14 C 204/2022 — Okresní soud Plzeň-město

1. Žalobkyně se žalobou domáhala vydání rozhodnutí, jímž by soud uložil žalovanému povinnost zaplatit jí částku 6 625 Kč s příslušenstvím v podobě úroku z prodlení a nákladů na vymáhání pohledávky ve výši 840 Kč. Žalobu odůvodnila tím, že mezi žalobkyní a žalovaným byla uzavřena dne 15. 8. 2021 smlouva o zápůjčce, na základě které byly žalovanému poskytnuty peněžní prostředky ve výši 5 000 Kč a to zasláním na jeho účet téhož dne. Žalovaný se zavázal za poskytnutí zápůjčky uhradit poplatek ve výši 1 625 Kč s tím, že jistina a poplatek byly splatnými dne 23. 11. 2021. Žalovaný na svůj dluh uhradil celkem 3 335 Kč. Žalobkyně uvedla, že tuto částečnou platbu žalovaného započetla na smluvní pokutu a na část nákladů spojených s uplatněním pohledávky, které celkově činily 2 500 Kč. Žalobkyně tak požadovala po žalovaném zaplacení částky 6 625 Kč představující poskytnuté peněžní prostředky a poplatek za poskytnutí zápůjčky a dále částku 840 Kč představující poměrnou část vynaložených nákladů na uplatnění pohledávky. Žalobkyně zároveň uvedla, že před poskytnutím zápůjčky řádně prověřila úvěruschopnost žalovaného. 2. Žalovaný se k věci nevyjádřil. 3. Soud v dané věci postupoval v souladu s § 115a o.s.ř. a k projednání ve věci samé nenařídil jednání, neboť ve věci bylo možné rozhodnout jen na základě žalobkyní předložených listinných důkazů a žalobkyně a žalovaný s rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasili, resp. v rámci lhůty ve výzvě doručené jim do vlastních rukou se v tomto směru nevyjádřili, ačkoliv byli poučeni o tom, že pokud se ve stanovené lhůtě nevyjádří, soud bude předpokládat, že s rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasí. 4. Na základě předložených listinných důkazů má soud v tomto sporu za zjištěné, že žalovaný uzavřel dne 15. 8. 2021 s žalobkyní smlouvu o zápůjčce, na jejímž základě byla žalovanému poskytnuta částka 5 000 Kč, jíž se žalovaný zavázal zaplatit spolu s poplatkem za poskytnutí půjčky ve výši 1 625 Kč do 14. 9. 2021 Celkem tedy měl žalovaný zaplatit částku 6 625 Kč. Úrok byl ve smlouvě sjednán ve výši 0%, roční procentní sazba nákladů činila 2 969 %. Upomínkami ze dne 30. 11. 2021, 7. 12. 2021, 14. 12. 2021, 23. 12. 2021 a 7. 1. 2022 byl žalovaný vyzván k úhradě dlužné částky. Skutečnost, zda žalobkyně tyto výzvy skutečně odeslala, není zřejmá. Předžalobní upomínkou ze dne 3. 10. 2022 byl žalovaný zástupcem žalobkyně vyzván k zaplacení dlužné částky. ¨ 5. Podle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále též jen„ OZ.“), smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžení prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. 6. Podle § 2991 odst. 1 OZ platí, že kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Podle odst. 2 téhož ustanovení platí, že bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám. 7. Podle § 2993 OZ stanoví, že plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. 8. Na základě učiněných skutkových zjištění dospěl soud k závěru, že žaloba je důvodná pouze částečně. Pokud jde o ujednání úroku z úvěru, který dle článku 1.3 smlouvy měl činit 0 %, hodnotí soud dle obsahu smlouvy, že úrok je ve skutečnosti skryt ve sjednaném poplatku 1 625 Kč na dobu 30 dnů, neboť žalovaný se zavázal vrátit žalobkyni částku 6 625 Kč s RPSN ve výši 2 969 %. Poplatek 1 625 Kč tak podle názoru soudu představuje skryté ujednání o úroku, označení poplatek je ryze formální a žalobkyně tak formulovala toto ujednání proto, aby smlouva vypadala pro žalovaného příznivěji. Žalobkyně je společností, která se zabývá v rámci svého podnikání poskytováním spotřebitelských úvěrů, a odměna označovaná jako poplatek by za předpokladu platnosti závazku nemohla být z hlediska právní kvalifikace tohoto ujednání ničím jiným než zmíněným úrokem. Dle zjištěných skutečností soud vnímá rozčlenění na úrok a„ poplatek“ jako ryze formální a považuje celou částku poplatku za úrok, tj. za úplatu za poskytnutí peněz. Takto požadovaný poplatek ve skutečnosti zastírá úročení peněz a slouží toliko ke generování zisku, neboť zcela zjevně nekryje individuálně finančně náročnější či rizikovější obchody. V tomto kontextu soud dodává, že vedle úroků lze nepochybně sjednat i poplatky, které kryjí různé služby související s poskytnutím finančních prostředků, nicméně soud s ohledem na shora uvedené skutečnosti považuje celý nárok z titulu poplatku jako ujednání o úroku odporující dobrým mravům, jak bude dále popsáno. 9. Při právním posouzení sporu soud přihlédl k rozhodovací praxi Krajského soudu v Plzni, zejména k rozsudkům sp. zn. 25 Co 145/2018 a 25 Co 141/2018 a dospěl k závěru, že žalovaný nárok žalobkyně je důvodný toliko částečně. Úvěrovou smlouvou měl být sjednán roční úvěrový úrok ve výši 395 %. Takový úrok soud posoudil jako úrok nemravný a lichvářský. Ujednání o takovém úvěrovém úroku je podle § 580 OZ ve spojení s ustanoveními § 6 a § 8 OZ neplatné, neboť se příčí dobrým mravům, přičemž k této neplatnosti soud musí přihlédnout podle § 588 OZ. i bez návrhu. Je naprosto zřejmé, že takto ujednaný úvěrový úrok více než dvacetinásobně překračuje průměrné úrokové sazby bank. Takový úrok jednoznačně podstatně převyšuje úrokovou míru v době jeho sjednání obvyklou, stanovenou s přihlédnutím k nejvyšším úrokovým sazbám uplatňovaným bankami při poskytování úvěrů či půjček. Posoudil-li nadřízený soud jako lichvářský úrok 240 % ročně v období let 2015 – 2016, kdy se úroky pohybovaly mezi 13 a 14 % ročně, pak musí být lichvářským i roční úrok 395 % vztahující se k období srpna 2021, ve kterém průměrná úroková sazba pro obdobné úvěry činila cca 18% ročně (www.cnb.cz). Z tohoto důvodu shledal soud smlouvu o úvěru uzavřenou účastníky řízení jako absolutně neplatnou podle § 588 OZ. Žalovanému proto nevznikla jiná povinnost, než vydat žalobkyni předmět bezdůvodného obohacení, tedy částku 1 665 Kč představující rozdíl mezi poskytnutými prostředky 5 000 Kč a platbou žalovaného na předmětný dluh ve výši 3 335 Kč. Jelikož se žalovaný dostal do prodlení s vrácením bezdůvodného obohacení, uložil mu soud povinnost vrátit jistinu dluhu spolu se zákonným úrokem z prodlení v souladu s ust. § 1970 o. z., jehož výše požadovaná žalobkyní neodporuje ust. § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. Soud se zabýval také otázkou počátku prodlení žalovaného s vrácením bezdůvodného obohacení, přičemž z obsahu spisu vyplývá, že poprvé byl žalovaný vyzván žalobkyní k vrácení dlužné částky výzvou ze dne 30. 11. 2021 se splatností ihned. Žalovaný předmět bezdůvodného obohacení nevydal, pročež se k datu 1. 12. 2021 dostal do prodlení s plněním svého peněžitého závazku. Žalovanému vznikla tedy dnem 1. 12. 2021 povinnost zaplatit částku 1 665 Kč žalobkyni, tuto povinnost soud uložil žalovanému výrokem I. rozsudku, ve zbytku žalobu soud zamítl, tj. v částce 4 960 Kč včetně zbylé části příslušenství (tj. úroku z prodlení požadovaného od dřívějšího data) s ohledem na výše uvedené skutečnosti (výrok II. tohoto rozsudku). Pokud jde o nárok žalobkyně na zaplacení nákladů spojených s uplatněním nároku, pak soud v tomto rozsahu žalobu rovněž zamítl (výrok II. rozsudku), protože se nárok opíral o neplatnou úvěrovou smlouvu, jak je vysvětleno výše. 10. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl dle ustanovení § 142 odst. 2 o. s. ř., kdy žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů nepřiznal. Žalovaný byl ve věci převážně úspěšný, nebylo však prokázáno, že by žalovanému nějaké náklady vznikly. 11. O lhůtě k plnění soud rozhodoval dle ustanovení § 160 odst. 1 o. s. ř.