14 C 378/2023-69 — Okresní soud Plzeň-město

1. Žalobkyně se domáhala po žalovaném zaplacení částky 44 395,08 Kč s příslušenstvím, a to z titulu uzavřené smlouvy o spotřebitelském úvěru č. , tel. číslo, , která byla sjednána mezi právním předchůdcem žalobkyně a žalovaným dne 4. 12. 2019. Na základě této smlouvy právní předchůdce žalobkyně, společnost , právnická osoba, , poskytla žalovanému peněžní prostředky ve výši 50 000 Kč, a to v hotovosti v den uzavření smlouvy, což žalovaný stvrdil svým podpisem. Žalovaný se zavázal vrátit právnímu předchůdci žalobkyně poskytnuté peněžní prostředky společně s částkou 57 077 Kč, představující součet kapitalizovaných úroků za půjčené peněžní prostředky za sjednanou dobu řádného trvání smlouvy ve výši 31 557 Kč, s úrokovou sazbou ve výši 25,14 % ročně, a částku za zpracování zápůjčky a za další péči o zákazníka ve výši 25 520 Kč. Celkovou částku se žalovaný zavázal zaplatit v hotovosti ve 30 měsíčních splátkách po 3 570 Kč, přičemž poslední splátka byla stanovena na 4. 6. 2022. Žalovaný však uhradil pouze částku 19 840 Kč. Poslední splátka byla žalovaným uhrazena dne 15. 10. 2020. Pohledávka za žalovaným byla následně postoupena na žalobkyni smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 14. 12. 2022. Žalobkyně po žalovaném požadovala zaplacení dlužné jistiny ve výši 44 395,08 Kč, kapitalizovaného úroku ve výši 5 983,49 Kč, kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení ve výši 6 399,37 Kč, úroku ve výši 25,14 % ročně z částky 44 395,08 Kč od 15. 12. 2022 do zaplacení a zákonného úroku z prodlení ve výši 8,25 % z částky 44 395,08 Kč od 15. 12. 2022 do zaplacení. Žalovaný byl před podáním žaloby vyzván k úhradě dlužné částky předžalobní výzvou, leč neúspěšně. Žalobkyně uvedla též skutečnosti, které zkoumala před uzavřením předmětné smlouvy o spotřebitelském úvěru pro účely posouzení schopnosti žalovaného splácet poskytnuté úvěrové prostředky (blíže doplnění žaloby na č.l. 19-20).2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil, přestože mu listiny byly řádným způsobem doručeny. V souladu s § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“) ve spojení s § 101 odst. 4 o.s.ř. soud rozhodl bez jednání.3. Po provedeném dokazování soud zjistil následující skutečnosti. Žalovaný a právní předchůdce žalobkyně, společnost , právnická osoba, , uzavřeli dne 4. 12. 2019 smlouvu o úvěru č. , tel. číslo, , na jejímž základě byla žalovanému poskytnuta částka 50 000 Kč, kterou se zavázal vrátit v celkem , hodnota, měsíčních splátkách spolu s úrokem ve výši 31 557 Kč a částkou za zpracování spotřebitelského úvěru a garanci ceny a péči o zákazníka ve výši 25 520 Kč, přičemž úroková sazba činila dle smlouvy 42 % ročně po celou dobu trvání smlouvy. Pohledávka za žalovaným byla původním věřitelem postoupena žalobkyni smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 14. 12. 2022. Podle statistických údajů České národní banky dostupných na www.cnb.cz v prosinci 2019 průměrné úrokové sazby při spotřebě domácností a fixaci nad jeden rok do pěti let činily průměrně 8,59 % ročně.4. Podle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (o. z.) smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.5. Podle § 576 o. z. týká-li se důvod neplatnosti jen takové části právního jednání, kterou lze od jeho ostatního obsahu oddělit, je neplatnou jen tato část, lze-li předpokládat, že by k právnímu jednání došlo i bez neplatné části, rozpoznala-li by strana neplatnost včas.6. Podle § 2991 odst. 1 o. z., kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Podle odst. 2 téhož paragrafu bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plnění bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.7. Podle § 580 odst. 1 o. z. neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.8. Po zhodnocení uvedených skutkových zjištění dospěl soud k závěru, že mezi žalovaným a žalobkyní nevznikl závazek v podobě úročného úvěru podle § 2395 občanského zákoníku na základě žalobkyní předložené úvěrové smlouvy. Smluvní strany zamýšlely uzavření takového druhu závazku, což je soudem dovozováno z obsahu smlouvy. Soud však z úřední povinnosti zkoumal případnou absolutní neplatnost této smlouvy a dospěl k závěru, že úvěrová smlouva ze dne 4. 12. 2019 je absolutně neplatná pro rozpor s dobrými mravy ve smyslu ustanovení § 588 občanského zákoníku. Částka ve výši 57 077 Kč označená ve smlouvě jako poplatek za spotřebitelský úvěr skládající se z položek úrok (31 557 Kč), a částka za zpracování úvěru a péči o zákazníka (25 520 Kč), který měl žalovaný společně s jistinou zaplatit navíc, by v případě platné smlouvy nemohla představovat nic jiného než úrok, tj. formu úplaty za poskytnuté finanční prostředky. Předchůdce žalobkyně je společností, která se zabývá v rámci svého podnikání poskytováním peněžitých zápůjček, resp. spotřebitelských úvěrů, a zmíněná odměna označovaná ve formulářových smlouvách jako další poplatky by za předpokladu platnosti závazků nemohla být z hlediska právní kvalifikace tohoto ujednání ničím jiným než zmíněnými úroky. Vzhledem k tomuto závěru soud u výše uvedené smlouvy posuzuje celý nárok z titulu tzv. „poplatku za spotřebitelský úvěr“ jako ujednání o úroku s tím, že takto sjednaný úrok představuje úrok ve výši nikoli 25,14 % ročně, jak žalobkyně uváděla v žalobě, ani úrok ve výši 42 % ročně, jak žalobkyně proklamovala ve smlouvě, ale ve skutečnosti po přepočtu úrok ve výši 91,33 % ročně. Takovou výši úroku soud shledává jako úrok nemravný ve smyslu § 588 občanského zákoníku. Pro zjednodušení odůvodnění tohoto závěru odkazuje soud na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. , spisová značka, , v němž je formulován názor na rozpor určité výše úroků ujednaných ve smyslu § 658 odst. 1 občanského zákoníku (zákona č. 40/1964 Sb, ve znění účinném do 31. 12. 2013) v porovnání s úrokovou mírou obvyklou v době jejich sjednání, tj. s přihlédnutím k nejvyšším úrokovým sazbám uplatňovaným bankami při poskytování úvěrů nebo půjček. Právní předchůdce žalobkyně poskytl žalovanému úvěrové prostředky v celkové výši 50 000 Kč. Žalovaný se zavázal takto poskytnuté peněžní prostředky vrátit ve lhůtě sjednané ve smlouvě, to jest nejpozději do 4. 6. 2022. Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem, kdy soud hodnotí uzavřenou smlouvu jako absolutně neplatnou, vzniklo žalobkyni právo toliko na vrácení půjčené jistiny, a to po zohlednění platby učiněné ze strany žalovaného v celkové výši 30 160 Kč.9. Z hlediska právního posouzení se tak jedná o bezdůvodné obohacení ve smyslu ustanovení § 2991 občanského zákoníku. Žalovaný se poskytnutím peněžité hotovosti obohatil o částku 30 160 Kč (jelikož část dluhu ve výši 19 840 Kč již žalovaný žalobkyni dle jejího tvrzení zaplatil) a jelikož povinnost vrátit tyto prostředky v ujednané lhůtě žalovaný nesplnil, dostal se do prodlení, čímž žalobkyni vedle nároku na zaplacení dlužné částky vznikl i nárok na zaplacení příslušenství v podobě zákonného úroku z prodlení dle § 1970 občanského zákoníku, jehož výše požadovaná žalobkyní neodporuje ust. § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. Byť byla uzavřená smlouva vyhodnocena jako neplatná, bylo z ní zřejmé, do kdy má žalovaný poskytnuté peněžní prostředky vrátit. Nebylo tak zapotřebí další výzvy k vyvolání splatnosti poskytnutého bezdůvodného obohacení, jelikož okamžik, do kdy nejpozději má žalovaný peníze vrátit, mu byl znám již od jejich poskytnutí. Ve zbylé části soud žalobu výrokem II. zamítl, neboť z neplatné úvěrové smlouvy nemohly žalovanému vzniknout žádné jiné povinnosti. Lhůta k plnění byla určena v souladu s § 160 odst. 1 o. s. ř. v délce tří dnů od právní moci tohoto rozsudku. Pro úplnost soud dodává, že vzhledem k absolutní neplatnosti uzavřené smlouvy z důvodu nemravné výše ujednaného úroku bylo již nadbytečné zkoumat, zda žalobkyně před sjednáním úvěrové smlouvy řádným způsobem vyhodnotila schopnost žalovaného splácet poskytnutý úvěr.10. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, neboť žalobkyně byla v převážné části neúspěšná, pročež by právo na náhradu nákladů řízení příslušelo žalovanému. V řízení však nebylo prokázáno, že by žalovanému v souvislosti se soudním řízením vznikly nějaké náklady, proto soud rozhodl tak, jak je uvedeno ve výroku III. tohoto rozsudku.