20 C 167/2022-96 — Okresní soud v Přerově

1. Napadeným rozsudkem okresní soud uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částky 35.942 Kč, 19.168 Kč a 18.657 Kč (výrok I.); ve zbývajícím rozsahu, kterým se žalobkyně domáhala po žalované zaplatit a) částku 18.420,05 Kč, úrok z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 54.362,05 Kč od [datum] do zaplacení a úrok ve výši 18,9 % ročně z částky 53.379,05 Kč od [datum] do zaplacení, b) částku 7.039,54 Kč, úrok z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 26.207,54 Kč od [datum] do zaplacení a úrok ve výši 15,9 % ročně z částky 25.814,54 Kč od [datum] do zaplacení, a za c) částku 8.284,39 Kč, úrok z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 26.941,39 Kč od [datum] do zaplacení a úrok ve výši 15,9 % ročně z částky 26.489,39 Kč od [datum] do zaplacení, žalobu zamítl (výrok II.) a o nákladech řízení mezi účastníky rozhodl tak, že tuto nepřiznal žádnému z nich (výrok III.). Okresní soud po provedeném dokazování učinil závěr o skutkovém stavu věci tak, že žalovaná od právní předchůdkyně žalobkyně (dále také jako banka) na základě písemné dohody označené jako Smlouva o úvěru ze dne [datum] čerpala na účet č. [bankovní účet] částku 50.000 Kč a splatila celkem 14.058 Kč, dále na základě písemné dohody označené jako Smlouva o úvěru ze dne [datum] čerpala na účet č. [bankovní účet] částku 25.000 Kč a splatila celkem 5.832 Kč, a na základě písemné dohody označené jako Smlouva o úvěru ze dne [datum] čerpala na účet č. [bankovní účet] částku 25.000 Kč dne [datum] a splatila celkem 6.343 Kč. Uvedené prostředky se žalovaná zavázala bance vrátit společně s úrokem a poplatky. Právní předchůdkyně žalobkyně před poskytnutím peněžních prostředků prověřovala majetkovou situaci žalované. Na žalobkyni byly pohledávky vůči žalované převedeny a žalované bylo oznámeno převedení pohledávek. Žalovaná byla vyzvána k úhradě dluhu před podáním žaloby. Okresní soud pak po právní správce uzavřel, že smlouvy o úvěru uzavřené mezi bankou a žalovanou byly uzavřeny v režimu spotřebitelských úvěrových smluv, které právně posoudil jako absolutně neplatné s odůvodněním, že žalobkyně v řízení neprokázala, že by banka při poskytování úvěru zjišťovala a posuzovala úvěruschopnost žalovaného s řádnou, natož odbornou péčí, přičemž nesplnění této povinnosti má podle § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, za následek absolutní neplatnost smlouvy v souvislosti s ustanovením § 588 občanského zákoníku, přičemž na základě neplatné smlouvy nelze žalobkyni žalobou uplatněné nároky přiznat. Plnění, které si smluvní strany mezi sebou poskytly, představuje podle okresního soudu plnění bez platných závazků, které si musí strany podle § 2991 a § 2993 občanského zákoníku vzájemně vrátit. V řízení bylo podle okresního soudu prokázáno, že banka poskytla žalované částky ve výši 50.000 Kč, 25.000 Kč a 25.000 Kč a žalovaná na své závazky uhradila částky 14.058 Kč, 5.832 Kč a 6.343 Kč, přičemž pohledávky z absolutně neplatných smluv o spotřebitelském úvěru byly smlouvou o postoupení pohledávek postoupeny na žalobkyni. Ve smyslu ustanovení § 2991 a § 2993 věty první občanského zákoníku se tak žalovaná v rozsahu částek 35.942 Kč, 19.168 Kč a 18.657 Kč bezdůvodně obohatila na úkor žalobkyně (právní předchůdkyně). Okresní soud tak dovodil, že žaloba je důvodná pouze co do nároku na zaplacení uvedených částek a v tomto rozsahu žalobě vyhověl a ve zbývajícím rozsahu žalobu zamítl. K požadavku na zaplacení úroků z prodlení odkázal okresní soud na závěry uvedené v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2022, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021, podle kterého § 87 zákona o spotřebitelském úvěru je speciální k obecné úpravě vydání bezdůvodného obohacení s tím, že žalovaný je sice povinen vrátit to, oč se na úkor právní předchůdkyně žalobkyně obohatil, ale ve lhůtě přiměřené jeho možnostem a s placením uvedených částek tak dosud není v prodlení. S ohledem na to, že žalovaná neprojevila jakýkoliv zájem o řízení, neměl soud možnost, jak poměry žalované posoudit, proto stanovil lhůtu k plnění podle ustanovení § 160 odst. 1 věta před středníkem o. s. ř., tedy obecnou třídenní lhůtu, přičemž do prodlení se žalovaná, dle názoru okresního soudu, dostane až neuhrazením pohledávek v této soudem stanovené lhůtě. 2. Proti uvedenému rozsudku, a to pouze v rozsahu zamítavého výroku II. a nákladového výroku III., brojila odvoláním žalobkyně, domáhajíc se jeho zrušení a vrácení věci okresnímu soudu; pro případ, že by odvolací soud dospěl ve shodě s okresním soudem k závěru, že úvěrové smlouvy jsou neplatné, požadovala žalobkyně přiznání zákonného úroku z prodlení ode dne výzvy k zaplacení. Uváděla, že je přesvědčena, že úvěruschopnost byla u všech tří úvěrů posouzena bankou s péčí řádného hospodáře dle výše příslušných zákonných ustanovení. Informace poskytnuté spotřebitelem, na základě nichž je posuzována jeho úvěruschopnost, jsou podle jejího názoru nepochybným a nejvyšším zdrojem, ze kterého může věřitel čerpat. Je to i logické, pokud spotřebitel žádá o poskytnutí úvěru, může sice věřitel posoudit jeho bonitu nahlédnutím do (ne vždy spolehlivých) soukromých databází apod., avšak nejjistějším zdrojem těchto informací by měl být sám spotřebitel, který by měl mít nejaktuálnější informace a také informace, které ani soukromé databáze mít nemohou (např. o tom, že spotřebitel žije s rodiči a kolik přispívá na chod domácnosti, apod.). V daném případě právní předchůdkyně žalobkyně tyto informace přímo po žalované aktivně vyžadovala. Smlouvy o úvěru byly uzavřeny teprve v okamžiku, kdy byla zhodnocena pozitivně úvěruschopnost spotřebitele, a to vzhledem k příjmu, jaký žalovaná pobírala a k dalším okolnostem vyplývajících z žádosti o poskytnutí úvěrového produktu. Právní předchůdkyně žalobkyně neměla ani žádný důvod pochybovat o správnosti a pravdivosti tvrzení žalované. Žalobkyně navíc zdůrazňovala, že žalovaná by se v případě uvedení nepravdivých či hrubě zkreslených údajů nebo zamlčení podstatných údajů, mohla dopustit trestného činu úvěrového podvodu dle ust. § 209 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, v pozdějším znění. Nepochybně pak není povinností úvěrující instituce prověřovat, zda se osoba žádající o úvěr nedopouští pokusu o úvěrový podvod a zda jedná poctivě. V tomto směru žalobkyně poukazovala na ustanovení § 6 odst. 1 a § 7 nového občanského zákoníku (které se s ohledem na § 3030 stejného zákona aplikuje i na tento případ), a která říkají, že každý má povinnost jednat v právním styku poctivě a že se má za to, že ten, kdo jednal určitým způsobem, jednal poctivě a v dobré víře. Jedná se o principy, které zná již starší judikatura a ze kterých plyne, že není povinností jedné strany a priory nedůvěřovat straně druhé, nýbrž naopak, vychází se ze zásady presumpce poctivosti jednání spolukontrahenta. K jednotlivým úvěrovým smlouvám dále tvrdila, a to k pohledávce (úvěru) [číslo] že s ohledem na informace, které žalovaná uvedla při žádosti o poskytnutí úvěrového produktu, zejména výši jejího příjmu, dospěla banka k názoru, že schopnost žalované splácet tento úvěr je dostatečná. Žalovaná právní předchůdkyni sdělila, že výše jejího nájmu je 4 000 Kč na měsíc a další výdaje uvedla ve výši 0 Kč. [příjmení] stanovila životní výdaje klientky po zohlednění její situace podle svého interního ekonomického modelu (pracujícího se statistickými daty a aktuálními údaji životních nákladů a normativních nákladů na bydlení) na 8 580 Kč. Žalobkyně je přesvědčena, že právní předchůdkyně při použití ekonomického modelu nepochybila, v tomto směru odkazovala na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, sp. zn. 33 Cdo 27/2021 či na rozhodnutí Městského soudu v Praze ze dne 9. 3. 2021, č. j. 12 Co 367/2020-170, a vyjádřila názor, že pokud banka vycházela z údajů z ekonomického modelu, byl její postup zcela správný a takto získané údaje jsou zcela legitimní pro účel posouzení úvěruschopnosti. Podle žalobkyně byl z výpisu z účtu, který předložila žalovaná, jasně prokázán její měsíční příjem, přičemž i judikatura takovýto způsob ověření příjmu považuje za dostatečný (usnesení Vrchního soudu v Olomouci, sp. zn. 18 VSOL 1218/2019 ze dne 14. 1. 2020, rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích, sp. zn. 39 ICm 793/2022 ze dne 27. 6. 2022). Žalobkyně je přesvědčena, že příjem žalované byl při ověřování úvěruschopnosti zcela prokázán. K závěru okresního soudu o tom, že z výpisu z účtu žalované vyplývá, že každý měsíc utratila veškeré finanční prostředky, které vydělá, a nemá vůbec žádnou finanční rezervu, žalobkyně uvedla, že jednorázové platby do platebních brán a další platby žalované se nedají považovat za pravidelné měsíční výdaje a banka rozhodně nebyla povinna počítat se skutečností, že takové výdaje bude mít žalovaná každý měsíc. Žalobkyně vyjádřila je přesvědčení, že způsob, jakým žalovaná naloží s finanční rezervou, která jí zbude, není relevantní pro posouzení úvěruschopnosti; podstatná je skutečnost, že žalovaná disponuje po odečtení pravidelných výdajů od příjmů tímto přebytkem a že ho tím pádem může využít pro splácení předmětného úv