20 C 77/2021-143 — Okresní soud v Přerově

1. Okresní soud žalované uložil povinnost zaplatit žalobci částku 31.032,87 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 31.032,87 Kč od [datum] do zaplacení (výrok I. a/), dále částku 60.350 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 60.350 Kč od [datum] do zaplacení (výrok I. b/) a dále částku 337.250 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 337.250 Kč od [datum] do zaplacení (výrok I. c/), to vše do tří dnů od právní moci rozsudku. Žalobu zamítl v části, v níž se žalobce domáhal zaplacení částky 35,63 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % z této částky od [datum] (výrok II. a/), částky 1.662.750 Kč s úrokem z prodlení z této částky od [datum] do zaplacení (výrok II. b/). Žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů řízení nebylo přiznáno (výrok III.). Soud rozhodl, že žalobci se z účtu Okresního soudu v Přerově vrací zaplacená záloha na provedení důkazu ve výši 2.000 Kč (výrok IV.). 2. Proti tomuto rozsudku, výroku I. písm. a), jen co do částky 13.162,38 Kč spolu s úrokem z prodlení z této částky od [datum] do zaplacení, proti výroku I. písm. c) v celém rozsahu ve výši částky 337.250 Kč spolu s úrokem z prodlení od [datum] do zaplacení a proti výroku III. podala odvolání žalovaná. Výrokem I. písm. a) okresní soud přiznal žalobci celou zbývající část nákladů obhajoby spolu s příslušenstvím, a to za 2 úkony právní služby ještě před zahájením trestního stíhání ve dnech [datum] a [datum], za které byla žalobci přiznána náhrada nákladů obhajoby v rozsahu odměny, dvou režijních paušálů a cestovného z [obec] do [obec] a zpět, které se uskutečnily v roce 2019 po 289 Kč za jednu cestu, celkem 578 Kč a 4 půlhodiny promeškaného času na těchto cestách ve výši 400 Kč, celkem 10.878 Kč, včetně DPH, tj. částky 13.162,38 Kč Okresní soud vyšel ze zjištění, že tyto 2 úkony byly učiněny před formálním zahájením trestního stíhání, avšak nepřiznání odměny a náhrady za tyto úkony považoval za příliš formalistické. Okresní soud uvedl, že z provedených důkazů je patrné, že policejní orgán jednal i před zahájením trestního stíhání s advokátem žalobce jako s jeho obhájcem, tomuto byly doručovány písemnosti a účastnil se úkonů spolu žalobcem jako podezřelým ze spáchání skutku souvisejícího se zbavením života člověka. Tudíž šlo o nanejvýš závažné podezření, u kterého je naprosto pochopitelné, že si žalobce opatřil obhájce i před zahájením trestního stíhání. Proto okresní soud považoval oba tyto úkony advokáta za účelně vynaložené v souvislosti s nezákonným trestním stíháním, za které žalobci náleží náhrada. Žalovaná však vyjádřila přesvědčení, že rozhodnutí soudu v této části je nesprávné, neboť odporuje právní úpravě a rozhodovací praxi soudů. S odkazem na ustanovení § 5 písm. a), § 8 odst. 1 věta první zákona č. 82/1998 Sb. žalovaná uvedla, že přiznání nákladů obhajoby vzniklých ještě před zahájením trestního stíhání považuje za nepřijatelné, neboť ve vztahu k nim není dán odpovědnostní titul (tj. nezákonné rozhodnutí), když náklady spojené s uvedenými úkony právní služby nebyly vynaloženy na odstranění nezákonného rozhodnutí. Žalovaná dále odkázala na komentář k ustanovení § 31 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., v němž uvádí, že„ náklady musejí být vynaloženy přímo na odstranění nezákonného rozhodnutí nebo nápravu nesprávného úředního postupu. Odkázala rovněž na rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 22. 7. 2021, č. j. 58 Co 231/2021-103, z jehož odůvodnění citovala. Soud prvého stupně neodůvodnil, z jakého důvodu argumentaci žalované a odkazy na relevantní komentářovou literaturu a soudní judikaturu nezohlednil. Výrokem I. písm. c) soud přiznal žalobci náhradu nemajetkové újmy v podobě zadostiučinění v penězích za nezákonné trestní stíhání a za výkon vazby ve výši 337.250 Kč s příslušenstvím. Soud prvního stupně dospěl k nesprávným skutkovým zjištěním, k nesprávnému právnímu posouzení a nevypořádal se s argumentací žalované. Žalovaná vyjádřila zásadní nesouhlas s právním názorem soudu prvního stupně, že žalobce nárok na poskytnutí zadostiučinění za nemajetkovou újmu za výkon vazby uplatnil. Žalobce takovou nemajetkovou újmu u žalované ani u soudu neuplatnil ani nezdůvodnil, stejně tak ani dopady do jeho osobnostní sféry související s výkonem vazby netvrdil ani neprokázal. Nemajetková újma související s výkonem vazby musí být žalobcem řádně tvrzena a prokázána (nepresumuje se). Žalobce neunesl břemeno tvrzení a břemeno důkazní týkající se tohoto nároku. Žalovaná dále nesouhlasila s tím, aby se případná výše zadostiučinění v penězích za nemajetkovou újmu odvíjela od judikatorně stanovené výše zadostiučinění za výkon vazby (500 Kč až 1.500 Kč za 1 den trvání vazby) když žalobcem uplatněný nárok na zadostiučinění za nemajetkovou újmu vzniklou nezákonným trestním stíháním se má odvíjet od skutkového vymezení újmy způsobené nezákonným rozhodnutím, které je významné i z hlediska dokazování. Zatímco v případě nepřiměřené délky řízení se újma na straně poškozeného presumuje, musí být újma založená jinou skutečností prokázána (viz rozsudek NS ČR sp. zn. 30 Cdo 2555/2010). Žalobce byl tak povinen tvrdit a prokázat, jaké konkrétní dopady mělo trestní stíhání do jeho osobnostní sféry. To však žalobce tvrdil v zásadě velmi obecně a do koncentrace řízení neoznačil důkazy k prokázání jeho tvrzení týkající se možné nemajetkové újmy související s výkonem vazby. Žalovaná vyjádřila nesouhlas s extenzivním výkladem soudu prvního stupně, že by žalobcem uplatněný nárok na poskytnutí zadostiučinění za nemajetkovou újmu vzniklou nezákonným trestním stíháním v sobě implicitně obsahoval nárok na poskytnutí zadostiučinění za nemajetkovou újmu za výkon vazby, respektive, že by měl být (automaticky) zohledněn výkon vazby, když žalobce v žalobě výkonem vazby ve vztahu k jím tvrzené nemajetkové újmě ani neargumentoval. Dle žalované jde samostatný nárok, který nebyl žalobcem u žalované ani u soudu uplatněn, tvrzen ani prokazován. Žalovaná dále uvedla s odkazem na § 32 odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb., že nárok na náhradu nemajetkové újmy podle tohoto zákona se promlčí za 6 měsíců ode dne, kdy se poškozený dozvěděl o vzniklé nemajetkové újmě. Pokud by tedy žalobce uplatnil nárok na poskytnutí zadostiučinění za nemajetkovou újmu za výkon vazby u žalované až v průběhu řízení před soudem prvého stupně, což však neučinil, učinil by tak po uplynutí promlčecí doby. Žalovaná z procesní opatrnosti vznesla námitku promlčení vůči případně žalobcem uplatněnému nároku na poskytnutí zadostiučinění za nemajetkovou újmu za výkon vazby a učinila tak v rámci vyjádření ze dne [datum]. Není přípustné, aby soud – řídící se dispoziční zásadou - rozhodoval o nároku, který žalobce neuplatnil (respektive, aby soud argumentoval ve vztahu k formě a výši zadostiučinění na základě údajných dopadů do osobnostní sféry žalobce, které žalobce netvrdí ani neprokazuje) a rozhodoval tak nad rámec předmětu řízení, přičemž pokud by uvedený nárok žalobce uplatnil až v průběhu řízení před soudem prvního stupně (což neučinil), byl by takový nárok uplatněn po uplynutí promlčecí doby. Žalovaná dále vyjádřila nesouhlas, aby bylo žalobci vůbec přiznáno zadostiučinění v penězích za nezákonné trestní stíhání nebo za výkon vazby, a to i v případě, že by byla nemajetková újma za výkon vazby u žalované řádně a včas uplatněna. Soud prvního stupně vzal na základě provedených, mimo jiné provedením důkazu trestním spisem Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci sp. zn. 81 T 6/2020, konkrétně rozsudkem ze dne 16. 6. 2020, č. j. 81 T 6/2020-1569 ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 27. 8. 2020, č. j. 6 To 58/2020-1630, za prokázané, že před policejními orgány se žalobce vyjadřoval k možnosti usmrcení člověka a zbavení se lidského těla za finanční odměnu, čímž nepochybně přispíval k zájmu policejního orgánu o svou osobu a trestní řízení přiživoval; vazba rozhodně neměla na žalobce tak závažný negativní vliv, byť byl dříve 9x soudně trestán, 2x ve výkonu trestu odnětí svobody, přičemž zásah do cti a pověsti žalobce byl spíše nižší intenzity k nesprávným skutkovým zjištěním. Je pak nesprávné právní posouzení soudu prvého stupně, že nemajetková újma za výkon vazby žalobci vznikla. Žalovaná vyjádřila přesvědčení, že právě s ohledem na okolnosti týkající se důvodu zahájení trestního stíhání, z nichž okresní soud vycházel a proto uvedl„ nelze uzavřít, že by trestní stíhání bylo vedeno naprosto bezdůvodně, neboť žalovaný sám zájem orgánů činných v trestním řízení přiživoval“ a jednak skutečnosti související s trestní minulostí žalobce, že přiznání zadostiučinění za nemajetkovou újmu v penězích žalobci náleží a dále se soud zabýval výší zadostiučinění. Dle žalované to jsou důvody, které měly být zohledněny, nikoliv při stanovení výše zadostiučinění, ale jde o důvody, které zcela vylučují možnost poskytnutí zadostiučinění v penězích za nezákonné trestní stíhání i za výkon vazby. Uvedené okolnosti jsou tak zásadního charakteru, že vylučují poskytnutí jakéhokoliv zadostiučinění jen ze samotný výkon v