13 C 202/2024 — Okresní soud Plzeň-město

1. Žalobou podanou dne 25. 4. 2024 se žalobkyně domáhá vydání rozhodnutím, kterým by tím byla žalovanému uložena povinnost zaplatit jí částku 10 669,71 Kč z příslušenstvím a náhradu nákladů řízení, a to z titulu smlouvy o úvěru uzavřené dne 13.9.2022 mezi žalovaným a právním předchůdcem žalobce, společností , právnická osoba, ., na jejímž základě poskytl žalovanému úvěr ve výši 5 100 Kč. Úvěr měl být splacen nejpozději dne 13.10.2022. Žalovaný úvěr v poskytnuté výši čerpal, avšak do uvedeného data splatnosti poskytnuté peněžní prostředky nevrátil. Předmětem žalobního návrhu je pohledávka skládající se z nesplacené jistiny úvěru ve výši 5 100 Kč a dále z nesplaceného poplatku za poskytnutí úvěru ve výši 5 569,71 Kč, který byl splatný dne 13.10.2022.2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil. Žalovanému byly listiny v tomto řízení řádně doručovány na základě tzv. fikce doručení v souladu s ustanovením § 45 a n. o. s. ř. na adresu místa pobytu uvedenou v centrální evidenci obyvatel.3. Podle ustanovení § 115a o. s. ř. soud ve věci nenařizoval jednání a rozhodl na základě předložených listinných důkazů, ze kterých vyplývají skutečnosti, které jsou dostačující pro rozhodnutí ve věci.4. Právní předchůdce žalobkyně jí postoupil svou pohledávku za žalovaným smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 1.3.2024, což bylo žalovanému oznámeno právním předchůdcem žalobkyně dopisem ze dne 2.4.2024. V řízení sice nebylo prokázáno, že by oznámení o postoupení pohledávky bylo reálně žalovanému doručeno, ale tato skutečnost nemá s ohledem na ustálenou judikaturu vliv na platnost či účinky postoupení pohledávky. Skutečnost, že dlužníku nebylo řádným způsobem oznámeno postupitelem, či prokázáno postupníkem postoupení pohledávky má vliv toliko na zachování možnosti dlužníka plnit dluh původnímu věřiteli. Ze skutečnosti uvedených v podané žalobě vyplývá, že dlužník v době po postoupení pohledávky neplnil ani právnímu předchůdci žalobkyně, takže skutečnost, zda se žalovaný reálně o postoupení pohledávky dozvěděl, nemá vliv na posouzení aktivní legitimace žalobkyně v tomto řízení.5. Podle § 86, z.č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.6. Podle § 87 odst. 1, z.č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.7. V podané žalobě uvedla žalobkyně, že právní předchůdce žalobkyně úvěruschopnost žalovaného prověřil na základě tvrzení žalovaného o jeho příjmech a výdajích a na základě výpisů z příslušných databází dlužníků. Zároveň uvedla, že důkazy k prokázání rozsahu prověřování úvěruschopnosti žalovaného nenavrhuje. Povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve. Věřitel nedostojí povinnosti stanovené mu zákonem o spotřebitelském úvěru, tedy nepostupuje s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků. Již gramatickým a logickým výkladem § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru lze dovodit, že dostatečnými nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit. Nepochybně klíčová je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou například státem publikované údaje o životním a existenčním minimu podle zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu, a o průměrných výdajích obyvatelstva (databáze Českého statistického úřadu), a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích. Zde soud odkazuje na ustálenou judikaturu Nejvyššího soudu použitou např. v rozhodnutí NS ČR sp.zn. 33 Cdo 2178/2018. V posuzovaném případě nebylo prokázáno, že by právní předchůdce žalobkyně jako poskytovatel spotřebitelského úvěru splnil povinnost prověření úvěruschopnosti žalovaného podle § 86, z.č. 257/2016 Sb., a žalobkyně tyto skutečnosti ani jak prokázat neměla, když sama uvedla, že právní předchůdce žalobkyně posuzoval úvěruschopnost žalovaného lustrací veřejně přístupných databází a na základě tvrzení žalovaného. Soud dále uvádí, že při výši úvěru 5 100 Kč by mohl být pohled soudu na nutný rozsah zkoumání úvěruschopnosti dlužníka poskytovatelem úvěru benevolentnější, protože se jedná o částku velmi nízkou, jejíž úhrada zpravidla v možnostech dlužníků je. Žalobkyně však nepředložila žádné důkazy o rozsahu prověření úvěruschopnosti žalovaného, ani takové důkazy nenavrhla.8. S ohledem na provedené dokazování uzavírá soud, že nebylo prokázáno, že by právní předchůdce žalobkyně jako poskytovatel spotřebitelského úvěru splnil povinnost prověření úvěruschopnosti žalovaného podle § 86, z.č. 257/2016 Sb., a žalobkyně tyto skutečnosti ani jak prokázat neměla, když sama uvedla, že právní předchůdce žalobkyně posuzoval úvěruschopnost žalovaného lustrací veřejně přístupných databází a na základě tvrzení žalovaného. Soud tedy dospěl na základě provedených listinných důkazů k závěru, že smlouva o spotřebitelském úvěru je absolutně neplatná podle § 87 odst. 1, z.č. 257/2016 Sb. S ohledem na skutečnost, že soud hodnotil smlouvu o úvěru jako absolutně neplatnou, posoudil vztah mezi účastníky řízení podle předpisů o bezdůvodném obohacení, konkrétně § 2991 a n. občanského zákoníku. V řízení pak bylo prokázáno, že ze strany právního předchůdce žalobkyně byla žalovanému poskytnuta částka 5 100 Kč, a to z informace poskytnuté soudu , Anonymizováno, dne 28.6.2024. Žalovaný na jakoukoli procesní obranu zcela rezignoval, takže soud vyšel z tvrzení žalobkyně, že žalovaný na jistině dluhu dluží částku 5 100 Kč a dospěl k závěru, že žalovaný se na úkor žalobkyně bezdůvodně obohatil právě o tuto částku. Ve zbývající části nárok žalobkyně zamítl, protože je-li smlouva o spotřebitelském úvěru absolutně neplatná, nevznikla žalovanému povinnost hradit žalobkyni smluvní úrok ani poplatek z této neplatné smlouvy.9. Protože se žalovaný dostal do prodlení s plněním svého peněžitého závazku, má žalobkyně dále právo i na zaplacení úroku z prodlení, a to ve smyslu ustanovení § 1970 občanského zákoníku, jehož výše je určena v souladu s ustanovením § 2 Nařízení vlády č. 351/2013 Sb. Lhůta k plnění pak byla stanovena jako třídenní v souladu s ustanovením § 160 odst. 1 část věty před středníkem o.s.ř. Za počátek prodlení s vydáním bezdůvodného obohacení považuje soud den 6.4.2024, což byl prvý den následující po dni, kdy je považována za doručenou předžalobní výzva zaslaná žalovanému žalobkyní s ohledem na datum jejího odeslání dne 2.4.2024 a § 573, z.č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, zakládající fikci doručení zásilky. Proto od tohoto dne, t.j. od 6.4.2024 soud uložil žalovanému povinnost hradit žalobkyni úrok z prodlení s neuhrazené části bezdůvodného obohacení a žalobu v rozsahu zbývající části úroku z prodlení zamítl.10. Výrok o náhradě nákladů řízení vychází z ustanovení § 142 odst. 2 o.s.ř., kdy žalobkyně byla v řízení sice částečně ús