9 C 10/2021-29 — Okresní soud v Přerově

1. Žalobkyně se po žalovaném domáhala zaplacení částky [částka] s příslušenstvím s následujícím odůvodněním. Žalovaný uzavřel dne [datum] smlouvu o zápůjčce se společností [právnická osoba] (dále též„ původní věřitel“), a to písemnou formou. Na základě shora uvedené smlouvy se původní věřitel zavázal poskytnout žalovanému finanční prostředky ve výši [částka], které mu byly předány uvedené dne v hotovosti. Žalovaný se zavázal krom takto poskytnuté zápůjčky vrátit kapitalizovaný úrok za půjčené peněžní prostředky ve výši [částka] (19,52 % ročně z dlužné částky), náklady na hotovostní inkaso ve výši [částka] a administrativní poplatek za zpracování smlouvy o zápůjčce ve výši [částka]. Žalovaný se zavázal vrátit zápůjčku a další poplatky ve 60 týdenních splátkách s tím, že poslední splátka byla splatná dnem [datum]. Žalovaný však nehradil splátky řádně a včas. Ke dni podání žaloby uhradil toliko částku [částka]. Původními věřiteli tak vznikl nárok na zaplacení dlužné jistiny ve výši [částka] a na dlužném poplatku částku [částka], úroku částku 3 400 a poplatku za inkasní služby částku [částka]. Pohledávka za žalovaným byla postoupena na žalobkyni smlouvou o postoupení pohledávek ze dne [datum]. Žalobkyně se po žalovaném domáhá shora uvedeného plnění, které doposud žalovaný nezaplatil. 2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil. Soud jednal a rozhodoval při jednání v nepřítomnosti účastníků (§ 101 odst. 3 o. s. ř.), za situace, kdy zástupce žalobkyně se z nařízeného jednání omluvil a žalovaný, ač řádně obeslán, se k jednání bez omluvy nedostavil. Pro rozhodnutí ve věci samé byly dostačující listinné důkazy předložené žalobkyní. 3. Na základě provedeného dokazování soud dospěl k následujícím skutkovým zjištěním. Žalovaný uzavřel dne [datum] v písemné formě smlouvu o zápůjčce se společností [právnická osoba] (dále též„ původní věřitel“). Na základě shora uvedené smlouvy se původní věřitel zavázal poskytnout žalovanému finanční prostředky ve výši [částka], které mu byly předány uvedené dne v hotovosti. Žalovaný se zavázal krom takto poskytnuté zápůjčky vrátit i kapitalizovaný úrok za půjčené peněžní prostředky ve výši [částka], náklady na hotovostní inkaso ve výši [částka] a administrativní poplatek za zpracování smlouvy o zápůjčce ve výši [částka]. Žalovaný se zavázal vrátit zápůjčku a další poplatky v 60 týdenních splátkách s tím, že poslední splátka byla splatná dnem [datum]. Žalovaný však nehradil splátky řádně a včas a doposud uhradil částku [částka]. Pohledávka za žalovaným byla postoupena na žalobkyni smlouvou o postoupení pohledávek ze dne [datum]. Žalobkyně nato vyzvala žalovaného písemnou výzvou k zaplacení dlužné částky, v níž stručně skutkově i právně vymezila předmět plnění ze strany žalovaného. K posouzení úvěruschopnosti žalovaného žalobkyně předložila kartu zákazníka, z níž má soud za prokázané, že žalovaný žije v nájmu, příjmy má ve výši [částka], a celkové výdaje jsou ve výši [částka]. Z této listiny sice plyne, že měly být předloženy a ověřeny určité listiny, ty ale nejsou přílohou karty zákazníky. Stejně tak žalobkyně sice tvrdí, že ověřila osobu žalovaného v dlužnických registrech, k tomu ovšem žádné listiny k posouzení úvěruschopnosti nedoložila. Předžalobní výzvou ze dne [datum], která byla odeslána na poslední známou adresu žalovaného, byl vyzván k zaplacení dlužné částky do [datum]. Žalovaný v řízení netvrdil a neprokázal, že by závazek splnil či k jeho zániku došlo jiným způsobem než splněním. 4. Podle § 2390 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ o. z.“), přenechá-li zapůjčitel vydlužiteli zastupitelnou věc tak, aby ji užil podle libosti a po čase vrátil věc stejného druhu, vznikne smlouva o zápůjčce. 5. V projednávané věci má soud za to, že žaloba je důvodná pouze zčásti. Původní věřitel je„ licencovaným“ poskytovatelem spotřebitelských úvěrů, jak vyplývá z výpisu z rejstříku nebankovních poskytovatelů spotřebitelských úvěrů. Žalovaný je spotřebitelem. 6. Soud se ale dále zabýval i otázkou, zda žalobkyně, pokud by byla prokázána její aktivní legitimace, řádně a s odbornou péčí zjišťovala a posuzovala úvěruschopnost žalované podle § 86 zákona zákon č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru, ve znění pozdějších předpisů. 7. Soud předesílá, že otázku úvěruschopnosti žalované podle § 86 a § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru je soud povinen zkoumat podle § 588 o. z. z moci úřední, t.j. bez návrhu účastníků (viz rozsudek KS [obec] ze dne 14.3.2018, č.j. 8 Co 47/2018-50, nález Pléna Ústavního soudu ČR Pl. ÚS 1/10 bod [číslo] Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008 [číslo], nález Ústavního soudu III. ÚS 4129/18 ze dne [datum]). K textu § 87 věta druhá zákona o spotřebitelském úvěru„ že spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy“ soud nepřihlížel, neboť toto ustanovení je evidentně v rozporu s uvedenou Směrnicí EP a tudíž s právem Evropské unie. I když žalovaný námitku neplatnosti úvěrové smlouvy pro porušení § 86 zákona o spotřebitelském úvěru nevznesl, nemá jeho pasivita na povinnost soudu zabývat se touto otázkou z úřední povinnosti žádný vliv. 8. Neposoudí-li poskytovatel úvěruschopnost spotřebitele s odbornou péčí podle shora cit. ustanovení, soud k neplatnosti tohoto právního jednání přihlíží. Jedná se o neplatnost absolutní, protože stanovení relativní neplatnosti právního jednání by bylo v rozporu se zákonem, jehož smyslu a účelu nelze dosáhnout jinak, než pozitivním zásahem ze strany soudu, aniž by byl popřen smysl právní úpravy ochrany spotřebitele vybudovaný na narovnání nerovného postavení spotřebitele vůči poskytovateli z hlediska vyjednávací a ekonomické síly (viz např. rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě sp. zn. 8 Co 47/2018. Takto uzavřená spotřebitelská smlouva by proto odporovala § 580 odst. 1 o. z. a byla by neplatná. K této neplatnosti by soud přihlédl bez návrhu podle § 588 o. z. I v tomto případě by tedy šlo o plnění na základě bezdůvodného obohacení. 9. Např. Nejvyšší soud již v usnesení ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, dovodil, že povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve. Proto zákon stanoví, že věřitel je povinen při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele postupovat s odbornou péčí. Lze přisvědčit odvolacímu soudu, že věřitel nedostojí povinnosti stanovené mu zákonem o spotřebitelském úvěru, tedy nepostupuje s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků. Již gramatickým a logickým výkladem zákona o spotřebitelském úvěru lze dovodit, že dostatečnými nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka (srov. [příjmení], L a [příjmení], J.: Zákon o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů č. 145/2010 Sb. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2011, s. [číslo], ISBN [číslo]). Nepochybně klíčová je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou například státem publikované údaje o životním a existenčním minimu podle zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu, a o průměrných výdajích obyvatelstva (databáze Českého statistického úřadu), a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích. To ostatně dovodil ve svém rozhodnutí ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. 1 As 30/2015, i Nejvyšší správní soud. 10. Navíc soud upozorňuje i na procesní stránku řízení. Soudy nejsou povinny (ani oprávněny) poskytovat účastníkům v rámci občanského soudního řízení jiné poučení, než o procesních právech a povinnostech. Nemohou (a nesmí) proto účastníky poučovat o hmotném právu, tedy ani o tom, kterých práv (případně povinností) by se mohli (měli) podle hmotného práva domáhat. Poučení podle ustanovení § 118a o. s. ř. slouží k tomu, aby účastníci tvrdili rozhodné skutečnosti (povinnost tvrzení) a aby ke svým tvrzením označili důkazy (povinnost důkazní). Postup podle ustanovení § 118a o. s. ř. přichází v úvahu tehdy, jestliže účastníky uvedená tvrzení a navržené (případně i nenavržené, ale provedené) důkazy nepostačují k tomu, aby byl objasněn skutkový stav věci; postačují-li v řízení uskutečněná tvrz