Žalobkyně se žalobou domáhala, aby žalované byla uložena povinnost zaplatit jí částku 15 804 Kč s úrokem z prodlení ve výši 11,5 % ročně od 24. 3. 2026 do zaplacení a nahradit náklady řízení. Uplatněná částka sestávala z jistiny ve výši 14 376 Kč a ze smluvního úroku ve výši 1 428 Kč. Žalobkyně tvrdila, že pohledávku nabyla smlouvou o postoupení pohledávek uzavřenou dne , datum, se společností , právnická osoba, jako právní předchůdkyní žalobkyně. Právní předchůdkyně žalobkyně uzavřela se žalovanou dne , datum, smlouvu o revolvingovém úvěru č. , hodnota, . Žalobkyně dále uvedla, že žalované byly postupně poskytnuty peněžní prostředky a že ke dni zesplatnění činila nesplacená jistina 14 376 Kč.2. Žalovaná se ve věci nevyjádřila.3. Žalobkyně již v návrhu výslovně souhlasila s rozhodnutím věci bez nařízení jednání. Žalovaná byla soudem vyzvána ke sdělení stanoviska k tomuto procesnímu postupu a poučena o následku nečinnosti; ve stanovené lhůtě nereagovala, takže u ní nastala fikce souhlasu s rozhodnutím bez jednání.4. Soud proto postupoval podle § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), podle něhož není k projednání věci samé třeba nařizovat jednání, lze-li věc rozhodnout jen na podkladě účastníky předložených listinných důkazů a účastníci s tím souhlasí. Podklady pro rozhodnutí tvořily výhradně listiny.5. Z úvěrové smlouvy soud zjistil, že právní předchůdkyně žalobkyně vystupovala jako podnikatelka poskytující spotřebitelské úvěry a žalovaná jako fyzická osoba jednající mimo rámec své podnikatelské činnosti. Smlouva tedy představuje smlouvu o spotřebitelském úvěru, na niž se vztahuje zákon č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „zákon o spotřebitelském úvěru“).6. Ze smlouvy vyplývá, že žalované byl sjednán revolvingový úvěrový rámec 16 000 Kč. Podle potvrzení , právnická osoba, ., byla žalovaná v relevantním období majitelkou účtu č. , č. účtu, a na tento účet byly připsány platby v celkové výši nejméně 25 700 Kč, sestávající z částky 16 000 Kč, jedenácti plateb po 800 Kč a jedné platby ve výši 900 Kč. Banka současně nepotvrdila jednu další žalobkyní tvrzenou platbu ve výši 800 Kč. Tato dílčí nesrovnalost nemá na výsledek řízení vliv, neboť prokázaná výše poskytnutých prostředků převyšuje žalobkyní uplatněnou jistinu 14 376 Kč.7. Podle § 86 odst. 1 a 2 zákona o spotřebitelském úvěru je poskytovatel před uzavřením smlouvy povinen důkladně posoudit úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací. Spotřebitelský úvěr smí poskytnout pouze tehdy, jestliže z výsledku posouzení plyne, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele jej splácet. Posouzení přitom musí vycházet zejména z porovnání příjmů, výdajů, existujících závazků a dalších údajů o finanční a ekonomické situaci spotřebitele.8. Žalobkyně výslovně uvedla, že „nedisponuje příslušnou dokumentací ohledně lustrace v uvedených databázích a tvrzených příjmech a výdajích“. Neprokázala tak, jaké konkrétní údaje o příjmech, výdajích, závazcích a dosavadním plnění dluhů žalované její právní předchůdkyně zjistila, z jakých zdrojů tyto údaje získala ani jak je vyhodnotila. Samotná smluvní deklarace, že věřitel je oprávněn nahlížet do úvěrových registrů, ani prohlášení spotřebitele obsažené ve smlouvě nenahrazuje řádné a konkrétní posouzení úvěruschopnosti podle § 86 zákona o spotřebitelském úvěru.9. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou tohoto zákona, je smlouva neplatná a soud k této neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je v takovém případě povinen vrátit jen poskytnutou jistinu, a to v době přiměřené jeho možnostem.10. Soud proto uzavřel, že úvěrová smlouva je pro porušení povinnosti právní předchůdkyně žalobkyně řádně posoudit úvěruschopnost žalované neplatná. Neplatnost se vztahuje na celý smluvní závazek, a žalobkyni proto nevzniklo právo na uplatněný smluvní úrok ve výši 1 428 Kč ani na plnění podle ujednání o zesplatnění úvěru.11. Naproti tomu neplatnost smlouvy nezbavuje žalovanou povinnosti vrátit poskytnuté peněžní prostředky v rozsahu, v němž je žalobkyně uplatňuje jako jistinu. Soud proto žalobkyni přiznal částku 14 376 Kč. Jde o částku nižší než prokázaný objem peněžních prostředků poskytnutých na účet žalované; soud přitom nemohl žalobkyni přiznat více, než požadovala.12. Žalobkyni nenáleží ani požadovaný zákonný úrok z prodlení. Podle § 1970 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník může věřitel požadovat úrok z prodlení jen tehdy, jestliže řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti. Právní předchůdkyně žalobkyně však nesplnila zákonnou povinnost řádně posoudit úvěruschopnost žalované. Nadto původně tvrzená splatnost celé pohledávky dne , datum, vycházela z neplatné úvěrové smlouvy a z ujednání o zesplatnění, k němuž nelze přihlédnout.13. Při určení lhůty k vrácení jistiny soud vyšel z § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru a § 160 odst. 1 o. s. ř. S ohledem na výši dluhu, spotřebitelskou povahu věci a nutnost umožnit žalované reálně splnit povinnost vrátit poskytnutou jistinu stanovil soud plnění ve splátkách po 1 000 Kč měsíčně (částka, kterou lze obecně považovat za přiměřenou), splatných vždy do 15. dne kalendářního měsíce, počínaje měsícem následujícím po právní moci rozsudku; poslední splátka činí 376 Kč. Výhoda splátek je podmíněna řádným a včasným placením všech splátek.14. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl podle § 142 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), neboť žalobkyně měla ve věci pouze částečný úspěch: z celkově uplatněné částky 15 804 Kč jí byla přiznána částka 14 376 Kč, tedy 90,96 % předmětu řízení, zatímco s požadavkem na zaplacení smluvního úroku ve výši 1 428 Kč úspěšná nebyla; její čistý procesní úspěch proto činí 81,92 %. Podmínku náhrady nákladů podle § 142a odst. 1 o. s. ř. žalobkyně splnila, neboť žalované před zahájením řízení zaslala výzvu k plnění. Vzhledem k tomu, že jde o formulářovou žalobu podanou na ustáleném vzoru, který žalobkyně opakovaně uplatňuje ve skutkově a právně obdobných věcech, určil soud náklady právního zastoupení podle § 14b odst. 1 vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif). Za tři úkony právní služby učiněné do podání žaloby včetně — převzetí a přípravu zastoupení, předžalobní výzvu a návrh ve věci samé — náleží při tarifní hodnotě do 30 000 Kč odměna po 400 Kč, celkem 1 200 Kč, a dále tři paušální náhrady hotových výdajů po 100 Kč, celkem 300 Kč; spolu se soudním poplatkem ve výši 1 000 Kč činí účelně vynaložené náklady žalobkyně 2 500 Kč. Podle jejího čistého procesního úspěchu jí proto soud přiznal náhradu nákladů řízení ve výši 2 048 Kč; náhradu daně z přidané hodnoty soud nepřiznal, protože nebyla uplatněna ani doložena.