34 C 280/2021-22 — Okresní soud Plzeň-město

1. Žalobkyně se domáhala po žalovaném zaplacení částky 24 139,75 Kč s příslušenstvím rozepsaným ve výroku. Žalobu odůvodnila tím, že její právní předchůdkyně [právnická osoba] [anonymizováno] se sídlem na Maltě a žalovaný uzavřeli dne 15. 5. 2016 smlouvu o revolvingovém úvěru do úvěrového limitu ve výši 35 000 Kč, který se žalovaný zavázal vrátit s úrokem ve výši 0,2833 % denně a s poplatkem za čerpání úvěru ve výši 12,5 % z každé čerpané částky úvěru v pravidelných měsíčních splátkách ve výši 12,5 % z nesplaceného úvěru společně s úrokem a poplatkem, nebo 1 000 Kč podle toho, která z těchto dvou částek je vyšší, k 15. dni v měsíci. Žalovaný čerpal úvěr do výše 37 198,76 Kč, neuhradil jistinu úvěru ve výši 24 139,75 Kč ode dne splatnosti dne 15. 4. 2018. Dále žalobkyni vzniklo právo na zaplacení paušální náhrady nákladů vzniklých v souvislosti s prodlením žalovaného ve výši 10 % z dlužné částky, nejméně 250 Kč za každý týden prodlení, celkem ve výši 500 Kč. Žalovaná pohledávka byla nejdříve postoupena smlouvou z 20. 12. 2019 na společnost [právnická osoba] a poté smlouvou ze dne 9. 6. 2020 na žalobkyni. 2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil. 3. Soud vzal za prokázané, že [právnická osoba] [anonymizováno] se sídlem na Maltě a žalovaný uzavřeli dne 20. 12. 2016 smlouvu o revolvingovém úvěru, v níž projevili vůli zavázat se na straně žalobkyně poskytnout na požádání žalovaného peněžní prostředky do výše 35 000 Kč a na straně žalovaného tyto peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky ve výši 102 % ročně z dlužné částky a dále zaplatit 12,5 % z čerpané částky při každém čerpání úvěru v pravidelných měsíčních splátkách ve výši 12,5 % z čerpaného úvěru, nejméně 1 000 Kč, k 30. dni kalendářního měsíce s tím, že úvěr má být průběžně vyrovnáván do doby jednoho roku. Žalovaný čerpal úvěr do výše 37 198,76 Kč, nevrátil 24 139,75 Kč. Dne 20. 12. 2019 se [právnická osoba] [anonymizováno] a společnost [právnická osoba] domluvily na postoupení souboru pohledávek, jehož součástí je žalovaná pohledávka ze [právnická osoba] [anonymizováno] na [právnická osoba] služby oproti zaplacení postupní ceny. Dne 9. 6. 2020 se společnost [právnická osoba] a žalobkyně domluvily na postoupení souboru pohledávek, mezi něž je zařazena žalovaná pohledávka, oproti zaplacení postupní ceny. Dne 6. 5. 2020 vyzvala žalobkyně žalovaného k zaplacení žalované pohledávky s upozorněním, že nebude-li uhrazeno dobrovolně, obrátí se na soud se žalobou. 4. Projevy vůle účastníků k uzavření smlouvy o revolvingovém úvěru jsou prokázány písemnou smlouvou z 20. 12. 2016, viz zejména závazek žalobkyně poskytnout úvěr do výše 35 000 Kč v čl. I odst. 1 a čl. II odst. 2, a závazek žalovaného úvěr vrátit za podmínek stanovených v čl. II odst. 4 a čl. IV odst. 1 společně s poplatkem sjednaným v čl. IV odst. 2 do jednoho roku podle čl. IV odst. 5 písm. b), podle splátky stanovené v čl. V odst. 1 smlouvy (viz též stejně vyznívající standardní informaci o spotřebitelském úvěru). Čerpání úvěru do částky 24 139,75 Kč je prokázáno platební informací, [variabilní symbol], postoupení pohledávky je prokázáno smlouvami o postoupení pohledávek ze dne 20. 12. 2019 a ze dne 9. 6. 2020. Učinění předžalobní upomínky je prokázáno dopisem ze dne 6. 5. 2020 a jeho odeslání podacím lístkem z 15. 5. 2020. 5. Po právní stránce soud posoudil věc podle §§ 2395 a 2399 odst. 1 o. z. ve spojení s §§ 580 a 588 o. z., neboť projevy vůle žalobkyně a žalovaného směřovaly k tomu, aby se žalobkyně zavázala poskytnout žalovanému na jeho požádání a jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky a žalovaný se chtěl zavázat poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky, což představuje podstatné ujednání ve smlouvě o úvěru, ovšem v souzeném případě se jedná o úrok nepřiměřený, tedy příčící se dobrým mravům podle § 580 o. z. a proto je smlouva neplatná. Žalovaný se měl zavázat zaplatit úrok ve výši 8,5 % měsíčně, resp. 102 % ročně, což více než trojnásobně přesahuje roční procentní sazbu nákladů na úročené úvěry z kreditních karet, což jsou v podstatě nejdražší na bankovním trhu poskytované úvěry, které činí průměrně kolem 20 % ročně (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2004, sp. zn. 21 Cdo 1484/2004 a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2007, sp. zn. 33 Odo 236/2005). Je přitom třeba zdůraznit, že soud si je vědom principiální obsahové oddělitelnosti ujednání o úrocích od ostatních ujednání úvěrové smlouvy, nicméně tento princip v souzené věci nelze uplatnit, protože aplikace § 577 části věty před středníkem o. z. je v právních vztazích se spotřebiteli vyloučena. Soud je povinen k eurokonformnímu výkladu § 577 o. z., (jakož i § 2051 o. z.). Přitom dle čl. 6 odst. 1 směrnice Rady 93/13 EHS ze dne 5. dubna 1993 o nepřiměřených podmínkách ve spotřebitelských smlouvách, dle něhož členské státy stanoví, že nepřiměřené podmínky použité ve smlouvě uzavřené prodávajícím nebo poskytovatelem se spotřebitelem nejsou podle jejich vnitrostátních právních předpisů pro spotřebitele závazné a že smlouva zůstává pro strany závaznou za stejných podmínek, může-li nadále existovat bez dotyčných nepřiměřených podmínek, je třeba vykládat v tom smyslu, že brání takové právní úpravě členského státu, jež vnitrostátnímu soudu umožňuje, aby při rozhodnutí o neplatnosti zneužívající klauzule ve smlouvě uzavřené mezi prodávajícím nebo poskytovatelem a spotřebitelem doplnil uvedenou smlouvu tak, že změní obsah této klauzule (rozsudek SDEU ze dne 14. 6. 2012, ve věci C -618/10, Banco Español de Crédito SA). Je tomu tak proto, že pokud by vnitrostátní soud mohl měnit obsah zneužívajících klauzulí v takové smlouvě, došlo by k eliminaci odrazujícího účinku pro prodávající a poskytovatele (srov. bod 69 odůvodnění) jakož i k poskytování rozdílné úrovně ochrany spotřebitele napříč členskými státy. Vnitrostátní soud má proto ověřit, jaká použitelná vnitrostátní pravidla se na jím řešený spor uplatní, a učinit vše, co spadá do jeho pravomoci, s tím, že vezme v úvahu veškeré vnitrostátní právo a použije metody výkladu jím uznané, aby zajistil plnou účinnost čl. 6 odst. 1 zmíněné směrnice (srov. bod 72 odůvodnění). V souzené věci to znamená provést teleologickou redukci § 577 části věty před středníkem o. z. a ve smyslu zúžení hypotézy této právní normy tak, aby nedopadala na právní vztahy spotřebitelů s podnikateli. 6. V posuzované věci došlo ke sjednání nemravně vysokého úroku, soud není oprávněn toto ujednání nahradit úrokem běžným dle vlastního spravedlivého uvážení, protože použití § 557 části věty před středníkem o. z. na souzenou věc brání čl. 6 odst. 1 směrnice Rady 93/13 EHS. Protože ujednání o úrocích je podstatnou náležitostí smlouvy o úvěru, je smlouva neplatná. Na věc nedopadá ani § 1802 o. z., neboť obvyklý úrok uvedený ve druhé větě tohoto ustanovení se použije pouze v případě, že strany si ujednají placení úroku, ale neujednají si jeho výši (tj. neujednají vůbec, nikoli sice ujednají, ale v nemravné výši). Jelikož je smlouva neplatná, má žalobkyně právo na vrácení toho, co plnila podle § 2993 věty první o. z. Žalobkyně poskytla žalovanému nejméně 24 139,75 Kč, které žalovaný doposud nezaplatil, a proto má žalobkyně právo na zaplacení této částky. K zaplacení dluhu vyzvala žalovaného dopisem, v němž stanovila náhradní lhůtu do 4. 3. 2018. Žalovaný byl proto povinen podle § 1958 odst. 2 o. z. zaplatit ve lhůtě stanovené žalobkyní, nestalo-li se tak, ocitl se žalovaný ode dne následujícího v prodlení podle § 1968 o. z. a žalobkyni proto vzniklo právo na zaplacení zákonného úroku z prodlení podle § 1970 o. z. ve výši určené v § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. 7. Žalovaná pohledávka byla postoupena z původního věřitele [právnická osoba] [anonymizováno] přes společnost [právnická osoba] na žalobkyni smlouvami o postoupení pohledávek podle § 1879 o. z. ve spojení s § 1887 o. z., kdy žalovaná pohledávka je součástí postupovaného souboru. Omyl stran smlouvy ohledně právní kvalifikace postupované pohledávky není významný (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 10. 2011, sp. zn. 31 Cdo 678/2009). 8. Soud proto žalobě vyhověl co do bezdůvodného obohacení ve výši 24 139,75 Kč společně se zákonným úrokem z prodlení po splatnosti bezdůvodného obohacení a žalobu zamítl pro nároky mající smluvní základ, tedy kapitalizovaný úrok ve výši 5 471,20 Kč a paušální náhradu nákladů vzniklých v souvislosti s prodlením žalovaného ve výši 500 Kč. 9. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 o. s. ř. Žalobkyně byla úspěšná přibližně co do 80 %, žalovaný byl úspěšný co do cca 20 %, proto má žalobkyně právo na náhradu 60 % nákladů řízení. Ty sestávají ze zaplaceného soudního poplatku ve výši 966 Kč a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 14b A. T. z tarifní hodnoty ve výši 24 139,75 Kč v sazbě 300 Kč za 3 úkony právní služby uvedené v návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu a 3 paušální náhrady výdajů po 100 Kč dle § 14b odst. 5 písm. a) A. T. a náhradu za daň z přidané hodnoty