20 C 145/2022-44 — Okresní soud v Pardubicích

1. Žalobkyně se proti žalovanému domáhala zaplacení částky shora spolu se zákonným úrokem z prodlení. Tvrdila, že mezi žalobkyně a žalovaným došlo k uzavření smlouvy o spotřebitelském úvěru, na jejímž základě byla žalovanému 14. 13. 2020 poskytnuta finanční částka ve výši 16 000 Kč. Žalovaný se zavázal úvěr splatit nejpozději dne 13. 1. 2021 s poplatkem 3 840 Kč. Žalovaný poskytnutý úvěr přes upomínání nezaplatil, uhradil pouze 15 000 Kč. Předžalobní výzva mu byla odeslána 27. 8. 2021. 2. Usnesením č. j. 20 C 145/2022-23 ze dne 23. 5. 2022 vyzval soud žalovaného, aby se do 10 dnů vyjádřila, zda souhlasí s rozhodnutím bez nařízení jednání a současně jej poučil, že pokud ve stanovené lhůtě vyjádření neobdrží, bude předpokládat, že s rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasí. Usnesení bylo doručeno žalovanému dne 8. 6. 2022 postupem dle § 49 odst. 2, 4 o.s.ř. na adresu trvalého bydliště, stejně jako žaloba. Na výzvu soudu žalovaný nereagoval, k věci ani k žalobě se vůbec nevyjádřil, proto soud ve věci rozhodl bez nařízení jednání postupem dle § 115a) o.s.ř. Žalobkyně svůj souhlas s tímto postupem vyjádřila již v podaném žalobním návrhu. 3. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil, celé řízení byl pasivní. 4. Soud měl prokázáno smlouvou o spotřebitelském úvěru, výpisem o posouzení úvěruschopnosti, potvrzením o platbě, všeobecnými podmínkami, sazebníkem, údaji o poskytovateli úvěru, souhlasem o zpracování údajů, že žalobkyně uzavřela se žalovaným uvedenou smlouvu, v níž se zavázala poskytnout a poskytla žalovanému úvěr ve výši 16 000 Kč. Žalovaný se zavázal splatit úvěr jednorázově do 30 dnů spolu s poplatkem za sjednání úvěru 3 840 Kč. Při posuzování úvěruschopnosti žalovaného bylo vycházeno z jeho čistého příjmu 23 000 Kč měsíčně, z tvrzených výdajů 13 000 Kč Měsíců při 2 pracujících členech domácnosti společně hospodařících. Při výpočtech byla ponechána rezerva 500 Kč a počítáno s disponibilním příjmem 9 500 Kč. 5. Z výpisů z účtu žalovaného vedeného [právnická osoba] soud zjistil, že od konce května 2020 po dobu min. dalších 2 měsíců byl počáteční i končený zůstatek na účtu žalovaného v záporných tisícových hodnotách, že žalovaný v období května – července 2020 splácel i jiné úvěry či půjčky (např. společnosti [právnická osoba], [příjmení] [jméno] [příjmení], [právnická osoba], [právnická osoba] soud známy jako poskytovatelé úvěru), od [právnická osoba] obdržel měsíčně 22 740 Kč. 6. Totožnost žalovaného ověřila žalobkyně z jeho občanského průkazu. 7. Výzvou k úhradě ze dne 27. 8. 2021 byl žalovaný vyzván k úhradě dlužné částky z předmětné smlouvy. Dle podacího lístku tato byla žalovanému zaslána téhož dne. 8. Dle § 2395 občanského zákoníku č. 89/2012 Sb., (dále jen o.z.) se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že poskytne úvěrovanému na jeho požádání finanční prostředky do určité částky a úvěrovaný se zavazuje, že poskytnuté peněžní prostředky vrátí a zaplatí úroky. 9. Podle § 1968 o.z. dlužník, který svůj dluh řádně a včas neplní, je v prodlení. Dlužník není za prodlení odpovědný, nemůže-li plnit v důsledku prodlení věřitele. 10. Podle § 1970 o.z. po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená. 11. Podle § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. výše úroku z prodlení odpovídá ročně výši repo sazby stanovené Českou národní bankou pro první den kalendářního pololetí, v němž došlo k prodlení, zvýšené o 8 procentních bodů. 12. Podle § 86 odst. 1 a 2 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. 13. Dle § 87 odst. 1 zák. o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. 14. Dle § 588 věta prvá Obč.Z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. 11. Dle § [číslo] věty prvé Obč.Z. plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. 12. V řízení bylo prokázáno, že mezi žalobkyní a žalovaným mělo dojít k uzavření smlouvy o úvěru, na základě které žalovaný obdržel peněžité prostředky ve výši 16 000 Kč, které se zavázal splatit se sjednaným poplatkem 3 840 Kč do 13. 1. 2021. Žalovaný uhradil celkem pouze 15 000 Kč. 13. Uzavřená smlouva byla posouzena jako spotřebitelská, v níž žalobkyně vystupuje v postavení podnikatele a žalovaný v postavení spotřebitele. V prvé řadě se soud zabýval otázkou, zda mezi účastníky došlo k platnému uzavření předmětné smlouvy o úvěru. Protože jednou ze smluvních stran byl spotřebitel, bylo nezbytné při posuzování právního vztahu aplikovat vedle občanského zákoníku i výše citovaná ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru, dle kterých je poskytovatel úvěru povinen s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr. Při posuzování pak vychází především z informací poskytnutých spotřebitelem. Poskytovatel úvěru se však nemůže spoléhat pouze na tvrzení spotřebitele. Musí sám vyvinout potřebné úsilí, ke zjištění skutečností, zda spotřebitel bude v budoucnu schopen poskytnutý úvěr splácet, a k prověření spotřebitelových tvrzení. Pouhá ničím nepodložená prohlášení spotřebitele nemohou být sama o sobě kvalifikována jako dostatečná, nejsou-li podepřena žádnými doklady (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu č. j. 1As 30/2015-39 ze dne 1. dubna 2015). Úvěr pak může poskytnout jen za situace, kdy je ze zjištěných informací zřejmé, že spotřebitel bude schopen úvěr splácet, jinak je smlouva o úvěru neplatná. 14. Pouze jazykový výklad § 86 a § 87 zákona o spotřebitelském úvěru by (zejména vzhledem k druhé větě § 87 odst. 1) mohl nasvědčovat, že touto změnou došlo ke změně zákonného důsledku porušení kontinuálně stanovené povinnosti poskytovatele úvěru v tom směru, že nově jím bude nikoli absolutní, ale pouhá relativní neplatnost dotčené smlouvy, kterou, jako takovou, by měl soud zkoumat pouze k námitce spotřebitele. Tento závěr je však vyvrácen rozsudkem Evropského soudního dvora sp. zn. C -679/18 ze dne 5. března 2020, který jednoznačně uzavřel, že články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008/48/ES musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době. 15. S ohledem na citované rozhodnutí má soud za to, že neplatnost smlouvy stanovenou v § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. jakožto důsledek porušení povinnosti poskytovatele (řádně a s odbornou péčí) posoudit úvěruschopnost spotřebitele je nutno vykládat za použ