9 C 269/2021-40 — Okresní soud v Pardubicích

1. Žalobkyně se žalobou podanou u soudu dne 16. 7. 2021 domáhala po žalované zaplacení částky 7 690 Kč s příslušenstvím. Uvedla, že s žalovanou uzavřela dne 27. 1. 2016 smlouvu o půjčce ve výši 21 240 Kč, skládající se z jistiny ve výši 12 000 Kč a souhrnného poplatku 9 240 Kč, kterou se žalovaná zavázala splácet v týdenních splátkách po 354 Kč a první splátka měla být uhrazena 3. 2. 2016. V případě prodlení s plněním či neplněním vůbec, se na základě smluvních podmínek zbylý dluh včetně příslušenství, stával splatným v nejbližším termínu splátky. Žalovaná splácela nepravidelně a uhradila pouze částku 13 550 Kč. Žalobkyně uvedla, že tuto částku vydělila týdenní splátkou ve výši 354 Kč a vypočetla, že splatnost pohledávky nastala dne 2. 11. 2016, žalovaná se tak dostala do prodlení dne 3. 11. 2016. 2. Ve věci byl vydán elektronický platební rozkaz, který se však žalované nepodařilo doručit do vlastních rukou, proto byl zrušen. Následně byla žalované doručena žaloba spolu s výzvou k vyjádření se k žalobě i k navrhovanému postupu na nově zjištěnou adresu dle šetření Policie ČR. Doručeno bylo 16. 3. 2022, kdy byla písemnost vložena do domovní schránky. Žalovaná se k žalobě ani k navrhovanému postupu nevyjádřila, ač byla poučena, že nevyjádří-li se bude soud předpokládat, že s navrhovaným postupem souhlasí (§ 101 odst. 4 o.s.ř.). Žalobce vyjádřil svůj souhlas s takovýmto postupem již v žalobním návrhu. Soud proto ve věci rozhodl dle § 115a o.s.ř. bez nařízení ústního jednání na základě předložených listinných důkazů. 3. Ze smlouvy [číslo] ze dne 27. 1. 2016 bylo zjištěno, že účastníci uzavřeli smlouvu o peněžité zápůjčce, na základě které si žalovaná půjčila částku 12 000 Kč a zavázala se tuto splatit spolu s poplatkem 9 240 Kč, celkem tak částku 21 240 Kč v týdenních splátkách po 354 Kč. 4. K výzvě soudu žalobkyně doplnila žalobní návrh k otázce posouzení úvěruschopnosti žalované. Uvedla, že před poskytnutím zápůjčky ověřila majetkovou situaci žalované kontrolou v databázi neplatných dokladů, kontrolou platební historie žalované u jejich společnosti, náhledem do insolvenčního rejstříku, telefonickou kontrolou zaměstnání. Vyhodnotila finanční situaci žalované dle vyplněných podkladů - čestného prohlášení a kontrolou předložených dokumentů v kartě klienta. Žádné doklady k tomuto k výzvě soudu nepředložila ani nebyly součástí žaloby. 5. Dle ustanovení § 2390 občanského zákoníku č. 89/2012 Sb., (dále jen o.z.) přenechá-li zapůjčitel vydlužiteli zastupitelnou věc tak, aby ji užil podle libosti a po čase vrátil věc stejného druhu, vznikne smlouva o zápůjčce. 6. Podle § 1968 a § 1969 o.z. dlužník, který svůj dluh řádně a včas neplní, je v prodlení a věřitel tak může vymáhat splnění dluhu, anebo může od smlouvy odstoupit za podmínek ujednaných ve smlouvě nebo stanovených zákonem. Podle § 1970 o. z. může po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená. 7. Po zhodnocení všech důkazů ve spise založených soud dospěl k závěru, že žalobní návrh není důvodný. 8. Nejprve se musel zabývat otázkou, zda mezi účastníky došlo k platnému uzavření smlouvy, když jednou ze smluvních stran byl spotřebitel a bylo tak nezbytné při posuzování tohoto právního vztahu aplikovat vedle občanského zákoníku i ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru, zejména ustanovení § 9 zákona č. 145/2010 Sb., účinného do 30. 11. 2016. Dle tohoto ustanovení je poskytovatel úvěru povinen posoudit úvěruschopnost spotřebitele s odbornou péčí. Toto posouzení úvěruschopnosti přitom směřuje ke schopnosti spotřebitele pravidelně sjednaný spotřebitelský úvěr splácet, s důrazem na jeho příjmy a výdaje. Věřitel je při posouzení úvěruschopnosti povinen vzít v potaz jak stávající situaci klienta, zejména jeho příjmy a výdaje, tak i skutečnosti, které lze na základě informací dostupných v době před uzavřením smlouvy s vysokou mírou pravděpodobnosti očekávat. Důraz při posouzení úvěruschopnosti je přitom kladen na poměr mezi příjmy a výdaji spotřebitele a na posouzení toho, zda spotřebiteli zbude po vynaložení běžných výdajů měsíčně taková částka, jaká je potřeba pro splácení úvěru. Věřitel tak poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud je zřejmé, že spotřebitel bude schopen spotřebitelský úvěr splácet, jinak je smlouva, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, neplatná. 9. Na základě žalobkyní předložených listinných důkazů, má soud za to, že předmětnou smlouvu je v daném případě nutno považovat za neplatnou, k čemuž musí soud přihlédnout dle § 588 o. z. z úřední povinnosti. Dle první věty tohoto ustanovení soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. Jak vyplývá z nálezu Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019 sp. zn. III US [číslo] splněním povinnosti zkoumat úvěruschopnost žadatele o úvěr není chráněn jen samotný spotřebitel, ale i věřitel a celá širší společnost. Z předložených listinných důkazů pouze vyplývá, že mezi účastníky byla uzavřena smlouva o zápůjčce, v jaké výši byla zápůjčka poskytnuta, jakými částkami by měla být spolu s poplatky splácena a platební bilance žalované. Ani k výzvě soudu nebylo uvedeno a zejména konkrétně doloženo na základě jakých informací a zejména dokumentů ověřila úvěruschopnost žalované. Nejsou nikde uvedeny ani údaje o výši příjmů, výdajů a závazků či osobního stavu. 10. Soud tak má s ohledem na uvedený skutkový stav věci za to, že v daném případě nelze mít za splněnou povinnost žalobkyně uloženou jí zákonem, tj. řádně posoudit úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací. Nedostatečné posouzení úvěruschopnosti poskytovatelem, vede k absolutní neplatnosti úvěrové smlouvy, což bylo již řešeno v mnoha rozhodnutích Nejvyššího soudu ČR např. pod sp. zn. 33 Cdo 201/2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 a k otázce dostatečnosti zjištění poměrů dlužníka se vyjádřil i Ústavní soud v nálezu ze dne 26. 2. 2019 sp. zn. III. ÚS 4129/2018. V daném případě žádné příjmy ani výdaje žalované nebyly nikterak blíže zjišťovány a ověřovány. Soud proto uzavřel, že žalobkyně nesplnila svou povinnost stanovenou jí zákonem, posouzení úvěruschopnosti řádně neprovedla či zcela formálně, bez náležitých a dostatečných podkladů. Důsledkem je tedy absolutní neplatnost smlouvy. Nárok žalobkyně by tak bylo možno posoudit pouze jako bezdůvodné majetkové obohacení dle § 2991 odst. 1 a 2 o.z. Dle tohoto ustanovení se ten, kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám. V daném případě je však ze smlouvy o zápůjčce zřejmé, že žalobkyně poskytla žalované úvěr ve výši 12 000 Kč (nikoli ve výši 21 240 Kč, jak se v návrhu uvádí, když tato částka zahrnovala i poplatek 9 240 Kč), žalovaná uhradila dle tvrzení žalobkyně částku vyšší než zapůjčenou jistinu 12 000 Kč, a to částku 13 550 Kč. Soud tak musel žalobní návrh žalobkyně zamítnout, neboť nedošlo ze strany žalované ani k bezdůvodnému obohacení. 11. Žádnému z účastníků nebylo přiznáno právo na náhradu nákladů řízení, když žalobkyně nebyla ve sporu úspěšná a žalované, jak ze spisu vyplývá, žádné náklady řízení nevznikly.