39 C 153/2023-24 — Okresní soud Plzeň-město

1. Žalobou doručenou Okresnímu soudu Plzeň-jih dne 15. 3. 2023 a následně postoupenou soudu zdejšímu se žalobce domáhal vydání rozhodnutí, kterým by žalované bylo uloženo uhradit částku 11 003,01 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení, sjednaným úrokem, smluvní pokutou, a náklady řízení. Žaloba byla odůvodněna tím, že žalovaná uzavřela dne 4. 12. 2020 s právním předchůdcem žalobce [právnická osoba] smlouvu o úvěru [číslo]. Na základě uzavřené smlouvy bylo žalované poskytnuto 20 000 Kč jako úvěr, žalovaná se zavázala do 4. 5. 2022 zaplatit celkem 41 820 Kč (17 měsíčních splátek). Žalovaná úvěr včas nevrátila, vznikla jí tedy povinnost zaplatit smluvní pokutu ve výši 0,1 % z dlužné jistiny za každý den prodlení (odst. 4 smlouvy). Za dobu trvání smlouvy žalovaná uhradila 19 909,98 Kč, tyto byly alokovány na jistinu (8 996,99 Kč) a na příslušenství (10 912,99 Kč) dle přehledu splátek (příloha smlouvy). Právo vymáhat pohledávku přešlo na žalobce na základě rámcové smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 4. 4. 2022. Žalobou se žalobce domáhá nesplacené jistiny 11 003,01 Kč, nesplaceného kapitalizovaného úroku ve výši 11 639,54 Kč (součet nesplaceného úroku 693,06 Kč, nesplaceného poplatku za poskytnutí úvěru 7 020,43 Kč, nesplacených nákladů za vyhodnocení úvěru 1 097,87 Kč, nesplaceného inkasního poplatku 2 095,65 Kč a postoupeného úroku 732,53 Kč), nesplacené smluvní pokuty 1 782,49 Kč, zákonných úroků z prodlení v části kapitalizovaných a nákladů řízení. Po zrušení platebního rozkazu žalobce vzal žalobu zpět co do částky kapitalizovaného úroku 11 639,54 Kč. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila, ale nevyjádřila se ani k částečnému zpětvzetí žaloby. 2. Soud nejprve řízení ve výroku I částečně zastavil co do částky 11 639,54 Kč s ohledem na zpětvzetí ze dne 31. 7. 2023 dle § 91 o. s. ř.. 3. Protože žalobce předložil spolu se žalobou dostatek listinných důkazů, které mohly být podkladem pro rozhodnutí soudu ve věci bez nařízení jednání podle § 115a o.s.ř., dotázal se soud účastníků, zda s tímto postupem souhlasí. Žádný z účastníků se ve stanovené lhůtě nevyjádřil, soud tedy souhlas předpokládal podle § 101 odst. 4 o.s.ř. a jednání ve věci nenařizoval. 4. Z předložených listin bylo zjištěno, že žalobce disponuje smlouvou o úvěru [číslo] ve které se [právnická osoba] zavazují poskytnout žalované (identifikována rodným číslem, číslem občanského průkazu, číslem mobilního telefonu, adresou trvalého pobytu, adresou pro výběr splátek) úvěr ve výši 20 000 Kč splatný v 17 měsíčních splátkách. Úrok byl sjednán na částku 2 324 Kč, úhrada za poskytnutí úvěru činila 13 400 Kč, náklady za vyhodnocení úvěrového případu 2 096 Kč a platba za hotovostí inkaso v místě bydliště 4 000 Kč (celkem 21 820 Kč). Splátky byly sjednány na 2 460 Kč měsíčně. Úroková sazbě je uvedena 15% ročně, RPSN 270,48%. Stejné informace byly uvedeny i ve formuláři pro standardní informace o spotřebitelském úvěru. Podpisem smlouvy žalovaná potvrdila převzetí finančních prostředků v hotovosti. K otázce posouzení úvěruschopnosti byla předložena karta žalované, kde uvedla, že pobírá starobní důchod ve výši 12 670 Kč, na bydlení vynakládá 1 000 Kč měsíčně, na ostatní náklady 3 900 Kč. Z důchodu jsou jí prováděny srážky 1 600 Kč měsíčně, splácí další půjčky 1 992 Kč měsíčně. Ohledně tvrzení o zaplacení částky 19 909,98 Kč soudu postačovala samotná tvrzení, důkazy požadovány nebyly, neboť se jednalo o tvrzení ve prospěch žalované. Dopisem ze dne 10. 11. 2022 oznámila společnost [právnická osoba] postoupení pohledávky žalobci, vyzvala žalovanou k zaplacení částky do 10 dnů od obdržení dopisu. Dopisem z 1. 3. 2023 bylo žalované oznámeno postoupení pohledávky právním zástupcem žalobce. Postoupení pohledávky bylo dokládáno rámcovou smlouvou o postoupení pohledávek a smlouvou dílčí, kde pod položkou 321 figuruje pohledávka za žalovanou. Z veřejně dostupných informací ČNB bylo zjištěno, že v prosinci 2020 byly běžné úvěry úročeny sazbou do 7,50% ročně, kartové úvěry do 24% ročně. Další důkazy navrhovány ani prováděny nebyly. 5. Podle § 2395 občanského zákoníku smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. 6. Podle § 2399 občanského zákoníku úvěrovaný vrátí úvěrujícímu poskytnuté peněžní prostředky v dohodnuté době, jinak do měsíce ode dne, kdy byl o vrácení požádán. Úvěrovaný může vrátit úvěrujícímu peněžní prostředky před smluvenou dobou. Úroky zaplatí jen za dobu od poskytnutí do vrácení peněžních prostředků. 7. Podle § 1970 občanského zákoníku po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená. 8. Podle § 2991 občanského zákoníku, kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. 9. Po provedeném dokazování soud dospěl k závěru, že na uzavřenou smlouvu mezi právním předchůdcem žalobce a žalovanou je třeba nahlížet jako na neplatné právní jednání, ze kterého nevznikly zamýšlené důsledky v podobě vrácení finančních prostředků včetně dalších plateb ve smlouvě uvedených. Lze konstatovat, že právní předchůdce žalobce poskytl žalované částku 20 000 Kč s tím, že vráceno má být 41 820 Kč. Poplatek za půjčení finančních prostředků na 17 měsíců představuje 21 820 Kč, tedy více než poskytnutá částka. Pokud by tuto částku soud posoudil jako úrok za půjčení peněž, jednalo by se o sazbu cca 67% ročně. Není sporu o tom, že se jedná o sazbu skutečně nepřiměřenou ve smyslu § 658 odst. 1 obč. zák. – viz. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky sp. zn. 21 Cdo 1484/2004. Ujednání o platbě za půjčení peněz v této výši v kontextu k době, na kterou byly finanční prostředky použity, je tedy třeba posoudit jako ujednání neplatné s odkazem na § 588 občanského zákoníku. 10. S ohledem na právní úpravu občanského zákoníku č. 89/2012 Sb., který staví na tezi, že je třeba na právní jednání spíše hledět jako na platné než na neplatné, soud se dále zabýval otázkou, zda ujednání o úrocích, resp. v tomto případě o poplatku za uzavření smlouvy, je oddělitelné od ostatního obsahu smlouvy tak, aby se smlouva samotná dala označit za platné právní jednání. V tomto případě však nezbývá než konstatovat, že celé právní jednání bylo posouzeno jako neplatné, neboť ujednání o úrocích oddělit od ostatního obsahu smlouvy nelze. Je třeba položit si otázku, zda by v případě změny v obsahu smlouvy týkající se úroku z prodlení takováto smlouva byla uzavřena. Nicméně soud si tuto otázku vyhodnotil jako takovou, na níž je odpověď záporná, neboť smlouva je postavena tak, že nepřipouští žádných změn ve svém obsahu, jedná se o formulářovou smlouvu, do níž žalovaná jako spotřebitel neměla možnost žádným způsobem zasáhnout. Nepochybně, pokud by se žalovaná dožadovala jiné výše poplatku za půjčení peněz, smlouva by s ní uzavřena nebyla. Lze tedy konstatovat, že smlouva sama o sobě je neplatným právním jednáním. 11. S ohledem na tento závěr nezbývá než konstatovat, že žalované nevznikla povinnost vrátit veškeré sjednané finanční prostředky, ale pouze bezdůvodné obohacení, kterého se jí dostalo. Bylo prokázáno, že žalované byly poskytnuty finanční prostředky ve výši 20 000 Kč, ona zaplatila 19 909,98 Kč. Soud jí tedy uložil vrátit i zbývajících 90,02 Kč jako bezdůvodné obohacení. Ohledně zbylých částek byla žaloba zamítnuta. 12. Co se týká úroku z prodlení, soud odkazuje na ustanovení § 1970 občanského zákoníku. Úrok z prodlení byl přiznán žalobkyní v požadované sazbě 11,75% ročně, a to od 22. 11. 2022 do zaplacení. Žalovaná byla poprvé vyzvána k úhradě dlužné částky poprvé přípisem z 10. 11. 2022. Soud tedy uvažuje tak, že výzva se mohla dostat do dispozice žalované následující den, 10 dnů jí bylo stanoveno na zaplacení, 11. den se tedy dostala do prodlení. Nárok na úrok z prodlení byl tedy přiznán od 22. 11. 2022, zda dobu předchozí byl nárok na jeho zaplacení zamítnut. 13. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 142 odst. 2 ve spojení s § 146 odst. 2, věta první (zastavení v části pro zpětvzetí žaloby) občanského soudního řádu. Žalobkyně se původně domáhala částky 13 422,03 Kč (bez plynoucího úroku z prodlení). Po částečném zpětvzetí a zastavení řízení ohledně kapitalizovaného úroku a zamítnutí dalších nároků byla téměř plně úspěšná žalovaná. Té však náklady řízení nevznikly, po celou dobu řízení nereagovala, proto ani jí soud náhradu řízení nepřiznal. 14. O lhůtě k plnění bylo rozhodnuto podle § 160 odst. 1 část věty před středníkem občanského soudního řádu, žalované bylo uloženo splnit veškeré povinnosti dle tohoto rozsudku v běžné třídenní lhůtě.