31 C 299/2021-28 — Okresní soud Plzeň-město

1. Návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu doručeným zdejšímu soudu dne 31.7.2021 se žalobkyně domáhá vydání rozhodnutí, jímž by soud uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni částku 25 000 Kč s kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 3 305,56 Kč, s kapitalizovaným úrokem ve výši 6 369 Kč, se zákonným úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně a s úrokem ve výši 19,27 % ročně, vždy z částky 25 000 Kč od 16. 1. 2021 do zaplacení, jakož i náhradu nákladů řízení. Žaloba je odůvodněna tím, že právní předchůdkyně žalobkyně společnost [právnická osoba], [IČO], uzavřela se žalovanou dne 3.8.2018 smlouvu o spotřebitelském úvěru [číslo] kdy právní předchůdce žalobkyně splnil svou zákonnou povinnost a s odbornou péčí posoudil schopnost žalované splácet spotřebitelský úvěr. Na základě této smlouvy poskytla právní předchůdkyně žalobkyně žalované peněžní prostředky ve výši 25 000 Kč, a to v hotovosti při podpisu smlouvy. Žalovaná se pak zavázala půjčenou částku, spolu s poplatkem ve výši 20 000 Kč představující součet kapitalizovaných úroků za půjčené peněžní prostředky za sjednanou dobu řádného trvání smlouvy ve výši 5 000 Kč, odměnu za administrativní zpracování zápůjčky ve výši 5 000 Kč a hotovostní inkaso splátek ve výši 10 000 Kč, uhradit právní předchůdkyni žalobkyně v hotovosti, a to v 60 týdenních (sedmidenních) splátkách po 750 Kč, počínaje 10. 8. 2018, přičemž poslední splátka byla stanovena na 27. 9. 2019. Žalovaná sjednané splátky řádně a včas nehradila, porušila tím své závazky ze smlouvy, když poslední splátku uhradila dne 11.10.2018. Žalovaná do data postoupení pohledávky uhradila celkem částku 7 530 Kč. Právní předchůdkyně žalobkyně pak svoji pohledávku za žalovanou na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 15. 1. 2021 postoupila na žalobkyni, o čemž byla žalovaná písemně vyrozuměna. Ke dni postoupení pohledávky, tedy ke dni 15. 1. 2021 představovala výše pohledávky částku 39 470Kč sestávající se z dlužné jistiny ve výši 25 000 Kč, z dlužného úroku za sjednanou dobu řádného trvání smlouvy ve výši 0 Kč, z dlužného poplatku za administrativní činnost ve výši 4 166,70 Kč, z dlužného poplatku za hotovostní inkaso splátek ve výši 8 303,30 Kč, když součástí částky 39 470 Kč je i navýšení účtované původním věřitelem, které však žalobkyně vůči žalovanému neuplatňuje. Žalobkyně požaduje po žalované k zaplacení částku 25 000 Kč na jistině, dále kapitalizovaný úroky ve výši 6 369,81 Kč odpovídající sjednanému úroku ve výši 19,27 % ročně z dlužné jistiny ve výši 25 000 Kč od 28.9.2019 do data postoupení, tedy do 15. 1. 2021 a dále do zaplacení, kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení ve výši 3 305,56 Kč, když se jedná o zákonný úrok z prodlení ve výši 10 % ročně z dlužné jistiny ve výši 25 000 Kč, a to od 28.9.2019 do data postoupení, tedy do 15. 1. 2021 a dále do zaplacení. Žalovaný dlužnou částku ani přes písemnou upomínku neuhradil. 2. Ve věci byl soudem vydán elektronický platební rozkaz, který se však nepodařilo žalované doručit do vlastních rukou, a proto byl v souladu s ustanovením § 173 odst. 2 ve spojení s ustanovením § 174a odst. 3 o. s. ř. zrušen. 3. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila. 4. Žalobkyně při podání žaloby předložila soudu dostatek listinných důkazů, které mohly být podkladem pro rozhodnutí bez jednání dle ust. § 115a o. s. ř. Žalobkyně souhlasila s rozhodnutím věci bez nařízení jednání a žalovaná se k výzvě soudu, zda souhlasí s rozhodnutím věci bez nařízení jednání, nevyjádřila, soud tedy postupoval v souladu s ustanovením § 101 odst. 4 o. s. ř., jeho souhlas předpokládal, a ve věci jednání nenařizoval. 5. Z provedeného dokazování má soud za prokázaný následující skutkový stav. Ze smlouvy o spotřebitelském úvěru v hotovosti [číslo] má soud za prokázané, že tato byla uzavřena mezi společností [právnická osoba] a žalovanou, když na základě této smlouvy půjčila právní předchůdkyně žalobkyně žalované částku 25 000 Kč, kterou se žalovaná zavázala uhradit právní předchůdkyni žalobkyně spolu s poplatkem ve výši 20 000 Kč, celkem tedy částku 45 000 Kč v pravidelných 60 týdenních splátkách po 750 Kč, když poslední splátka byla stanovena na den 27.9.2019. Nedílnou součástí smlouvy byly smluvní podmínky smlouvy o zápůjčce. RPSN činila 206,15 % a úroková sazba byla sjednána ve výši 32,15 % ročně (žalobou požadována částka 19,27 % ročně). Z karty zákazníka ze dne 3.8.2018 vyplývá, že žalovaná v den uzavření smlouvy sdělila příjmy a výdaje své domácnosti, ovšem není doloženo, jakým způsobem byly tyto údaje ověřeny, a dále zda a jak byly řádně zjištěny a ověřeny údaje o existenci a výši jiných závazků. Z výzvy ze dne 13. 5. 2021 má soud za prokázané, že žalobkyně žalovanou o zaplacení dlužné částky vyzývala. Z oznámení o postoupení pohledávky ze dne 19. 2. 2021 má soud za prokázané, že právní předchůdkyně žalobkyně vyrozuměla žalovanou o postoupení pohledávky na žalobkyni a zároveň jí vyzvala k uhrazení dlužné částky. Z tvrzení žalobkyně má soud za prokázané, že žalovaný dlužnou částku žalobkyni neuhradil. 6. Žalobkyně je věřitelem pohledávky na základě jejího postoupení dle ust. § 1879 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník. Mezi původními účastníky byla uzavřena smlouva o zápůjčce dle ust. § 2390 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“). Na vztah mezi původními účastníky dále dopadá zákon č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen„ z. s. ú.“). Podle ust. § 86 odst. 1 věty druhé z. s. ú., ve znění účinném od 1. 12. 2016, věřitel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle ust. § 87 odst. 1 z. s. ú., poskytne-li poskytovatel spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná, přičemž námitku neplatnosti může spotřebitel uplatnit v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. 7. Podle nálezu Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. [ústavní nález], nezkoumá-li obecný soud, zda úvěrující při poskytnutí spotřebitelského úvěru prověřil schopnost úvěrovaného plánovaný úvěr splatit, zasáhne tím do základního práva spotřebitele na soudní ochranu zaručeného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Podle rozsudku Nejvyššího soudu z 25. 7. 2018, sp. zn. [spisová značka], věřitel nedostojí povinnosti postupovat s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. 8. V daném případě žalobkyně netvrdila a neprokazovala, zda a jakým způsobem původní věřitel s odbornou péčí posoudil a ověřil úvěruschopnost žalované, v tom směru pouze tvrdila, že původní věřitel vycházel z údajů sdělených žalovanou a nahlédl do blíže neoznačených„ databází“ a odkázala na kartu zákazníka, z ní však způsob zjištění a ověření údajů nevyplývá, krom údajného nahlédnutí do pracovní smlouvy a bankovního výpisu. Protože splnění uvedené povinnosti původního věřitele se nepodařilo zjistit, musel soud dospět k závěru, že původní věřitel nedostál své zákonné povinnosti dle ust. § 86 odst. 1 z. s. ú., a tudíž je smlouva neplatná. 9. Shora citované ust. § 87 odst. 1 z. s. ú. svým jazykovým výkladem vede k závěru, že porušení povinnosti dle ust. § 87 odst. 1 věty druhé z. s. ú. vyvolává relativní neplatnost smlouvy, kterou musí dlužník namítnout a soud ji z vlastní povinnosti nezkoumá. Tento výklad je však v rozporu s evropským právem, jak konstatoval rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne 5. 3. 2020 ve věci C [číslo] [anonymizováno], kde uvedl, že„ články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a  Rady 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008/48 musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době.“ Z uvedeného jasně vyplývá, že je vlastní povinností soudu zabývat se otázkou, zda poskytovatel úvěru náležitě posoudil úvěruschopnost spotřebitele, a to i bez námitky dlužníka, a pokud poskytovatel úvěru této povinnosti nedostál, je povinností soudu z tohoto porušení dovodit následek stanovený vnitrostátním právem, tj. absolutní neplatnost smlouvy. Z výš