédnutí do pracovní smlouvy a bankovního výpisu. Protože splnění uvedené povinnosti původního věřitele se nepodařilo zjistit, musel soud dospět k závěru, že původní věřitel nedostál své zákonné povinnosti dle ust. § 86 odst. 1 z. s. ú., a tudíž je smlouva neplatná. 9. Shora citované ust. § 87 odst. 1 z. s. ú. svým jazykovým výkladem vede k závěru, že porušení povinnosti dle ust. § 87 odst. 1 věty druhé z. s. ú. vyvolává relativní neplatnost smlouvy, kterou musí dlužník namítnout a soud ji z vlastní povinnosti nezkoumá. Tento výklad je však v rozporu s evropským právem, jak konstatoval rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne 5. 3. 2020 ve věci C [číslo] [anonymizováno], kde uvedl, že„ články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a  Rady 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008/48 musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době.“ Z uvedeného jasně vyplývá, že je vlastní povinností soudu zabývat se otázkou, zda poskytovatel úvěru náležitě posoudil úvěruschopnost spotřebitele, a to i bez námitky dlužníka, a pokud poskytovatel úvěru této povinnosti nedostál, je povinností soudu z tohoto porušení dovodit následek stanovený vnitrostátním právem, tj. abso