8 C 25/2022-67 — Okresní soud v Pardubicích

1. Žalobkyně se proti žalované domáhala žalobou doručenou soudu dne 30. 7. 2021 zaplacení celkem částky 2 608,34 Kč s příslušenstvím. Tvrdila, že žalovaná uzavřela dne 22. 12. 2017 s právní předchůdkyní žalobkyně ([právnická osoba]) smlouvu o zápůjčce [číslo] (dále jen smlouva). Podle ní poskytl původní věřitel žalované peněžní prostředky ve výši 7 000 Kč, které žalovaná převzala hotově v den uzavření smlouvy. Žalovaná se zavázala vrátit věřiteli poskytnuté finanční prostředky spolu s poplatkem ve výši 5 330 Kč, celkem tedy 12 330 Kč a to formou 45 týdenních splátek po 274 Kč, přičemž dluh měl být splacen 2. 11. 2018. Žalovaná však své závazky nehradila řádně a včas. Poslední splátka byla uhrazena dne 1. 10. 2018, proto vzniklo zapůjčiteli právo na uhrazení celé zbývající dosud neuhrazené části dlužné částky. Žalovaná uhradila toliko částku 9 663,27 Kč. Žalobkyně, která nabyla pohledávku postoupením, se nyní domáhá zaplacení dlužné jistiny ve výši 1 710,22 Kč, poplatku ve výši 898,12 Kč, kapitalizovaného úroku ve výši 1 217,08 Kč, kapitalizovaného úroku z prodlení ve výši 375,75 Kč, úroků ve výši 29 % ročně z částky 1 710,22 Kč od 19. 12. 2020 do zaplacení a zákonných úroků z prodlení ve výši 9 % ročně z částky 1 710,22 Kč od 19. 12. 2020 do zaplacení. Přes upomínky žalovaná žalobkyni spornou částku doposud dluží. Právní předchůdkyně žalobkyně s odbornou péčí posoudila u obou smluv schopnost žalované splácet spotřebitelský úvěr, a to především na základě zhodnocení informací požadovaných a získaných od žalované před uzavřením předmětné smlouvy. Žalovaná byla dotazována na své rodinné, majetkové, pracovní a jiné poměry a tyto informace byly ověřovány oproti dokladům vyžádaným od žalované. Poskytnuté informace byly zaznamenány do karty zákazníka (žalované) a byly ověřeny doklady uvedenými v kartě zákazníka, mezi které patří zejména výplatní pásky, pracovní smlouva a nájemní smlouva. Právní předchůdkyně žalobkyně tak dospěla k názoru, že schopnost žalované splácet úvěr je dostatečná. 2. Žalovaná, shodně se žalobkyní souhlasila s rozhodnutím věci bez nařízení jednání (žaloba spolu s výzvou k vyjádření se k rozhodnutí věci bez nařízení jednání byly žalované doručovány na adresu evidovaného bydliště, přičemž zásilku považoval soud za doručenou v souladu s § 49 odst. 2 a 4 o.s.ř. dnem 6. 6. 2022, neboť žalované byla zanechána výzva a zásilka připravena k vyzvednutí dne 27. 5. 2022). 3. Aktivní legitimaci ve sporu žalobkyně prokázala Smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 18. 12. 2020 spolu se seznamem postupovaných pohledávek. Změna v osobě věřitele byla žalované oznámena dopisem právního předchůdce žalobkyně ze dne 6. 1. 2021. 4. Podle § 2390 zák. č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen o.z.) přenechá-li zapůjčitel vydlužiteli zastupitelnou věc tak, aby ji užil podle libosti a po čase vrátil věc stejného druhu, vznikne smlouva o zápůjčce. 5. Dle § 2392 odst. 1 o.z. při peněžité zápůjčce lze ujednat úroky. Totéž platí o zápůjčce poskytnuté v cenných papírech. Podle § 1879 o.z. může věřitel celou pohledávku nebo její část postoupit smlouvou jako postupitel i bez souhlasu dlužníka jiné osobě (postupníkovi). 6. Podle § 547 o.z. právní jednání musí obsahem a účelem odpovídat dobrým mravům i zákonu. 7. Podle § 580 o.z. je neplatné právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. 8. Podle § 87 odstavec 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. 9. Smlouvou o zápůjčce [číslo] ze dne 22. 12. 2017, tabulkou umoření, oznámením o postoupení pohledávky, předžalobní výzvou bylo prokázáno, že právní předchůdkyně žalobkyně [právnická osoba] a žalovaná uzavřely dne 22. 12. 2017 smlouvu o zápůjčce, na jejímž základě právní předchůdkyně žalobkyně poskytla žalované zápůjčku ve výši 7 000 Kč, kterou žalovaná čerpala jednorázově v hotovosti téhož dne. Žalovaná se zavázala splatit dluh v 45 pravidelných týdenních splátkách po 274 Kč, první splátka byla splatná 7. kalendářní den od data uzavření smlouvy a každá další splátka do posledního data dalšího následujícího týdenního období, tedy celkem částku 12 330 Kč, která je tvořena zápůjčkou v částce 7 000 Kč a souhrnným poplatkem ve výši 5 330 Kč, který sestává z kapitalizovaných úroků ve výši 932 Kč, poplatku za zpracování, doručení a flexibilní splácení ve výši 2 194 Kč, nákladů na administrativní činnost a komfortní splácení ve výši 2 204 Kč. Dle smlouvy činila u zápůjčky na dobu 45 týdnů úroková sazba 29 % ročně. Žalovaná v rozporu se smlouvou úvěr řádně nesplácela, byla vyzvána ke splacení celé pohledávky. 10. Ze zákaznické karty ze dne 22. 12. 2017 bylo zjištěno, že žalovaná byla zaměstnána, její příjem byl ověřen pracovní smlouvou ze srpna 2014 a dvěma výplatními páskami. Její čistý příjem měl činit 12 583 Kč. Výdaje žalované byly uvedeny jako odhadované ve výši 5 000 Kč, aniž by bylo blíže určeno, jaké položky zahrnují (bydlení, energie, doprava, jídlo a osobní náklady). Dále bylo uvedeno, že žalovaná bydlí v nájmu, je svobodná a má dvě vyživovací povinnosti, nesplácí žádné interní splátky PF. K výdajům žalované také nebyla doložena žádná listina. 11. Tato skutková zjištění jsou základem pro následující právní závěr soudu: Žalobkyně se domáhala zaplacení dlužné částky z titulu smlouvy o zápůjčce. Uzavřená smlouva byla posouzena jako spotřebitelská (§ 1810 a násl. o.z.), kde právní předchůdkyně žalobkyně vystupuje v postavení podnikatele (§ 420 o.z.) a žalovaná v postavení spotřebitele (§ 419 o.z.). Soud se tedy nejprve zabýval otázkou, zda došlo k platnému uzavření smlouvy. Protože jednou ze smluvních stran byl spotřebitel, bylo nezbytné při posuzování právního vztahu aplikovat vedle občanského zákoníku i ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru, dle kterých je poskytovatel úvěru povinen s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr. Při posuzování pak vychází především z informací poskytnutých spotřebitelem. Poskytovatel úvěru se však nemůže spoléhat pouze na tvrzení spotřebitele. Musí sám vyvinout potřebné úsilí ke zjištění skutečností, zda spotřebitel bude v budoucnu schopen poskytnutý úvěr splácet a k prověření spotřebitelových tvrzení. Pouhá ničím nepodložená prohlášení spotřebitele nemohou být sama o sobě kvalifikována jako dostatečná, nejsou-li podepřena žádnými doklady (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, č. j. 1As 30/2015-39). Úvěr pak může poskytnout jen za situace, kdy je ze zjištěných informací zřejmé, že spotřebitel bude schopen úvěr splácet, jinak je smlouva o úvěru neplatná. 12. Pouze jazykový výklad nové právní úpravy účinné od 1. 12. 2016 a obsažené v § 86 a § 87 zákona č. 257/2016 Sb. by (zejména vzhledem k druhé větě § 87 odst. 1) mohl nasvědčovat, že touto změnou došlo ke změně zákonného důsledku porušení kontinuálně stanovené povinnosti poskytovatele úvěru v tom směru, že nově jím bude nikoli absolutní, ale pouhá relativní neplatnost dotčené smlouvy, kterou, jako takovou, by měl soud zkoumat pouze k námitce spotřebitele. Tento závěr je však vyvrácen rozsudkem Evropského soudního dvora z 5. 3. 2020 ve věci vedené pod sp. zn. C [číslo], jejímž předmětem byla žádost o rozhodnutí o předběžné otázce na základě článku 267 SFEU, podaná rozhodnutím Okresního soudu v Ostravě (Česká republika) ze dne 25. října 2018, došlým Soudnímu dvoru dne 5. listopadu 2018, který jednoznačně uzavřel, že články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008/48 musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době. 13. S ohledem na citované rozhodnutí má soud za to, že v § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. stanovenou neplatnost smlouvy jakožto důsledek porušení povinnosti poskytovatele (řádně a s odbornou péčí) posoudit úvěruschopnost spotřebitele je nutno vykládat za použití §