31 C 207/2025-55 — Okresní soud Plzeň-město

1. Návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu doručeným zdejšímu soudu dne 3.7.2025 se žalobkyně domáhá vydání rozhodnutí, jímž by soud uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku ve výši 60 468Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení z částky 60 468 Kč ve výši 12% ročně od 29.3.2023 do zaplacení, pohledávku ve výši 5 670,72Kč, úrok ve výši 72,85% ročně z částky 50 000 Kč od 29.3.2025 do 21.4.2025 ve výši 2 327,52 Kč, úrok ve výši 12% ročně z částky 50 000 Kč od 22.4.2025 do zaplacení, maximálně však do doby, kdy celkový tento úrok za dobu od 29.3.2025 dosáhne částky 185 817 Kč, jakož i náhradu nákladů řízení. Žaloba je odůvodněna tím, že mezi žalobkyní jako věřitelem a žalovanou jako klientem byla dne 26.12.2024 uzavřena smlouva o úvěru č. , hodnota, , na jejímž základě byl žalované poskytnut na účet úvěr ve výši 50 000 Kč, a to dne 27.12.2024. Žalovaná se zavázala poskytnutý úvěr a úrok za poskytnutí úvěru ve výši nominální úrokové sazby 72,85 % ročně splácet ve 48 měsíčních splátkách ve výši 3 226 Kč se splatností ke každému 21. dni v měsíci počínaje měsícem leden 2025. Schopnost žalované řádně hradit úvěr byla ze strany žalobkyně prověřena na základě dokladů získaných od žalované, nahlédnutím do databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti (SOLUS, NRKI – nebankovní registr klientských informací). Žalovaná do data zesplatnění neuhradila ničeho. Před zesplatněním úvěru vzniklo dále žalobkyni právo na zaplacení smluvních pokut dle bodu 6.1. v celkové výši 998 Kč, když žalobkyni vzniklo právo na smluvní pokutu ve výši 499 Kč za prodlení žalované s každou splátkou delší než 30 dnů, na zaplacení smluvní pokuty u splátky č. , hodnota, , 2, s nimiž se žalovaná ocitla v prodlení delším než 30 dnů, tedy 2 x 499 Kč. V důsledku prodlení žalované pak žalobkyni vzniklo právo na zaplacení náhrady nákladů vzniklých z prodlení žalované dle bodu 6.2. smlouvy v celkové výši 400 Kč, když žalobkyni vzniklo právo na tuto náhradu ve výši 200 Kč za každou splátku, u které se žalovaná ocitla v prodlení delším než 15 dnů, tedy u splátky č. , hodnota, , tedy 2 x 200 Kč. Jelikož se žalovaná se zaplacením jednotlivých splátek ocitla v prodlení, vzniklo tak žalobkyni právo prohlásit celý úvěr za splatný, a to v souladu s článkem 6.3. Úvěr se tak stal splatný ke dni 27.3.2025. Podle bodu 6.4. se pak ke dni zesplatnění úvěru celá dosud nezaplacená jistina a veškeré dosud nezaplacené úroky za poskytnutí úvěru přirostlé ke dni zesplatnění úvěru staly součástí nové jistiny. Nová jistina tak představovala částku 59 070,88 Kč. Ve smlouvě bylo dále ujednáno pro případ prodlení žalované se zaplacením nové jistiny povinnost uhradit žalobkyni smluvní pokutu ve výši 0,1 % z dlužné nové jistiny úvěru za každý den prodlení, tedy v tomto případě ode dne 29.3.2025. Po zesplatnění celého úvěru žalovaná neuhradila ničeho. Žalobkyně po žalovaném požaduje zaplacení částky odpovídající aktuální dlužné nové jistině v celkové výši 59 070,88Kč ( zbývající dlužná původní jistině úvěru ve výši 50 000 Kč a úroku za poskytnutí úvěru přirostlého ke dni zesplatnění úvěru ve výši 9 070,88 Kč), dále smluvní pokutu dle bodu 6.1. v částce 998 Kč, náklady na náhradu nákladů dle bodu 6.2. smlouvy ve výši 400 Kč a dále pak smluvní pokutu, úrok za poskytnutí úvěru, když žalovaná tuto dlužnou částku neuhradila ani přes předžalobní upomínku.2. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila.3. Soud ve věci nařídil ústní jednání, které se konalo dne 30.10.2025. Žalovaná, ačkoli byla k tomuto jednání řádně a včas předvolána, se k tomuto jednání nedostavila. Svoji neúčast u jednání neomluvila a o odročení jednání nepožádala. Soud tedy postupoval v souladu s ustanovením § 101 odst. 3 o.s.ř. a věc projednal a rozhodl v nepřítomnosti žalovaného.4. Z provedeného dokazování má soud za prokázané, a to z návrhu na uzavření smlouvy o úvěru ve spojení s oznámením o schválení úvěru ke smlouvě o úvěru č. , hodnota, , že dne 26.12.2024 byla mezi žalobkyní a žalovanou uzavřena smlouva o úvěru č. , hodnota, , na jejímž základě se žalobkyně zavázala poskytnout žalované úvěr ve výši 50 000 Kč, když tento úvěr byl žalované vyplacen dne 27.12.2024, jak vyplývá z dokladu o vyplacení úvěru ze dne 27.12.2024. Žalovaná se tento úvěr zavázala splácet spolu s úroky z úvěru ve výši 72,85 % ročně splácet ve 48 měsíčních splátkách ve výši 3 226 Kč se splatností ke každému 21. dni v měsíci počínaje měsícem leden 2025. Celkem se tak zavázala žalovaná uhradit žalobkyni částku 154 848 Kč. Mezi účastníky dále bylo ve smlouvě o úvěru pod bodem 6.3. sjednáno právo žalobkyně na zaplacení smluvní pokuty tak, jak je v žalobě tvrzeno. Dále bylo sjednáno zesplatnění úvěru, jakož i přirůstání splatných kapitalizovaných úroků z úvěru k jistině, a to v souladu s bodem 6.3. a 6.4. smlouvy o úvěru tak, jak je žalobkyní v žalobě tvrzeno. Z potvrzení Air banka a.s. má soud za zjištěné, že 12.12.2024 byla na účet žalované připsána částka 19 707Kč, dne 17.9.2024 částka 13 842 Kč. Z hodnocení klienta vypracovaného žalobkyní ve spojení s předsmluvním formulářem má soud za prokázané, že žalobkyně vycházela z příjmů žalované a z nákladů uvedených v tomto hodnocení. Z tabulky předložené žalobkyní označený jako výpis z nebankovního registru klientských informací má soud za zjištěné, že žalobkyně posuzovala dle vstupních údajů úvěruschopnost žalované, když z této tabulky nemá soud za prokázané, s jakým výsledkem žalovaná vyšla, nicméně z této tabulky, ani ze žádných jiných důkazů nemá soud za prokázané, jak žalobkyně údaje ověřila. Z výzvy ze dne 21.2.2025 a ze dne 24.3.2025 má soud za zjištěné, že žalobkyně žalovaného o zaplacení dlužných částek vyzývala. Z přípisu ze dne 27.3.2025 má soud za prokázané, že žalobkyně prohlásila úvěr za splatný. Z předžalobní výzvy ve spojení s poštovním lístkem má soud za prokázané, že žalobkyně žalovanou před podáním žaloby o zaplacení dlužné částky upomínala.5. Mezi účastníky byla uzavřena smlouva o úvěru dle ust. § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“). Na vztah mezi účastníky dále dopadá zákon č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „z. s. ú.“). Podle ust. § 86 odst. 1 věty druhé z. s. ú., ve znění účinném od 1. 12. 2016, věřitel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle ust. § 87 odst. 1 z. s. ú., poskytne-li poskytovatel spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná, přičemž námitku neplatnosti může spotřebitel uplatnit v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy.6. Podle nálezu Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, nezkoumá-li obecný soud, zda úvěrující při poskytnutí spotřebitelského úvěru prověřil schopnost úvěrovaného plánovaný úvěr splatit, zasáhne tím do základního práva spotřebitele na soudní ochranu zaručeného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Podle rozsudku Nejvyššího soudu z 25. 7. 2018, sp. zn. , spisová značka, , věřitel nedostojí povinnosti postupovat s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech.7. V daném případě žalobkyně tvrdila a prokazovala, že s odbornou péčí posoudila a ověřila úvěruschopnost žalované, když v tomto směru tvrdila, že vycházela z údajů sdělených žalovaným a nahlédla do označených „databází“ SOLUS a NRKI, odkázala na hodnocení klienta a tabulku, kterou úvěruschopnost žalovaného vyhodnotila. Co se týče údajů obsažených v tabulce předložené žalobkyní, pak z žádných listin nebylo prokázáno, že by tyto jakýmkoliv způsobem ověřila, když ani vstupní ani výstupní údaje z tabulky, nedokázala žalobkyně při jednání náležitě objasnit. Protože splnění uvedené povinnosti se tak nepodařilo prokázat, a to ani přes poučení soudu, které se žalobkyni dostalo, musel soud dospět k závěru, že žalobkyně nedostála své zákonné povinnosti dle ust. § 86 odst. 1 z. s. ú., a tudíž je smlouva neplatná.8. Shora citované ust. § 87 odst. 1 z. s. ú. svým jazykovým výkladem vede k závěru, že porušení povinnosti dle ust. § 87 odst. 1 věty druhé z. s. ú. vyvolává relativní neplatnost smlouvy, kterou musí dlužník namítnout a soud ji z vlastní povinnosti nezkoumá. Tento výklad je však v rozporu s evropským právem, jak konstatoval rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne 5. 3. 2020 ve věci C-679/18 OPR-Finance, kde uvedl, že „články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vn