18 C 97/2023-44 — Okresní soud v Pardubicích

1. Žalobkyně se žalobou doručenou podepsanému soudu dne 14. 11. 2022 domáhala po žalovaném zaplacení částky 21 600 Kč s příslušenstvím. Tvrdila, že dne 20. 1. 2020 uzavřeli účastníci úvěrovou smlouvu o poskytnutí revolvingového úvěru (dále též jen " Smlouva). Před uzavřením smlouvy byla řádně prověřena úvěruschopnost žalovaného. Žalobkyně poté poskytla žalovanému možnost čerpat revolvingový úvěr prostřednictvím kreditní karty s úvěrovým rámcem 60 000 Kč. Žalovaný se zavázal splácet úvěr v měsíčních splátkách ve výši 4 % aktuální dlužné částky, a to vždy do 20. dne v měsíci. Žalovaný v průběhu trvání úvěrového vztahu vyčerpal částku 22 159 Kč a uhradil jen částku 2 265 Kč. Z důvodu porušení závazku využila žalobkyně své oprávnění ze smlouvy a úvěr ke dni 11. 8. 2022 zesplatnila. Nyní se domáhá zaplacení neuhrazené jistiny ve výši 20 000 Kč, nákladů na vymáhání ve výši 600 Kč a smluvní pokuty ve výši 1 000 Kč. Dále pak úroků, které byly kapitalizovány ke dni sepisu žaloby, a to ve výši 2 472,25 Kč, úroku ve výši 26,28 % p.a. od 15. 11. 2022 do zaplacení z částky 20 000 Kč, kapitalizovaného úroku z prodlení ke dni sepsání žaloby ve výši 712,60 Kč a úroku z prodlení v zákonné výši od 15. 11. 2022. 2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil. 3. Soud rozhodl ve věci bez jednání dle § 115a o.s.ř., když uzavřel, že ve věci lze rozhodnout jen na základě účastníky předložených listinných důkazů, zástupce žalobkyně s tímto postupem vyslovil souhlas již v návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu, žalovaný se k výzvě soudu ve stanovené lhůtě nevyjádřil, proto soud postupoval dle § 101 odst. 4 o.s.ř. a předpokládal tedy, že k tomuto postupu nemá námitek. 4. Soud řešenou věc posuzoval po právní stránce, vycházeje přitom z obsahu smlouvy o úvěru, podle ustanovení zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném od 1. 1. 2014 (dále jen„ o. z.“), zejména podle ust. § 1810 a násl., upravujících závazky ze smluv uzavíraných se spotřebitelem, ust. § 2395 a násl., upravujících úvěr, a podle zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen„ zákon č. 257/2016 Sb.“). <i>5. Podle § 2395 o.z. smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.</i> <i>6. Podle § 86 odst. 1 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen„ ZSU“), poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.</i> <i>7. Podle § 86 odst. 2 ZSU poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.</i> <i>8. Podle § 87 odst. 1 ZSU. poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.</i> <i>9. Podle § 588 věta první o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek.</i> <i>10. Podle § 1970 o.z. po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.</i> <i>11. Podle § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. výše úroku z prodlení odpovídá ročně výši repo sazby stanovené Českou národní bankou pro první den kalendářního pololetí, v němž došlo k prodlení, zvýšené o 8 procentních bodů.</i> 12. Ze smlouvy o úvěru bylo zjištěno, že žalobkyně poskytla k žádosti žalovaného bezúčelový revolvingový úvěr až do výše 60 000 Kč s tím, že výše měsíční splátky činí 4% z dlužné částky, roční úroková sazba byla sjednána ve výši 26,28 %. 13. Žalobkyně se domáhala zaplacení dlužné částky z titulu smlouvy o úvěru. Soud se tedy nejprve zabýval otázkou, zda mezi účastníky smlouvy došlo k platnému uzavření smlouvy o úvěru. Protože jednou ze smluvních stran byl spotřebitel, bylo nezbytné při posuzování právního vztahu aplikovat vedle občanského zákoníku i ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru, dle kterých je poskytovatel úvěru povinen s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr. Při posuzování pak vychází především z informací poskytnutých spotřebitelem. Poskytovatel úvěru se však nemůže spoléhat pouze na tvrzení spotřebitele. Musí sám vyvinout potřebné úsilí, ke zjištění skutečností, zda spotřebitel bude v budoucnu schopen poskytnutý úvěr splácet, a k prověření spotřebitelových tvrzení. Pouhá ničím nepodložená prohlášení spotřebitele nemohou být sama o sobě kvalifikována jako dostatečná, nejsou-li podepřena žádnými doklady (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, č. j. 1As 30/2015-39). Úvěr pak může poskytnout jen za situace, kdy je ze zjištěných informací zřejmé, že spotřebitel bude schopen úvěr splácet, jinak je smlouva o úvěru neplatná. 14. Povinnost soudu přihlédnout i bez návrhu k neplatnosti smlouvy o úvěru v daném případě plyne také z judikatury Nejvyššího soudu i Ústavního soudu Nejvyšší soud ve svém rozsudku sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 dovodil, že povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve. Tento přesah do právního postavení širokého okruhu osob, potažmo společnosti jako celku, způsobuje, že chování věřitele, který řádně neprověří úvěruschopnost spotřebitele a úvěr poskytne, je zjevným narušením veřejného pořádku. Tyto závěry aproboval i Ústavní soud ve svém nálezu sp. zn. III. ÚS 4129/18, v němž poukázal i na další veřejnoprávní souvislosti povinnosti prověřit úvěruschopnost spotřebitele. 15. Žalobkyně předložila potvrzení o provedení ověření bonity klienta, z kterého bylo zjištěno, že úvěr byl schválen dne 22. 1. 2020, žalovaný je svobodný, nemá žádné děti, bydlí ve vlastním bytě/domě, jeho příjem jako zaměstnance je 21 000 Kč, splátky vůči jiným společnostem jsou ve výši 6 000 Kč. Na výzvu soudu k doplnění a předložení důkazů vztahujících se ke zkoumání úvěruschopnosti žalovaného pak sdělila, že splátky jiným společnostem měl žalovaný v době žádosti o úvěr ve výši 8 030 Kč, ohledně výdajů pracovala s údaji o životním minimu, tj. s částkou 3 410 Kč, a předložila úvěrovou zprávu z Nebankovního registru klientských informací. Žádné listiny, kterými by prokázala žalobkyně samotné prověřování poskytnutých údajů, které by prokazovaly, že by provedla ověření jakýchkoliv příjmů a výdajů žalovaného, na výzvu soudu nepředložila. Pouze se omezila na doplnění tvrzení, že vyhodnotila aktuální finanční situaci žalovaného dle bankovních a nebankovních registrů klientských informací, porovnala finanční situaci žalovaného podle částek životního minima, jeho kreditního skóre, využívala statistické modely, jehož výstupem je pravděpodobnost dodržení úvěrových závazků ze strany klienta. Bohužel žádné důkazy, prokazující, že takto skutečně poskytovatel učinil, nepředložila. 16. Ust. § 86 ZSU ukládá věřiteli povinnost posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, a to ještě před vznikem závazku či jeho změnou. Údaje pro posouzení úvěruschopnosti spotřebitele musí být ak