30 C 88/2024-35 — Okresní soud Plzeň-město

1. Návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu doručeným zdejšímu soudu dne 20. 11. 2023 se žalobkyně domáhala vydání rozhodnutí, jímž by soud uložil žalovanému povinnost zaplatit jí částku 16 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částkuy16 000 Kč od 12. 7. 2023 do zaplacení, s kapitalizovaným úrokem z prodlení ve výši 1 176,99 Kč, kapitalizovaným úrokem ve výši 50 Kč, se smluvní pokutou ve výši 2 864 Kč a náklady spojenými s uplatněním pohledávky ve výši 217 Kč. Návrh byl odvodněním tím, že žalovaný uzavřel s právním předchůdcem žalobkyně společností Zaplo finance s. r. o. dne 9. 12. 2022 smlouvu o úvěru č. , číslo smlouvy, . Na základě předmětné smlouvy bylo žalovanému poskytnuto 16 000 Kč jako úvěr, přičemž žalovaný se zavázal do 8. 1. 2023 zaplatit částku 16 000 Kč. Smlouva byla uzavřena v elektronické podobě, žalovaný svoji vůli smlouvu uzavřít projevil verifikační platbou, kdy na účet právního předchůdce žalobce převedl 0,1 Kč. Úvěr byl čerpán bezhotovostně, na účet žalovaného. Právní předchůdce žalobce prověřil dostupné registry, jako například insolvenční rejstřík, bankovní registr klientských informací, nebankovní registr klientských informací, prověřil bonitu žalované. Žalovaný úvěr včas nevrátil, vznikla mu tedy povinnost zaplatit smluvní pokutu ve výši 0,1 % z dlužné jistiny za každý den prodlení (čtvrtý odstavec strana 3 uzavřené smlouvy). Právo vymáhat pohledávku přešlo na žalobce na základě rámcové smlouvy o postoupení pohledávek z 8. 12. 2022. Žalobkyně se pak domáhá nesplacené jistiny ve výši 16 000 Kč, nesplaceného úroku ve výši 50 Kč, nesplacené smluvní pokuty ve výši 2 864 Kč, neuhrazené paušální náhrady nákladů ve výši 217 Kč a kapitalizovaného úroku z prodlení. K výzvě soudu žalobkyně podáním ze dne 22. 2. 2024 žalobkyně doplnila a upřesnila žalobní tvrzení ohledně procesu uzavření smlouvy a ověření totožnosti žalovaného. Dále uvedla, že žalobkyně důkazy o posuzování schopnosti žalovaného splácet úvěr nedisponuje a s ohledem na shora uvedené bere žalobu částečně zpět v rozsahu návrhu na zaplacení kapitalizovaného úroku ve výši 50 Kč a smluvní produkty ve výši 2 864 Kč.2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil. Žalovanému byly list v tomto řízení řádně doručovány na základě tzv. fikce doručení v souladu s ustanovením § 45 a n. o. s. ř. na adresu místa trvalého pobytu uvedenou v Centrální evidenci obyvatel.3. Protože žalobkyně předložila spolu se žalobou dostatek listinných důkazů, které mohly být podkladem pro rozhodnutí soudu ve věci bez nařízení jednání podle § 115a o. s. ř., dotázal se soud účastníků, zda s tímto postupem souhlasí. Žádný z účastníků se ve stanovené lhůtě nevyjádřil, soud tedy souhlas předpokládal podle § 101 odst. 4 o. s. ř. a jednání ve věci nenařizoval.4. Po provedeném dokazování má soud za prokázaný následující skutkový stav. Mezi žalobkyní a žalovaným byly uzavřeny dvě smlouvy o úvěru, a to dne 9. 12. 2022 a dne 16. 12. 2022, obě s číslem, tel. číslo, . Na základě první se právní předchůdce žalobkyně společnost Zaplo finance s. r. o. zavázal poskytnout žalovanému (identifikován rodným číslem, číslem občanského průkazu, číslem mobilního telefonu, adresou trvalého pobytu a emailovou adresou) poskytnout úvěr ve výši 3 400 Kč splatným dne 8. 1. 2023 s tím, že úvěr bude poskytnut na účet žalovaného č. , č. účtu, . Předmětem druhé smlouvy pak byl závazek právní instituce žalobkyně společností Zaplo finance s. r. o. poskytnout žalovanému úvěru ve výši 16 000 Kč s totožnou splatností, kdy zápůjční úroková sazba i RPSN byla sjednána v nulové sazbě. Ze sdělení společnosti , právnická osoba, . ze dne 13. 2. 2024 vyplynulo, že na účet žalovaného č. , číslo smlouvy, byla z účtu právního předchůdce žalobkyně připsána dne 9. 12. 2022 částka 3 400 Kč a dne 16. 12. 2022 částka 12 600 Kč. Z platební historie a tvrzení žalobkyně vyplynulo, že právní předchůdce žalobkyně zaslal žalovanému několik upomínek o uhrazení dlužné částky. Dopisem ze dne 19. 7. 2023 byl žalovaný žalobkyní vyzván k zaplacení částky celkem 18 986,33 Kč s lhůtou nejpozději ke dni 4. 8. 2023. Soud tedy neměl dále potřebu ověřovat, zda příjemce finančních prostředků byl skutečně žalovaný, když toto má ze shora uvedeného za prokázané. Rovněž verifikační platba, o které žalobkyně hovořila v rámci skutkových tvrzení, je dokládáno výpisem z téhož účtu. Aktivní legitimace žalobkyně byla prokázána smlouva o postoupení pohledávek, a dále pak rámcovou smlouvou s přehledem jednotlivých pohledávek, včetně pohledávky za žalovanou.5. Soud nejprve řízení ve výroku I. částečně zastavil v rozsahu částečného zpětvzetí žaloby ve smyslu ustanovení § 96 o. s. ř.6. Podle § 2395 občanského zákoníku smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.7. Podle § 2399 občanského zákoníku úvěrovaný vrátí úvěrujícímu poskytnuté peněžní prostředky v dohodnuté době, jinak do měsíce ode dne, kdy byl o vrácení požádán. Úvěrovaný může vrátit úvěrujícímu peněžní prostředky před smluvenou dobou. Úroky zaplatí jen za dobu od poskytnutí do vrácení peněžních prostředků.8. Podle § 1970 občanského zákoníku po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.9. Podle § 2991 občanského zákoníku, kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil.10. Po provedeném dokazování soud dospěl k závěru, že na uzavřenou smlouvu/smlouvy mezi právním předchůdcem žalobkyně a žalovaným je třeba nahlížet jako na neplatné právní jednání, ze kterého nevznikly zamýšlené důsledky v podobě vrácení finančních prostředků včetně dalších plateb ve smlouvě uvedených. Lze konstatovat, že právní předchůdce žalobkyně poskytl žalovanému částku 16 000 Kč. Soud se předně zabýval tím, zda právní předchůdce žalobkyně zkoumal dostatečným způsobem kredibilitu žalovaného, kdy i s ohledem na nedostatečná skutková tvrzení k výzvě soudu, která žalobkyně ani k výzvě nedoplnila, dospěl k závěru, že právní předchůdce žalobkyně nedostal své povinnosti zakotvené v ustanovení § 86 zákona o spotřebitelském úvěru, a z tohoto důvodu je smlouva úvěru absolutně neplatnou ve smyslu ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru.11. Berouc v úvahu závěry shora uvedené soud dospěl k závěru, že žalobkyně neunesla břemeno tvrzení ani břemeno důkazní ohledně prokázání splnění povinnosti vyplývající pro ni z ustanovení § 86 odst. 1 a 2 zákona o spotřebitelském úvěru, a to proto ve smyslu ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru shledal předmětnou smlouvu o úvěru jako absolutně neplatnou. Je nutno zdůraznit, že citované ustanovení § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru svým jazykovým výkladem vede k závěru, že porušení povinností dle ustanovení § 87 odst. 1 věty druhé vyvolává relativní neplatnost smlouvy, kterou musí dlužník namítnout a soud ji z vlastní povinnosti nezkoumá. Tento výklad je však v rozporu s evropským právem, jak konstatoval rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne 5. 3. 2020 ve věci C-679/18 OPR - Finance, kde se mimo jiné uvádí, že „články 8 a 23 směrnice Evropské parlamentu a Rady EU č. 2008/48/OES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady č. 87/102/EHS musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splní požadavky tohoto článku 23. články 8 a 23 směrnice č. 2008/48/ES musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době“. Z uvedeného jasně vyplývá, že je vlastní povinností soudu zabývat ex officio otázkou, zda poskytovatel úvěru náležitě posoudil úvěruschopnost spotřebitele, a to bez námitky dlužníka, a pokud poskytovatel úvěru této povinnosti nedostál, je povinností soudu z tohoto porušení vyvodit následek stanovený vnitrostátním právem, tj. absolutní neplatnost smlouvy.12. S ohledem na shora uvedené proto soud výrokem pod bodem II. žalobě částečně vyhověl toliko v rozsahu bezdůvodného obohacení v částce 16 000 Kč ve smyslu ustanovení § 2991 občanského zákoníku. Protože se žalovaný dostal do prove