14 C 340/2025-31 — Okresní soud Plzeň-město

1. Žalobkyně se domáhala po žalovaném zaplacení částky 15 000 Kč s příslušenstvím, a to z titulu uzavřené smlouvy o spotřebitelském úvěru č. , hodnota, , která byla sjednána mezi právním předchůdcem žalobkyně a žalovaným dne 9. 4. 2023. Na základě této smlouvy právní předchůdce žalobkyně, společnost , právnická osoba, , poskytla žalovanému peněžní prostředky ve výši 15 000 Kč. Žalovaný se zavázal vrátit právnímu předchůdci žalobkyně poskytnuté peněžní prostředky společně s částkou 11 272 Kč, představující součet kapitalizovaných úroků za půjčené peněžní prostředky za sjednanou dobu řádného trvání smlouvy ve výši 7 864 Kč, s úrokovou sazbou ve výši 14,75 % ročně a částku za zpracování zápůjčky ve výši 1 500 Kč. Celkovou částku se žalovaný zavázal zaplatit v hotovosti ve 12 měsíčních splátkách po 2 190 Kč, přičemž poslední splátka byla stanovena na 14. 4. 2024. Žalovaný neuhradil od uzavření smlouvy až do okamžiku postoupení pohledávky ničeho. Pohledávka za žalovaným byla následně postoupena na žalobkyni smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 28. 4. 2025. Žalobkyně po žalovaném požadovala zaplacení dlužné jistiny ve výši 15 000 Kč, kapitalizovaného úroku ve výši 2 882,03 Kč, kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení ve výši 2 329,27 Kč, úroku ve výši 14,75 % ročně z částky 15 000 Kč od 29. 4. 2025 do zaplacení a zákonného úroku z prodlení ve výši 14,75 % z částky 15 000 Kč od 29. 4. 2025 do zaplacení. Žalovaný byl před podáním žaloby vyzván k úhradě dlužné částky předžalobní výzvou, leč neúspěšně. Žalobkyně uvedla též skutečnosti, které zkoumala před uzavřením předmětné smlouvy o spotřebitelském úvěru pro účely posouzení schopnosti žalovaného splácet poskytnuté úvěrové prostředky (blíže doplnění žaloby na č.l. 19-20).2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil, přestože mu listiny byly řádným způsobem doručeny. V souladu s § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“) ve spojení s § 101 odst. 4 o.s.ř. soud rozhodl bez jednání.3. Po provedeném dokazování soud zjistil následující skutečnosti. Žalovaný a právní předchůdce žalobkyně, společnost , právnická osoba, , uzavřeli dne 9. 4. 2023 smlouvu o úvěru č. , hodnota, , na jejímž základě byla žalovanému poskytnuta částka 15 000 Kč, kterou se zavázal vrátit v celkem , hodnota, měsíčních splátkách spolu s úrokem ve výši 7 864 Kč a částkou za zpracování spotřebitelského úvěru 1 500 Kč, přičemž úroková sazba činila dle smlouvy 86 % ročně po celou dobu trvání smlouvy, RPSN činila 162,88 %. Pohledávka za žalovaným byla původním věřitelem postoupena žalobkyni smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 28. 4. 2025. Podle statistických údajů České národní banky dostupných na www.cnb.cz v dubnu 2023 průměrné úrokové sazby při spotřebě domácností a fixaci nad jeden rok do pěti let činily průměrně do 10 % ročně.4. Podle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (o. z.) smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.5. Podle § 576 o. z. týká-li se důvod neplatnosti jen takové části právního jednání, kterou lze od jeho ostatního obsahu oddělit, je neplatnou jen tato část, lze-li předpokládat, že by k právnímu jednání došlo i bez neplatné části, rozpoznala-li by strana neplatnost včas.6. Podle § 2991 odst. 1 o. z., kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Podle odst. 2 téhož paragrafu bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plnění bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.7. Podle § 580 odst. 1 o. z. neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.8. Po zhodnocení uvedených skutkových zjištění dospěl soud k závěru, že mezi žalovaným a žalobkyní nevznikl závazek v podobě úročného úvěru podle § 2395 občanského zákoníku na základě žalobkyní předložené úvěrové smlouvy. Smluvní strany zamýšlely uzavření takového druhu závazku, což je soudem dovozováno z obsahu smlouvy. Soud však z úřední povinnosti zkoumal případnou absolutní neplatnost této smlouvy a dospěl k závěru, že úvěrová smlouva ze dne 21. 10. 2021 je absolutně neplatná pro rozpor s dobrými mravy ve smyslu ustanovení § 588 občanského zákoníku. Částka ve výši 9 364 Kč označená ve smlouvě jako poplatek za spotřebitelský úvěr skládající se z položek úrok (7 864 Kč), a částka za zpracování úvěru 1 500 Kč, který měl žalovaný společně s jistinou zaplatit navíc, by v případě platné smlouvy nemohla představovat nic jiného než úrok, tj. formu úplaty za poskytnuté finanční prostředky. Předchůdce žalobkyně je společností, která se zabývá v rámci svého podnikání poskytováním peněžitých zápůjček, resp. spotřebitelských úvěrů, a zmíněná odměna označovaná ve formulářových smlouvách jako další poplatky by za předpokladu platnosti závazků nemohla být z hlediska právní kvalifikace tohoto ujednání ničím jiným než zmíněnými úroky. Vzhledem k tomuto závěru soud u výše uvedené smlouvy posuzuje celý nárok z titulu tzv. „poplatku za spotřebitelský úvěr“ jako ujednání o úroku s tím, že takto sjednaný úrok představuje úrok ve výši nikoli 14,75 % ročně, jak žalobkyně uváděla v žalobě, ale úrok ve výši 62,4 % ročně. Ostatně i v textu samotné smlouvy byl úrok uveden v sazbě 86 %. Takovou výši úroku soud shledává jako úrok nemravný ve smyslu § 588 občanského zákoníku. Pro zjednodušení odůvodnění tohoto závěru odkazuje soud na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. , spisová značka, , v němž je formulován názor na rozpor určité výše úroků ujednaných ve smyslu § 658 odst. 1 občanského zákoníku (zákona č. 40/1964 Sb, ve znění účinném do 31. 12. 2013) v porovnání s úrokovou mírou obvyklou v době jejich sjednání, tj. s přihlédnutím k nejvyšším úrokovým sazbám uplatňovaným bankami při poskytování úvěrů nebo půjček. Právní předchůdce žalobkyně poskytl žalovanému úvěrové prostředky v celkové výši 15 000 Kč. Žalovaný se zavázal takto poskytnuté peněžní prostředky vrátit ve lhůtě sjednané ve smlouvě, to jest nejpozději do 14. 4. 2024. Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem, kdy soud hodnotí uzavřenou smlouvu jako absolutně neplatnou, vzniklo žalobkyni právo toliko na vrácení půjčené jistiny 15 000 Kč, jelikož žalovaný ze zapůjčených prostředků navrátil žalobkyni nic.9. Z hlediska právního posouzení se tak jedná o bezdůvodné obohacení ve smyslu ustanovení § 2991 občanského zákoníku. Žalovaný se poskytnutím peněžité hotovosti obohatil o částku 15 000 Kč, a jelikož povinnost vrátit tyto prostředky v ujednané lhůtě nesplnil, dostal se do prodlení, čímž žalobkyni vedle nároku na zaplacení dlužné částky vznikl i nárok na zaplacení příslušenství v podobě zákonného úroku z prodlení dle § 1970 občanského zákoníku, jehož výše požadovaná žalobkyní neodporuje ust. § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. Byť byla uzavřená smlouva vyhodnocena jako neplatná, bylo z ní zřejmé, do kdy má žalovaný poskytnuté peněžní prostředky vrátit. Nebylo tak zapotřebí další výzvy k vyvolání splatnosti poskytnutého bezdůvodného obohacení, jelikož okamžik, do kdy nejpozději má žalovaný peníze vrátit, mu byl znám již od jejich poskytnutí. Ve zbylé části soud žalobu výrokem II. zamítl, neboť z neplatné úvěrové smlouvy nemohly žalovanému vzniknout žádné jiné povinnosti. Lhůta k plnění byla určena v souladu s § 160 odst. 1 o. s. ř. v délce tří dnů od právní moci tohoto rozsudku. Pro úplnost soud dodává, že vzhledem k absolutní neplatnosti uzavřené smlouvy z důvodu nemravné výše ujednaného úroku bylo již nadbytečné zkoumat, zda žalobkyně před sjednáním úvěrové smlouvy řádným způsobem vyhodnotila schopnost žalovaného splácet poskytnutý úvěr.10. O nákladech řízení bylo rozhodnuto podle § 142 odst. 2 o.s.ř., podle něhož žalobkyni náleží náklady řízení podle poměru úspěchu k neúspěchu ve sporu. O odměně advokáta bylo rozhodnuto podle § 151 odst. 2 o.s.ř. věty prvé za středníkem, neboť zrušení vyhlášky č. 484/2000 Sb., která upravovala paušální odměnu advokátů, nálezem Ústavního soudu ke dni 7. 5. 2013, lze považovat za zvláštní okolnost, která odůvodňuje užití vyhl. č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, při stanovení odměny advokáta. Náklady řízení by v případě plného úspěchu byly tvořeny odměnou advokáta za tři úkony právní služby po 400 Kč (příprava a převzetí věci, sepis žaloby, výzva k plnění,) v souladu s § 14b odst. 1 advokátního tarifu, náhradou hotových výdajů advokáta za tyto tři zmíněné úkony právní služby po 100 Kč podle § 14b odst. 5 písm. a) advokátního tarifu, DPH ve výši 21 % z obou zmíněných částek a zaplaceným soudním poplatkem 800 Kč, tj. celkem částkou 2 615 Kč. Jelikož ke dni rozhodnutí byla žalobkyně úspěšná pouze v částce 15 000 Kč plus úroku z prodlení ve výši 1 824,50 Kč (kapitalizovaného ke dni vyhlášení rozhodnutí) a neúspěšná v částce