9 C 131/2023-24 — Okresní soud v Přerově

1. Žalobkyně se po žalovaném domáhala zaplacení částky 13 876 Kč s příslušenstvím s následujícím odůvodněním. Žalovaný uzavřel dne [datum] smlouvu o zápůjčce se společností [právnická osoba] (dále též„ původní věřitel“), a to písemnou formou. Na základě shora uvedené smlouvy se původní věřitel zavázal poskytnout žalovanému finanční prostředky ve výši 9 000 Kč, které mu byly předány uvedené dne v hotovosti. Žalovaný se zavázal krom takto poskytnuté zápůjčky vrátit i částku 6 526 Kč, jež představuje součet kapitalizovaných úroků za půjčené peněžní prostředky ve výši 938 Kč (při úroku 21,90 % ročně), náklady na hotovostní inkaso ve výši 4 088 Kč a administrativní poplatek za zpracování smlouvy o zápůjčce ve výši 1 500 Kč. Žalovaný se zavázal vrátit zápůjčku a další poplatky ve 45týdenních splátkách po 346 Kč s tím, že poslední splátka byla splatná dnem [datum]. Žalovaný však nehradil splátky řádně a včas a doposud uhradil pouze částku 1 650 Kč. Původními věřiteli tak vznikl nárok na zaplacení dlužné jistiny ve výši 7 700 Kč a na dlužném poplatku částku 6 176 Kč. Pohledávka za žalovaným byla postoupena na žalobkyni smlouvou o postoupení pohledávek ze dne [datum]. Žalobkyně se tedy po žalovaném domáhá zaplacení dlužné jistiny ve výši 7 700 Kč, dlužného kapitalizovaného úroku ve výši 7 035,62 Kč (úrok ve výši 21,90 % ročně z částky 7 700 Kč od [datum] do [datum]), kapitalizovaného úroku z prodlení ve výši 3 056,20 Kč (úrok z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 7 700 Kč od [datum] do [datum]), úroku ve výši 21,90 % ročně z dlužné jistiny 7 700 Kč za dobu od [datum] do zaplacení a úroku z prodlení ve výši 8,05 % ročně ze shora uvedené dlužné jistiny za totéž období jako shora. 2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil. Soud jednal a rozhodoval při jednání dne [datum] v nepřítomnosti účastníků (§ 101 odst. 3 o. s. ř.), za situace, kdy zástupce žalobkyně se z nařízeného jednání omluvil a žalovaný, ač řádně obeslán, se k jednání bez omluvy nedostavil. Pro rozhodnutí ve věci samé byly dostačující listinné důkazy předložené žalobkyní. 3. Na základě provedeného dokazování soud dospěl k následujícím skutkovým zjištěním. Žalovaný uzavřel dne [datum] v písemné formě smlouvu o zápůjčce se společností [právnická osoba] (dále též„ původní věřitel“). Na základě shora uvedené smlouvy se původní věřitel zavázal poskytnout žalovanému finanční prostředky ve výši 9 000 Kč, které mu byly předány uvedené dne v hotovosti. Žalovaný se zavázal krom takto poskytnuté zápůjčky vrátit i částku 6 526 Kč, jež představuje součet kapitalizovaných úroků za půjčené peněžní prostředky ve výši 938 Kč (při úroku 21,90 % ročně), náklady na hotovostní inkaso ve výši 4 088 Kč a administrativní poplatek za zpracování smlouvy o zápůjčce ve výši 1 500 Kč. Žalovaný se zavázal vrátit zápůjčku a další poplatky ve 45týdenních splátkách po 346 Kč s tím, že poslední splátka byla splatná dnem [datum] (viz smlouva shora citovaná). Žalovaný však nehradil splátky řádně a včas a doposud uhradil pouze částku 1 650 Kč (viz přehled plateb). Původními věřiteli tak vznikl nárok na zaplacení dlužné jistiny ve výši 7 700 Kč a na dlužném poplatku částku 6 176 Kč. Pohledávka za žalovaným byla postoupena na žalobkyni smlouvou o postoupení pohledávek ze dne [datum]. Uvedenou skutečnost žalobkyně písemně oznámila žalovanému (viz smlouva o postoupení pohledávek a oznámení o postoupení). Žalobkyně nato vyzvala žalovaného písemnou výzvou ze dne [datum] k zaplacení dlužné částky, v níž stručně skutkově i právně vymezila předmět plnění ze strany žalovaného, a to do [datum] (viz předžalobní výzva a poštovní podací arch). K posouzení úvěruschopnosti žalovaného žalobkyně předložila kartu zákazníka, z níž má soud za prokázané, že uvedl jako zaměstnání operátor výroby, je svobodný, s žádnou vyživovací povinností vůči dětem, žije s rodiči, jako pravidelný příjem uvedl částku 16 000 Kč měsíčně. Náklady na nájem činí 2 000 Kč měsíčně, výdaje na domácnost 3 000 Kč měsíčně. Žalobkyní byla podle karty ověřena výplatní páska za prosinec 2015, živnostenský list vystavený [datum], výpisy z banky a platby SIPO za období od ledna do října 2015. Žalovaný udělil výslovně souhlas k lustraci své osoby v dostupných rejstřících dlužníků, exekucí apod. Ničeho dalšího ohledně úvěruschopnosti nebylo uvedeno. 4. Podle § 2390 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ o. z.“), přenechá-li zapůjčitel vydlužiteli zastupitelnou věc tak, aby ji užil podle libosti a po čase vrátil věc stejného druhu, vznikne smlouva o zápůjčce. 5. V projednávané věci má soud za to, že žaloba je důvodná pouze zčásti. Původní věřitel je„ licencovaným“ poskytovatelem spotřebitelských úvěrů, jak vyplývá z výpisu z rejstříku nebankovních poskytovatelů spotřebitelských úvěrů. Žalovaný je spotřebitelem. 6. Podle § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů, ve znění do [datum], věřitel před uzavřením smlouvy, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, či změnou takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru, je povinen s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, a to na základě dostatečných informací získaných i od spotřebitele, a je-li to nezbytné, nahlédnutím do databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Věřitel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud je po posouzení úvěruschopnosti spotřebitele s odbornou péčí zřejmé, že spotřebitel bude schopen spotřebitelský úvěr splácet, jinak je smlouva, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, neplatná. 7. U posouzení úvěruschopnosti žalovaného ovšem žalobkyně neučinila podle názoru soudu všechny nezbytné kroky, které v těchto případech lze rozumně očekávat. Není tak vůbec zřejmé, jakým způsobem původní věřitel ověřil příjmy a výdaje žalovaného jako posuzovaného, jeho celkové majetkové poměry apod. Odkazy na jednu výplatnici vystavenou za prosinec 2015 za situace, kdy hlediska pro posouzení příjmu bylo i vystavený doklad o živnosti z prosince uvedeného roku, se jeví soudu jako nevěrohodné a nedostačující. Navíc žalobkyně nikterak netvrdila a neprokázala, že by žalovaného lustrovala v dostupných rejstřících dlužníků, exekucí apod., byť žalovaný k tomu udělil souhlas (viz s. 2 karty zákazníka). Navíc příjmy a výdaje žalovaného se s ohledem osobní spotřebu všech těchto osobu soudu jeví zjevně nevěrohodné. 8. Jak uzavřel Nejvyšší soud, věřitel nedostojí povinnosti stanovenému zákonem o spotřebitelském úvěru, tedy nepostupuje s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li ze subjektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění ani to, že dlužník není evidován v databázi dlužníků (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, dostupný na [webová adresa]). Ke stejným závěrům dospěl i Soudní dvůr Evropské Unie ze dne [datum], ve věci C [číslo], který uzavřel, že článek 8 odst. 1 směrnice o spotřebitelském úvěru, (Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne [datum]) musí být vykládán tak, že nebrání tomu, aby bylo posouzení úvěruschopnosti spotřebitele provedeno jen na základě informací uvedených spotřebitelem, avšak za podmínky, že tyto informace budou dostatečné, že jeho pouhá prohlášení budou podepřena doklady a dále tak, že nedokládá poskytovateli úvěru povinnost provádět systematicky kontrolu informací poskytnutých 9. Neposoudí-li poskytovatel úvěruschopnost spotřebitele s odbornou péčí podle shora cit. ustanovení, soud k neplatnosti tohoto právního jednání přihlíží. Jedná se o neplatnost absolutní, protože stanovení relativní neplatnosti právního jednání by bylo v rozporu se zákonem, jehož smyslu a účelu nelze dosáhnout jinak, než pozitivním zásahem ze strany soudu, aniž by byl popřen smysl právní úpravy ochrany spotřebitele vybudovaný na narovnání nerovného postavení spotřebitele vůči poskytovateli z hlediska vyjednávací a ekonomické síly (viz např. rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě sp. zn. 8 Co 47/2018. Takto uzavřená spotřebitelská smlouva by proto odporovala § 580 odst. 1 o. z. a byla by neplatná. K této neplatnosti by soud přihlédl bez návrhu podle § 588 o. z. I v tomto případě by tedy šlo o plnění na základě bezdůvodného obohacení. 10. Např. Nejvyšší soud již v usnesení ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, dovodil, že povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli ú