35 C 31/2011-865 — Okresní soud Plzeň-město

1. V původní řízení, vedeném u zdejšího soudu pod sp. zn. 35 C 76/2005, se žalobce žalobou doručenou zdejšímu soudu dne 30. 8. 2004 domáhal vydání rozhodnutí, jímž by soud uložil žalovanému povinnost zaplatit mu 4 024 000 Kč spolu s úrokem z prodlení a náklady řízení. Zmíněnou žalobu odůvodnil tím, že mezi účastníky byla dne 12. 9. 2002 uzavřena smlouva o dílo, jejímž předmětem bylo zhotovení dvoupodlažní nástavby 24 bytových jednotek včetně zateplení a výtahů na panelovém objektu [ulice a číslo] – 6 – 8 a parkoviště v [obec] – [anonymizováno], a to po proběhlém výběrovém řízení, v němž nabídka žalobce splnila kritéria nejlépe. Dle smlouvy měly být práce zahájeny po přidělení státní dotace na nájemní bytovou výstavbu, s čímž se počítalo v září 2002. V září 2002 však k zahájení prací nedošlo, neboť žalovaný nepředal žalobci staveniště, a to přesto, že rozhodnutím Státního fondu rozvoje bydlení z 1. 3. 2002 bylo žádosti žalovaného o dotaci k výstavbě nájemních bytů na budovách města formou nástaveb nebo půdních vestaveb vyhověno. Na realizaci nástavby 24 bytových jednotek výše uvedených připadalo 7,68 mil. Kč. Dne 11. 6. 2003 žalovaný zaslal žalobci odstoupení od smlouvy, které zdůvodnil tak, že [jméno] [územní celek] usnesením [číslo] ze dne 5. 6. 2003 neschválila realizaci předmětných nástaveb, smlouva však takové odstoupení neumožňovala. Proto žalobce žalovanému sdělil, že odstoupení považuje za neplatné a vyzval jej k předání staveniště, na to žalovaný reagoval sdělením, že předání staveniště není možné, neboť objekt byl privatizován, a setrval na odstoupení. Žalobce následně dne 24. 5. 2003 od shora uvedené smlouvy odstoupil a vyzval žalovaného k náhradě škody ve výši 4 024 000 Kč spočívající v ušlém zisku. Tím, že žalovaný neuzavřel dohodu se Státním fondem rozvoje bydlení, zmařil splnění podmínky stanovené v článku XII. odst. [číslo] smlouvy o dílo a právní úkon se tak stal v souladu s § 36 odst. 3 o. z. nepodmíněným, přitom již ze zadávací dokumentace, kde žalovaný stanovil jako předpokládaný počátek stavby září 2002, bylo zřejmé, že si žalovaný byl v době vypracování zadávací dokumentace vědom kladného rozhodnutí Státního fondu rozvoje bydlení. Odstoupení žalovaného ze dne 11. 6. 2003 žalobce považuje za neplatné, neboť žalovaný nežádal zastavení stavebních prací ani jejich ukončení ani změnu termínu zahájení nebo dokončení stavby, nežádal ani vyjmutí a neprovádění některých prací a dodávek, nadto, i kdyby toto žádal, bylo by toto možno učinit v souladu s ustanovením smlouvy pouze na podkladě dodatku ke smlouvě. Ze skutečnosti, že Státní fond rozvoje bydlení dne 21. 3. 2002 vyhověl žádosti žalovaného o dotaci k výstavbě 81 nájemních bytů na budovách města formou nástaveb nebo půdních vestaveb a z toho, že bylo zahájeno výběrové řízení v předmětné věci a uzavřena smlouva o dílo, vyplývá, že bylo možno oprávněně předpokládat, že jsou zajištěny finanční prostředky pro realizaci předmětné stavby a že dojde k jejímu zahájení v září 2002. Jednáním žalovaného, který zmařil naplnění účelu smlouvy o dílo, došlo k poškození žalobce, který z tohoto důvodu nemohl z uvedené smlouvy realizovat zisk, a protože žalovaný informoval žalobce o skutečnostech, které ohrožovaly naplnění účelu smlouvy, až po devíti měsících, zabránil žalobci v tom, aby ušlý zisk z uvedené smlouvy mohl realizovat v tomto čase na základě obdobné smlouvy uzavřené s jiným objednatelem. Výši ušlého zisku žalobce požaduje ve výši 16 % z ceny zakázky připadající na toto období. 2. Mezitímním rozsudkem Okresního soudu Plzeň-město ze dne 12. 3. 2007 pod č.j. 35 C 76/2005-143, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 30. 1. 2008 pod č.j. 25 Co 264/2007-168, bylo rozhodnuto tak, že uplatňovaný nárok je co do základu opodstatněný. Zmíněný rozsudek nabyl právní moci dnem 17. 3. 2008. 3. Usnesením Nejvyššího soudu ČR ze dne 22. 4. 2009 č.j. 23 Cdo 3183/2008-191, jež nabylo právní moci dnem 6. 5. 2009, bylo odmítnuto dovolání žalovaného. 4. S ohledem na skutečnost, že uplatňovaný nárok byl co do základu opodstatněný, zabýval se dále soud výší škody, která žalobci v důsledku jednání žalovaného vznikla. Soud poté rozhodl ve věci samé rozsudkem zdejšího soudu ze dne 26. 11. 2010 č.j. 35 C 76/2005-319, který nabyl právní moci dnem 9. 2. 2011. Výrokem I. tohoto rozsudku uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci částku 4 427 201 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 2 % ročně z částky 4 024 000 Kč od 24. 5. 2004 do zaplacení a s úrokem z prodlení ve výši 8 % ročně z částky 403 000 Kč od 10. 10. 2010 do zaplacení. Výrokem II. soud I. stupně částečně zamítl žalobu co do zaplacení zákonného úroku z prodlení z částky 403 000 Kč od 24. 6. 2010 do 9. 10. 2010, výrokem III. uložil žalobci povinnost doplatit soudní poplatek ve výši 16 130 Kč, výrokem IV. uložil žalovanému povinnost nahradit státu náklady řízení v částce 38 760 Kč a výrokem V. žalovanému zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení částku 608 094 Kč. 5. V průběhu řízení žalobce rozšířil písemným podáním ze dne 24. 6. 2010, které bylo zdejšímu soudu doručeno dne 28. 6. 2010, žalobu o zaplacení újmy ve výši 651 391 Kč, která mu vznikla v důsledku prodlení žalovaného s úhradou vzniklé škody tím, že žalobce byl nucen čerpat v období od 1. 5. 2006 do 24. 6. 2010 úvěr přesahující vzniklou škodu, za který platil v bance úrok, jež přesahuje v uvedeném rozsahu zákonný úrok z prodlení. Soud při ústním jednání dne 19. 11. 2010 připustil změnu žaloby v naznačeném směru a zároveň rozhodl o vyloučení této části řízení k samostatnému projednání (sp. zn. 35 C 31/2011). 6. Žalovaný s rozšířeným nárokem žalobce nesouhlasil a poukázal na to, že žalobce uplatnil vedle ušlého zisku náhradu škody, která měla vzniknout tak, že žalobce čerpal počínaje dnem 16. 3. 2006, tj. dva a třičtvrtě roku po úkonu jednostranně ukončujícím smluvní závazky, kontokorentní úvěr a měl za povinnost platit úroky a též odměnu za poskytnutí úvěru. Žalobce tak postupoval v rozporu s ust. § 379 obchodního zákoníku, protože tuto skutečnost nemohl zohlednit při samotném uzavření smlouvy v září 2002, když neumí předvídat okolnosti a investiční záměry žalobce, které nastanou za více než 3 roky. Žalovaný dále připomněl, že žalobce nespecifikoval příčinnou souvislost mezi uplatněným nárokem z úroku za poskytnutí kontokorentního úvěru a vzniklou újmu. Ze sbírky listin Obchodního rejstříku vedeného Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka [číslo] žalovaný zjistil, že mezi roky 2005 a 2008 činil obrat žalobce 265 000 000 Kč až 340 000 000 Kč, přičemž není zřejmé při takovém objemu finančních prostředků, proč klade za odpovědnost žalovanému, že si musel v roce 2006 pořizovat kontokorentní úvěr na částku 4 000 000 Kč. V listinách Obchodního rejstříku je dále konstatováno, že v roce 2006 žalobce realizoval velký developerský projekt, který mu zásadním způsobem zvýšil obrat. Žalovaný z tohoto důvodu se domnívá, že kontokorentní úvěr má příčinnou souvislost s touto investicí žalobce nikoli s neuhrazením náhrady škody ze strany žalovaného. Žalovaný zmínil i ustanovení § 415 občanského zákoníku (prevenční povinnost) a § 384 odst. 1 obchodního zákoníku. V průběhu řízení žalovaný doplnil svoji obranu o námitku absolutní neplatnosti smlouvy o dílo, neboť zmíněná smlouva je právním úkonem, který ke své platnosti vyžaduje v souladu se zákonem č. 128/2000 Sb., o obcích, ve znění platném ke dni podpisu předmětné smlouvy, schválení rady Městského obvodu [obec a číslo]. Postup je pak upraven v ust. § 41 téhož zákona. Podle ust. § 103 odst. 1 zákona o obcích může starosta provést úkony, které vyžadují schválení zastupitelstva obce, popřípadě rady obce, jen po jejich přechozím schválení, jinak jsou tyto právní úkony od počátku neplatné. Žalovaný zároveň poukázal i na rozhodnutí Ústavního soudu ČR sp. zn. III. ÚS 721/2000. Absence takového rozhodnutí pak zakládá absolutní neplatnost úkonu starosty, neboť předmětná smlouva nebyla ani opatřena doložkou potvrzující takové schválení. Žalovaný rovněž poukázal i na rozhodnutí Nejvyššího soud sp. zn. 28 Cdo 1083/2002 a 28 Cdo 161/2007, kdy z důvodu absolutní neplatnosti předmětné smlouvy žalobci ani nemohla vzniknout žádná škoda včetně škody uplatněné ve sporu v nadepsané věci. Žalovaný rovněž opakovaně vznesl námitku promlčení. 7. Podáním ze dne 11. 10. 2016 žalobce opětovně rozšířil žalobu, a to o úrok z prodlení v zákonné sazbě z částky 651 391 Kč od 16. 2. 2011 do zaplacení. Usnesením ze dne 8. 11. 2016 č.j. 35 C 31/2011-384 ve spojení s usnesením ze dne 2. 12. 2016 č.j. 35 C 31/2011-390 došlo k připuštění změny žaloby o nově požadovaný úrok z prodlení. Zmíněné usnesení nabylo právní moci dnem 26. 11. 2016 (opravné usnesení dne 21. 12. 2016). 8. Soud I. stupně rozsudkem ze dne 20. 9. 2018 č.j. 35 C 31/2011-589 (dále též„ původní rozsudek“) zamítl žalobu (výrok I.) a žalobci uložil povinnost zaplatit žalovanému náhradu nákladů řízení (výrok II.), dále byla žalobci uložena povinnost zaplatit státu náklady vynaložené v souvislosti s vyplace