34 C 163/2022-17 — Okresní soud Plzeň-město

1. Žalobkyně se domáhala po žalované zaplacení částky 61 146 Kč s příslušenstvím rozepsaným ve výroku. Žalobu odůvodnila tím, že se žalovanou uzavřela dne 22. 2. 2021 smlouvu o revolvingovém úvěru [číslo] v níž se žalobkyně zavázala poskytnout žalované na její požádání úvěr a žalovaná se jej zavázala vrátit ve splátkách ve výši 1/5 částky dlužné k poslednímu dni předcházejícího kalendářního měsíce, nejméně 300 Kč a zaplatit 20 % měsíční úrok a poplatek za čerpání úvěru ve výši 20 % z čerpané jistiny. Bylo domluveno, že v případě, že se stane celý dluh splatným postupem dle čl. 6 smlouvy je žalovaná povinna zaplatit z peněžních prostředků sjednaný úrok ve výši 8 % ročně namísto 20 % měsíčně a též to, že úrok se ke konci každého kalendářního měsíce stává součástí jistiny dluhu žalované. Pro případ prodlení žalované se splacením dluhu byla domluvena náhrada účelně vynaložených nákladů ve výši 200 Kč za každý započatý kalendářní měsíc prodlení, když žalobkyně uplatňuje účelně vynaložené náklady ve výši 121 Kč za mimosoudní vymáhání dlužné částky podle mandátní smlouvy ze dne 29. 5. 2013 a účelně vynaložené náklady ve výši 605 Kč. Žalovaná čerpala úvěr do výše 35 500 Kč, vrátila celkem 19 539 Kč. 2. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila. 3. Soud vzal za prokázané, že strany projevily vůli uzavřít smlouvu o revolvingovém úvěru [číslo] dne 22. 2. 2021, dle níž se žalobkyně chtěla zavázat na požádání žalované poskytovat i opakovaně v její prospěch peněžní prostředky do celkové výše 50 000 Kč a žalovaná projevila vůli zavázat se tyto peněžní prostředky průběžně vracet ve splátkách splatných k poslednímu dni v měsíci ve výši nejméně 1/5 dlužné částky k poslednímu dni předcházejícího měsíce, jinak 300 Kč. Žalovaná se ve smlouvě chtěla zavázat k zaplacení poplatku za čerpání úvěru ve výši 20 % z čerpané jistiny úvěru a úroku ve výši 20 % měsíčně. Bylo ujednáno, že v případě prodlení žalované se splácením úvěru delším než 2 měsíce, stává se bez dalšího celý dluh splatným. V takovém případě se žalovaná zavázala k zaplacení úroku ve výši 8 % ročně z dlužné částky namísto úroku ve výši 20 % měsíčně. Žalobkyně poskytla žalované celkem 35 500 Kč. Dopisem ze dne 7. 3. 2022 žalobkyně vyzvala žalovanou k dobrovolné úhradě žalované sumy a upozornila ji, že nebude-li uhrazeno dobrovolně, obrátí se na soud se žalobou. 4. Projevy vůle účastníků jsou prokázány smlouvou o revolvingovém úvěru [číslo] ze dne 22. 2. 2021, viz zejména bod 2.1 - 3.1, 4.1 - 4.4, 5.1 - 6., 6. - 6.. Skutečnost, že žalovaná čerpala celkem 35 500 Kč je prokázáno z výpisu z běžného účtu žalobkyně u [právnická osoba] Učinění předžalobní výzvy je prokázáno dopisem ze dne 7. 3. 2022. 5. Po právní stránce soud vyšel z §§ 2395 a 2399 odst. 1 o. z. ve spojení s §§ 580 a 588 o. z., neboť projevy vůle žalobkyně a žalované směřovaly k tomu, aby se žalobkyně zavázala poskytnout žalované na její požádání a její prospěch peněžní prostředky do určité částky a žalovaná se chtěla zavázat poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky, což představuje podstatné ujednání ve smlouvě o úvěru, ovšem v souzeném případě se jedná o úrok nepřiměřený, tedy příčící se dobrým mravům podle § 580 o. z., a proto je smlouva neplatná. 6. Porušení dobrých mravů je důvodem neplatnosti, k němuž soud podle § 588 o. z. přihlíží i bez návrhu. V dané věci byl sjednán úrok ve výši 20 % měsíčně, tj. 240 % ročně. Roční procentní sazba nákladů na úročené úvěry z kreditních karet, což jsou v podstatě nejdražší na bankovním trhu poskytované úvěry, činila v únoru 2021 průměrně 23,96 % (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2004, sp. zn. 21 Cdo 1484/2004 a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2007, sp. zn. 33 Odo 236/2005). Za nepřiměřené je třeba považovat i ujednání o 20 % poplatku za čerpání úvěru z čerpané jistiny, který má dle smlouvy souviset zejména se zpracováním, vyhodnocením, přijetím a schválením žádosti a se zajištěním zdrojů peněžních prostředků ze strany úvěrujícího, jejich rezervaci pro úvěr, vyplacení peněžních prostředků klientovi, neboť i při zohlednění nákladů spojených s účetními operacemi žalobkyně je zřejmé, že požadovaný poplatek musí daleko přesahovat tyto náklady, a z ekonomického hlediska tedy plní funkci úroku. 7. Je přitom třeba zdůraznit, že soud si je vědom principiální obsahové oddělitelnosti ujednání o úrocích od ostatních ujednání úvěrové smlouvy, nicméně tento princip v souzené věci nelze uplatnit ze dvou důvodů: 1. že nerovnováha vzájemných práv a povinností v neprospěch spotřebitele je tak výrazná a významná, že činí smlouvu jako celek obecně nespravedlivou a rozpornou s dobrými mravy, 2. kdyby bylo v rozporu s dobrými mravy toliko ujednání o úrocích - bez ohledu na další okolnosti - bývala by žalovaná povinna zaplatit úrok běžný v souladu s § 577 částí věty před středníkem o. z. Aplikace tohoto ustanovení je však v právních vztazích se spotřebiteli vyloučena. Soud je povinen k eurokonformnímu výkladu § 577 o. z.. Přitom dle čl. 6 odst. 1 směrnice Rady 93/13 EHS ze dne 5. dubna 1993 o nepřiměřených podmínkách ve spotřebitelských smlouvách, dle něhož členské státy stanoví, že nepřiměřené podmínky použité ve smlouvě uzavřené prodávajícím nebo poskytovatelem se spotřebitelem nejsou podle jejich vnitrostátních právních předpisů pro spotřebitele závazné a že smlouva zůstává pro strany závaznou za stejných podmínek, může-li nadále existovat bez dotyčných nepřiměřených podmínek, je třeba vykládat v tom smyslu, že brání takové právní úpravě členského státu, jež vnitrostátnímu soudu umožňuje, aby při rozhodnutí o neplatnosti zneužívající klauzule ve smlouvě uzavřené mezi prodávajícím nebo poskytovatelem a spotřebitelem doplnil uvedenou smlouvu tak, že změní obsah této klauzule (rozsudek SDEU ze dne 14. 6. 2012, ve věci C -618/10, Banco Español de Crédito SA). Je tomu tak proto, že pokud by vnitrostátní soud mohl měnit obsah zneužívajících klauzulí v takové smlouvě, došlo by k eliminaci odrazujícího účinku pro prodávající a poskytovatele (srov. bod 69 odůvodnění) jakož i k poskytování rozdílné úrovně ochrany spotřebitele napříč členskými státy. Vnitrostátní soud má proto ověřit, jaká použitelná vnitrostátní pravidla se na jím řešený spor uplatní, a učinit vše, co spadá do jeho pravomoci, s tím, že vezme v úvahu veškeré vnitrostátní právo a použije metody výkladu jím uznané, aby zajistil plnou účinnost čl. 6 odst. 1 zmíněné směrnice (srov. bod 72 odůvodnění). V souzené věci to znamená provést teleologickou redukci § 577 části věty před středníkem o. z. a ve smyslu zúžení hypotézy této právní normy tak, aby nedopadala na právní vztahy spotřebitelů s podnikateli. 8. Jednou z povinností poskytovatele úvěru je posoudit úvěruschopnost spotřebitele. Podle § 84 odst. 2 věty druhé a třetí zákona o spotřebitelském úvěru může poskytovatel vyzvat spotřebitele k vysvětlení nebo doplnění jím poskytnutých údajů a dále je povinen jím poskytnuté údaje ověřit způsobem přiměřeným dané situaci. Podle § 86 odst. 1 věty druhé zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. V souzené věci se s ohledem na shora uvedené soud touto otázkou nezabýval. 9. V posuzované věci došlo ke sjednání nemravně vysokého úroku, soud není oprávněn toto ujednání nahradit úrokem běžným dle vlastního spravedlivého uvážení, protože použití § 557 části věty před středníkem o. z. na souzenou věc brání čl. 6 odst. 1 směrnice Rady 93/13 EHS. Protože ujednání o úrocích je podstatnou náležitostí smlouvy o úvěru, je smlouva neplatná. Na věc nedopadá ani § 1802 o. z., neboť obvyklý úrok uvedený ve druhé větě tohoto ustanovení se použije pouze v případě, že strany si ujednají placení úroku, ale neujednají si jeho výši (tj. neujednají vůbec, nikoli sice ujednají, ale v nemravné výši). 10. Jelikož je smlouva neplatná, má žalobkyně právo na vrácení toho, co plnila podle § 2993 věty první o. z. Žalobkyně plnila žalované 35 500 Kč, žalovaná jí vrátila 19 539 Kč. Právo žalobkyně na vrácení bezdůvodného obohacení proto částečně zaniklo splněním podle § 1908 odst. 1 o. z., kdy k zaplacení zbývá 15 961 Kč, a pokud jde o nárok na zaplacení náhrady účelně vynaložených nákladů, resp. smluvních pokut, jsou ujednání o nich pro jejich akcesoritu ke smlouvě o úvěru rovněž neplatná, tudíž žalobkyně právo na jejich zaplacení nemá. Z těchto důvodů soud žalobě vyhověl pouze částečně. 11. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 1 o. s. ř. tak, že žalovaná, která by byla převážně procesně úspěšná by měla proti žalobkyni právo na zaplacení náhrady poměrné části svých nákladů řízení. Jelikož žalované žádné náklady nevznikly, soud povinnost k jejich náhradě žalobkyni neuložil.