14 C 166/2025-53 — Okresní soud Plzeň-město

1. Žalobkyně se žalobou domáhala vydání rozhodnutí, jímž by soud uložil žalovanému povinnost zaplatit jí částku původně ve výši 30 854 Kč s příslušenstvím a náhradu nákladů řízení. Žalobkyně uvedla, že pohledávku za žalovaným nabyla na základě smlouvy o postoupení pohledávek uzavřené mezi společností , právnická osoba, , IČ , IČO, jako postupitelem a žalobkyní jako postupníkem ze dne 12. 12. 2024. Žalobu odůvodnila tím, že právní předchůdce žalobkyně uzavřel se žalovaným smlouvu o úvěru dne 28. 6. 2024, na základě které byly žalovanému poskytnuty úvěrové prostředky v původní výši 5 500 Kč, následně byl úvěr navýšen do celkové výše 26 700 Kč, a tato částka měla být splacena nejpozději do 31. 8. 2024. Úvěr byl sjednán prostřednictvím internetových stránek původního věřitele , Anonymizováno, . Původní věřitel prověřil úvěruschopnost žalovaného jednak lustrací veřejně dostupných databází, a dále pak posuzoval úvěruschopnost žalovaného dle informací uvedených v prohlášení žalovaného, do kterého žalovaný uvedl svůj měsíční příjem a potvrdil, že je schopen úvěr splatit. Žalovaný poskytnuté úvěrové prostředky nevrátil. Žalobkyně proto požadovala po žalovaném zaplacení jistiny ve výši 26 700 Kč a úroku ve výši 4 154 Kč. Žalobkyně upomínala žalovaného o úhradu dluhu rovněž předžalobní výzvou, leč bezvýsledně. Žalobkyně dále uvedla, že žalovaný učinil na předmětný dluh částečnou úhradu ve výši 3 000 Kč.2. Na základě učiněného částečného zpětvzetí bylo řízení usnesením Okresního soudu , adresa, -město ze dne 29. 9. 2025 č. j. , spisová značka, zastaveno do částky 3 000 Kč včetně příslušenství jdoucího z této částky do zaplacení.3. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil. Soud v této věci postupoval podle § 115a o.s.ř. a k projednání věci samé nenařídil jednání, neboť ve věci bylo možno rozhodnout jen na základě žalobkyní předložených listinných důkazů, žalobkyně s rozhodnutím ve věci bez nařízení jednání souhlasila a žalovaná se k výzvě soudu ve stanovené lhůtě nevyjádřila, její souhlas se tak dle § 101 odst. 4 o.s.ř. předpokládá.4. Z listinných důkazů předložených žalobkyní bylo zjištěno, že žalovaný a právní předchůdkyně žalobkyně, společnost , právnická osoba, , IČO , IČO, , uzavřeli dne 28. 6. 2024 smlouvu o úvěru č. , hodnota, ve znění pozdějších dodatků (dodatek č. , hodnota, , 2, 3, 4, 5, 6, 7 a 8), na jejímž základě měly být žalovanému poskytnuty peněžní prostředky v celkové výši 26 700 Kč, které se žalovaný zavázal uhradit ve lhůtě do 30 dnů. Úroková sazba byla sjednána ve výši 279,83 % ročně, RPSN činila 1 141,20 %. Skutečnost, že úvěr byl žalovanému vyplacen na účet je zřejmá z výpisu z účtu na č.l. 17-21 a dále pak též ze zprávy banky ze dne 18. 6. 2025, z níž vyplývá, že příchozí platby v celkové výši 26 700 Kč byly žalovanému připsány na účet. Ze smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 12. 12. 2024 ve spojení s přílohou č. , hodnota, (seznam postupovaných pohledávek) má soud za zjištěné, že původní věřitel postoupil pohledávku za žalovaným na žalobkyni. Z dopisu ze dne 18. 1. 2025 soud zjistil, že původní věřitel vyrozuměl žalovaného o postoupení pohledávek. Z výzvy ze dne 18. 1. 2025 vyplývá, že žalobkyně vyzývala žalovaného k zaplacení dlužné částky.5. Podle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (o. z.) smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.6. Podle § 576 o. z. týká-li se důvod neplatnosti jen takové části právního jednání, kterou lze od jeho ostatního obsahu oddělit, je neplatnou jen tato část, lze-li předpokládat, že by k právnímu jednání došlo i bez neplatné části, rozpoznala-li by strana neplatnost včas.7. Podle § 2991 odst. 1 o. z., kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Podle odst. 2 téhož paragrafu bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plnění bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.8. Podle § 580 odst. 1 o. z. neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.9. Po zhodnocení uvedených skutkových zjištění dospěl soud k závěru, že mezi žalovanou a žalobkyní nevznikl závazek v podobě úročného úvěru podle § 2395 občanského zákoníku na základě žalobkyní předložené úvěrové smlouvy. Smluvní strany zamýšlely uzavření takového druhu závazku, což je soudem dovozováno z obsahu smlouvy. Soud však z úřední povinnosti zkoumal případnou absolutní neplatnost této smlouvy a dospěl k závěru, že úvěrová smlouva ze dne 28. 6. 2024 je absolutně neplatná pro rozpor s dobrými mravy ve smyslu ustanovení § 588 občanského zákoníku, což soud dovozuje z výše sjednaného úroku (279,83 % ročně). Takovou výši úroku soud shledává jako úrok nemravný ve smyslu § 588 občanského zákoníku. Pro zjednodušení odůvodnění tohoto závěru odkazuje soud na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. , spisová značka, , v němž je formulován názor na rozpor určité výše úroků ujednaných ve smyslu § 658 odst. 1 občanského zákoníku (zákona č. 40/1964 Sb., ve znění účinném do 31. 12. 2013) v porovnání s úrokovou mírou obvyklou v době jejich sjednání, tj. s přihlédnutím k nejvyšším úrokovým sazbám uplatňovaným bankami při poskytování úvěrů nebo půjček. Právní předchůdce žalobkyně poskytl žalovanému úvěrové prostředky v celkové výši 26 700 Kč. Žalovaný se zavázal takto poskytnuté peněžní prostředky vrátit ve lhůtě sjednané ve smlouvě, to jest do 30 dnů. Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem, kdy soud hodnotí uzavřenou smlouvu jako absolutně neplatnou, vzniklo žalobkyni právo toliko na vrácení půjčené jistiny po zohlednění částky, kterou žalovaný dle tvrzení žalobkyně již na tento dluh zaplatil (částečná platba 3 000 Kč).10. Z hlediska právního posouzení se tak jedná o bezdůvodné obohacení ve smyslu ustanovení § 2991 občanského zákoníku. Žalovaný se poskytnutím peněžité hotovosti obohatil o částku 23 700 Kč a jelikož povinnost vrátit tyto prostředky v ujednané lhůtě nesplnil, ocitl se v prodlení, čímž žalobkyni vedle nároku na zaplacení dlužné jistiny vznikl i nárok na zaplacení příslušenství v podobě zákonného úroku z prodlení dle § 1970 občanského zákoníku, jehož výše požadovaná žalobkyní neodporuje ust. § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. Byť byla uzavřená smlouva vyhodnocena jako neplatná, bylo z ní zřejmé, do kdy má žalovaný poskytnuté peněžní prostředky vrátit. Nebylo tak zapotřebí další výzvy k vyvolání splatnosti poskytnutého bezdůvodného obohacení, jelikož okamžik, do kdy nejpozději má žalovaný peníze vrátit, mu byl znám již od jejich poskytnutí. Pro úplnost soud dodává, že s ohledem na právní posouzení týkající se neplatnosti právního jednání pro nepřiměřeně vysoký úrok se soud již blíže nezabýval tím, jakým způsobem byla před sjednáním úvěrové smlouvy vyhodnocena schopnost žalovaného poskytnutý úvěr splácet. Ve zbylé části soud žalobu výrokem II. zamítl. Lhůta k plnění byla určena v souladu s § 160 odst. 1 o. s. ř. v délce tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.11. O nákladech řízení bylo rozhodnuto podle § 142 odst. 2 o.s.ř., podle něhož žalobkyni náleží náklady řízení podle poměru úspěchu k neúspěchu ve sporu. Náklady řízení by v případě plného úspěchu činily 600 Kč – sestávají ze zaplaceného soudního poplatku 1 235 Kč, dále 2 úkonů po 100 Kč dle § 151 odst. 3 o.s.ř. ve spojení s § 1 odst. 3 písm. a) a § 2 odst. 1 vyhl. č. 254/2015 Sb., a to za předžalobní výzvu k plnění a podání žaloby). V dané věci soud zohlednil skutečnost, že zástupce žalobkyně, , tituly před jménem, , jméno FO, , je současně jejím skutečným majitelem, jak je zřejmé z částečného výpisu údajů z evidence skutečných majitelů vedené Krajským soudem v Brně (č.l. 25a spisu). Z výpisu je patrné, že zástupce žalobkyně je skutečným přímým majitelem žalobkyně s podílem o velikosti 79 %. Soud proto promítl do svého rozhodnutí o náhradě nákladů řízení závěry Ústavního soudu shrnuté v rozhodnutí I. ÚS 585/17 ze dne 10. 4. 2018, dle něhož mezi případy, kdy nelze dovodit účelnost vynaložených nákladů řízení, spadá i zneužití práva na zastupování advokátem. Jelikož v dané věci se jedná o žalobu uplatňovanou žalobkyní na ustáleném vzoru a též s ohledem na povahu podnikání žalobkyně, které vykazuje znaky inkasní agentury, je oprávněné se domnívat, že žalobkyně by měla pro správu svých pohledávek disponovat příslušným aparátem bez nutnosti nechat se ve věci zastupovat advokátem. Přičte-li k tomu soud skutečnost, že žalobkyně je nad rámec řečeného zastoupena ještě osobou, která je současně jejím vlastníkem, nelze než dovodit, že se jedná o případ zneužití práva na náhradu nákladů řízení, neboť náklady řízení jsou účelově navyšovány o náklady spojené s vymáháním pohledávek. Jelikož ke dni rozhodnutí byla žalobkyně úspěšná pouze v částce 27 251,50 Kč