14 C 188/2022 — Okresní soud Plzeň-město

1. Žalobkyně se žalobou domáhala vydání rozhodnutí, jímž by soud uložil žalované povinnost zaplatit jí částku 19 631 Kč s příslušenstvím v podobě úroku z prodlení, smluvní pokutu 7 500 Kč a náklady na vymáhání pohledávky ve výši 2 500 Kč. Žaloba byla původně podána u Okresního soudu v Uherském Hradišti (sp.zn. 6 C 206/2022). Žalobu odůvodnila tím, že mezi žalobkyní a žalovanou byla uzavřena dne 11. 9. 2020 smlouva o zápůjčce, na základě které byly žalované poskytnuty peněžní prostředky ve výši 15 000 Kč a to zasláním na její účet téhož dne. Žalovaná se zavázala za poskytnutí zápůjčky uhradit poplatek ve výši 4 631 Kč s tím, že jistina a poplatek byly splatnými ke dni 11. 10. 2020. Žalovaná na svůj dluh neuhradila nic. Žalobkyně tak požadovala po žalované zaplacení částky 19 631 Kč představující poskytnuté peněžní prostředky a poplatek za poskytnutí zápůjčky, smluvní pokutu ve výši 7 500 Kč (vypočtenou jako 0,1 % denně z dlužné částky 15 000 Kč za období od 12. 10. 2020 do 23. 8. 2022) a dále částku 2 500 Kč představující poměrnou část vynaložených nákladů na uplatnění pohledávky. Žalobkyně zároveň uvedla, že před poskytnutím zápůjčky řádně prověřila úvěruschopnost žalované. 2. Usnesením Okresního soudu v Uherském Hradišti ze dne 19. 10. 2022 vydaným pod č.j. 6 C 206/2022-28 byla věc postoupena Okresnímu soudu Plzeň-město jako soudu místně příslušnému dle bydliště žalované. Žalovaná podala k elektronickému rozkazu, jenž byl vydán v řízení ještě u Okresního soudu v Uherském Hradišti, odpor (v rámci něhož namítla nedostatek místní příslušnosti tohoto soudu), k věci samé se však nevyjádřila, a to ani poté, co k tomu byla soudem vyzvána (usnesení č.j. 14 C 188/2022-53 ze dne 26. 1. 2023). 3. Soud v dané věci postupoval v souladu s § 115a o.s.ř. a k projednání ve věci samé nenařídil jednání, neboť ve věci bylo možné rozhodnout jen na základě žalobkyní předložených listinných důkazů a žalobkyně s rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasila, a žalovaná v rámci lhůty ve výzvě doručené jí do vlastních rukou se v tomto směru nevyjádřila, ačkoliv byla poučena o tom, že pokud se ve stanovené lhůtě nevyjádří, soud bude předpokládat, že s rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasí. 4. Na základě předložených listinných důkazů má soud v tomto sporu za zjištěné, že žalovaná uzavřela dne 11. 9. 2020 s žalobkyní smlouvu, na jejímž základě byla žalované poskytnuta částka 15 000 Kč, jíž se žalovaná zavázala zaplatit spolu s poplatkem za poskytnutí půjčky ve výši 4 631 Kč do 11. 10. 2020 Celkem tedy měl žalovaná zaplatit částku 19 631 Kč. Úrok byl ve smlouvě sjednán ve výši 0%, roční procentní sazba nákladů činila 13 212 %. Upomínkami ze dne 18. 10. 2020, 25. 10. 2020, 1. 11. 2020, 10. 11. 2020 a 25. 11. 2020 byla žalovaná vyzvána k úhradě dlužné částky. Skutečnost, zda žalobkyně tyto výzvy skutečně odeslala, není zřejmá. Předžalobní upomínkou ze dne 27. 7. 2022 byla žalovaná zástupkyní žalobkyně vyzvána k zaplacení dlužné částky. 5. Podle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále též jen„ OZ.“), smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžení prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. 6. Podle § 2991 odst. 1 OZ platí, že kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Podle odst. 2 téhož ustanovení platí, že bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám. 7. Podle § 2993 OZ stanoví, že plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. 8. Na základě učiněných skutkových zjištění dospěl soud k závěru, že žaloba je důvodná pouze částečně. Pokud jde o ujednání úroku z úvěru, který dle článku 1.3 smlouvy měl činit 0 %, hodnotí soud dle obsahu smlouvy, že úrok je ve skutečnosti skryt ve sjednaném poplatku 4 631 Kč na dobu 30 dnů, neboť žalovaná se zavázala vrátit žalobkyni částku 19 631 Kč s RPSN ve výši 13 212 %. Poplatek 4 631 Kč tak podle názoru soudu představuje skryté ujednání o úroku, přičemž označení poplatek je ryze formální a žalobkyně tak toto ujednání formulovala pouze proto, aby smlouva vypadala pro žalovanou příznivěji. Žalobkyně je společností, která se zabývá v rámci svého podnikání poskytováním spotřebitelských úvěrů, a odměna označovaná jako poplatek by za předpokladu platnosti závazku nemohla být z hlediska právní kvalifikace tohoto ujednání ničím jiným než zmíněným úrokem. Dle zjištěných skutečností soud vnímá rozčlenění na úrok a„ poplatek“ jako ryze formální a považuje celou částku poplatku za úrok, tj. za úplatu za poskytnutí peněz. Takto požadovaný poplatek ve skutečnosti zastírá úročení peněz a slouží toliko ke generování zisku, neboť zcela zjevně nekryje individuálně finančně náročnější či rizikovější obchody. V tomto kontextu soud dodává, že vedle úroků lze nepochybně sjednat i poplatky, které kryjí různé služby související s poskytnutím finančních prostředků, nicméně soud s ohledem na shora uvedené skutečnosti považuje celý nárok z titulu poplatku jako ujednání o úroku odporující dobrým mravům, jak bude dále popsáno. 9. Při právním posouzení sporu soud přihlédl k rozhodovací praxi Krajského soudu v Plzni, zejména k rozsudkům sp. zn. 25 Co 145/2018 a 25 Co 141/2018 a dospěl k závěru, že žalovaný nárok žalobkyně je důvodný toliko částečně. Úvěrovou smlouvou měl být sjednán roční úvěrový úrok ve výši 375 %. Takový úrok soud posoudil jako úrok nemravný a lichvářský. Ujednání o takovém úvěrovém úroku je podle § 580 OZ ve spojení s ustanoveními § 6 a § 8 OZ neplatné, neboť se příčí dobrým mravům, přičemž k této neplatnosti soud musí přihlédnout podle § 588 OZ. i bez návrhu. Je naprosto zřejmé, že takto ujednaný úvěrový úrok více než dvacetinásobně překračuje průměrné úrokové sazby bank. Takový úrok jednoznačně podstatně převyšuje úrokovou míru v době jeho sjednání obvyklou, stanovenou s přihlédnutím k nejvyšším úrokovým sazbám uplatňovaným bankami při poskytování úvěrů či půjček. Posoudil-li nadřízený soud jako lichvářský úrok 240 % ročně v období let 2015 – 2016, kdy se úroky pohybovaly mezi 13 a 14 % ročně, pak musí být lichvářským i roční úrok 375 % vztahující se k období září 2021, ve kterém průměrná úroková sazba pro obdobné úvěry činila cca 18,7% ročně (www.cnb.cz). Z tohoto důvodu shledal soud smlouvu o úvěru uzavřenou účastníky řízení jako absolutně neplatnou podle § 588 OZ. Žalované proto nevznikla jiná povinnost, než vydat žalobkyni předmět bezdůvodného obohacení, tedy částku 15 000 Kč, která jí byla vyplacena na účet. Jelikož se žalovaná dostal do prodlení s vrácením bezdůvodného obohacení, uložil jí soud povinnost vrátit jistinu dluhu spolu se zákonným úrokem z prodlení v souladu s ust. § 1970 o. z., jehož výše požadovaná žalobkyní neodporuje ust. § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. Soud se zabýval také otázkou počátku prodlení žalované s vrácením bezdůvodného obohacení, přičemž z obsahu spisu vyplývá, že poprvé byla žalovaná vyzvána žalobkyní k vrácení dlužné částky výzvou ze dne 18. 10. 2020 se splatností ihned. Žalovaná předmět bezdůvodného obohacení nevydala, pročež se k datu 19. 10. 2020 dostala do prodlení s plněním svého peněžitého závazku. Žalované vznikla tedy dnem 19. 10. 2020 povinnost zaplatit částku 15 000 Kč žalobkyni, tuto povinnost soud žalované uložil výrokem I. rozsudku, ve zbytku žalobu soud zamítl, tj. v částce 7 500 Kč odpovídající žalované smluvní pokutě, 4 631 Kč odpovídající žalovanému poplatku za poskytnutí prostředků včetně zbylé části příslušenství (tj. úroku z prodlení požadovaného od dřívějšího data) s ohledem na výše uvedené skutečnosti (výrok II. tohoto rozsudku). Pokud jde o nárok žalobkyně na zaplacení nákladů spojených s uplatněním nároku, pak soud v tomto rozsahu žalobu rovněž zamítl (výrok II. rozsudku), protože se nárok opíral o neplatnou úvěrovou smlouvu, jak je vysvětleno výše. 10. O nákladech řízení bylo rozhodnuto podle § 142 odst. 2 o.s.ř., tak, že žádný z účastníků nemá právo na jejich náhradu, když poměr úspěchu stran byl téměř totožný. 11. O lhůtě k plnění soud rozhodoval dle ustanovení § 160 odst. 1 o. s. ř.