9 C 374/2022-86 — Okresní soud v Pardubicích

1. Žalobce se žalobou podanou proti žalovanému domáhal zaplacení částky 110 380,57 Kč představované jistinou ve výši 62 786,40 Kč, poplatkem ve výši 500 Kč a smluvní pokutou ve výši 47 094,17 Kč. Dále požadoval přiznat i příslušenství této pohledávky, a to smluvní úrok ve výši 20,28 % ročně z částky 62 786,40 Kč a úrok z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 63 286,40 Kč, obojí ode dne 20. 9. 2019 do zaplacení. Uvedl, že jeho právní předchůdce, společnost [právnická osoba] (dříve pod názvem [právnická osoba]) uzavřela s žalovaným dne 7. 11. 2013 smlouvu o úvěru [číslo] na částku 171 016 Kč za účelem financování koupě motorového vozidla. Žalovaný se zavázal splatit poskytnutý úvěr i spolu s úroky a poplatky formou 84 pravidelných měsíčních splátek po 3 826 Kč. V průběhu trvání smlouvy se však dostal do prodlení s úhradou sjednaných splátek, došlo proto dne 19. 9. 2019 k odstoupení od smlouvy. Následně byla pohledávka s veškerým příslušenstvím postoupena žalobci na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 11. 10. 2021 s účinností ke dni 14. 10. 2021. Ke dni postoupení činila dlužná částka 110 380,57 Kč spolu s příslušenstvím. Žalovaný, ač byl žalobcem vyzván k úhradě dlužné částky i předžalobní výzvou, dluh nesplatil, a to ani částečně. 2. Ve věci byl vydán elektronický platební rozkaz, který se nepodařilo žalovanému doručit, proto byl zrušen. Následně byla žalovanému zaslána žaloba spolu s výzvou k vyjádření na adresu evidovanou v Informačním systému základních registrů a doručeno bylo postupem dle § 49 odst. 4 občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř.). Žalovaný na výzvu soudu k vyjádření nereagoval, k žalobě, ani k navrhovanému postupu se nevyjádřil. K nařízenému jednání na 10. 5. 2023 se bez omluvy nedostavil. Soud proto jednal v jeho nepřítomnosti a rozhodl na základě důkazů ve spise uvedených (§ 101 odst. 3 o.s.ř.). 3. Ze smlouvy o spotřebitelském úvěru [číslo] ze dne 7. 11. 2013 bylo zjištěno, že žalovaný se společností [právnická osoba] uzavřel smlouvu o spotřebitelském úvěru na financování vozidla [značka automobilu] [anonymizována dvě slova] zakupovaného za částku 215 737 Kč. Část kupní ceny ve výši 64 721 Kč byla zaplacena žalovaným a část kupní ceny ve výši 151 016 Kč byla zaplacena poskytnutým úvěrem, poplatek za uzavření smlouvy činil 20 000 Kč. Celkovou výše úvěru 171 016 Kč se žalovaný zavázal splácet měsíčními splátkami 3 826 Kč po dobu 84 měsíců s úrokovou sazbou 20,28 % ročně. Celková částka ve výši 321 384 Kč měla být hrazena vždy do každého 7. dne v měsíci, poslední splátka byla splatná 7. 11. 2020. Dle čl. 10 úvěrové smlouvy se žalovaný zavázal za účelem splácení úvěru zřídit trvalý příkaz a v čl. 12 byla dohodnuta smluvní pokuta za prodlení s platbou ve výši 0,3 % z dlužné částky za každý i započatý den prodlení. 4. K výzvě soudu žalobce doplnil žalobní návrh v otázce posouzení úvěruschopnosti žalovaného. Uvedl, že před poskytnutím úvěru žalovaný doložil, že je rozvedený, žije v pronajatém bytě, nemá žádnou vyživovací povinnost a je zaměstnán v pracovním poměru na dobu neurčitou. Zdrojem jeho příjmu je mzda ve výši 22 000 Kč a splácí závazky ve výši 6 560 Kč měsíčně. Ke kontrole předložil doklad totožnosti a byla provedena kontrola zaměstnavatele a zároveň i kontrola vozidla, zejména jeho cena a vhodnost zajištění. Následně byla vypočtena maximální měsíční splátka, kterou je žalovaný schopen měsíčně splácet s tím, že jsou zohledněny splátky současných závazků, životní náklady a celkový příjem domácnosti. Rovněž bylo vzato v úvahu široké spektrum statistických údajů založených na historických zkušenostech [právnická osoba] vztahujících se k poskytování úvěru. Vozidlo bylo oceněno na částku 230 000 Kč. Výpočet maximální měsíční splátky byl stanoven na 8 840 Kč. Zdroje žalovaného ve výši 64 721 Kč nebyly zkoumány. Zároveň sdělil, že žalovaný na uvedený dluh celkově uhradil částku 254 505 Kč a rozepsal data úhrady i splatnosti a jejich započtení na jednotlivé nároky - na jistinu, úrok, smluvní pokutu za upomínky a penále. 5. Z uvedeného přehledu je zřejmé, že žalovaný jednotlivé splátky zpočátku splácel v plné výši, později docházelo k rozložení splátek a ode dne 15. 7. 2015 byly splátky činěny každý den až do 16. 10. 2015, tedy byly hrazeny dříve, než byla jejich měsíční splatnost. Poslední splátka, která byla uhrazena dne 16. 10. 2015, byla splatná až 7. 6. 2019. Celkově úhrada činila 254 505 Kč, z tohoto byla započtena částka 112 103,23 Kč na jistinu, částka 140 586,77 Kč na úrok, částka 1 500 Kč na smluvní pokutu a částka 315 Kč na penále. Poukázal na to, že smluvní pokuta byla ujednána ve výši 0,3 % denně z dlužné částky, avšak z důvodu zákonného omezení maximální výše smluvní pokuty, banka vyúčtovala žalovanému pokutu ve výši 0,1 % denně z dlužné částky, což celkem činí 44 766,72 Kč, k čemuž je třeba připočíst ještě smluvní pokutu ve výši 1 500 Kč za upomínky a 827,45 Kč. Platby dokládal fakturami a pohyby na bankovních účtech. 6. Dle § 2395 občanského zákoníku č. 89/2012 Sb. (dále jen o.z.) se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. 7. Podle § 1879 o.z. věřitel může celou pohledávku nebo její část postoupit smlouvou jako postupitel i bez souhlasu dlužníka jiné osobě (postupníkovi). 8. Podle § 1968 a § 1969 o.z. dlužník, který svůj dluh řádně a včas neplní, je v prodlení a věřitel tak může vymáhat splnění dluhu, anebo může od smlouvy odstoupit za podmínek ujednaných ve smlouvě nebo stanovených zákonem. 9. Podle § 1970 o. z. může po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená. 10. Po zhodnocení všech důkazů jednotlivě a v jejich vzájemné souvislosti soud dospěl k závěru, že žalobní návrh není důvodný. 11. Soud se nejprve zabýval otázkou, zda mezi účastníky, resp. právní předchůdkyní žalobce a žalovaným došlo k platnému uzavření smlouvy o úvěru. Jednou ze smluvních stran byl spotřebitel, bylo proto nezbytné při posuzování tohoto právního vztahu aplikovat vedle občanského zákoníku i ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru, a to zejména ustanovení § 9 zákona č. 145/2010 Sb., účinného do 30. 11. 2016. Dle tohoto ustanovení je poskytovatel úvěru povinen posoudit úvěruschopnost spotřebitele s odbornou péčí. Toto posouzení úvěruschopnosti přitom směřuje ke schopnosti spotřebitele pravidelně sjednaný spotřebitelský úvěr splácet, a to s důrazem na příjmy a výdaje spotřebitele. Věřitel je při posouzení úvěruschopnosti povinen vzít v potaz jak stávající situaci klienta, zejména jeho příjmy a výdaje, tak i skutečnosti, které lze na základě informací dostupných v době před uzavřením smlouvy s vysokou mírou pravděpodobnosti očekávat. Důraz při posouzení úvěruschopnosti je přitom kladen na poměr mezi příjmy a výdaji spotřebitele a na posouzení toho, zda spotřebiteli zbude po vynaložení běžných výdajů měsíčně taková částka, jaká je potřeba pro splácení úvěru. Věřitel tak poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud je zřejmé, že spotřebitel bude schopen spotřebitelský úvěr splácet, jinak je smlouva, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, neplatná. 12. Na základě žalobcem předložených listinných důkazů, má soud za to, že předmětnou smlouvu je v daném případě nutno považovat za neplatnou, k čemuž musí soud přihlédnout dle § 588 o. z. z úřední povinnosti. Dle první věty tohoto ustanovení soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. Jak vyplývá z nálezu Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019 sp. zn. III US 4129/18 splněním povinnosti zkoumat úvěruschopnost žadatele o úvěr není chráněn jen samotný spotřebitel, ale i věřitel a celá širší společnost. Z předložených listinných důkazů vyplývá, že žalovaný měl mít příjem 22 000 Kč, ale výdaje žalovaného nebyly žádným způsobem zjišťovány. Pouze jeho osobní údaje týkající pobytu a možnosti dalších úvěrů, které by byly žalovaným spláceny. Z matričního listu klienta rovněž žádné výdaje nevyplývají pouze je uváděn čistý příjem 22 000 Kč a zaměstnání uzavřené na dobu neurčitou. Nebyly tak zjišťovány výdaje žalovaného týkajících se nákladů na ubytování, a energii, když dle jeho prohlášení bydlel v pronájmu, náklady na cestovné, stravu apod. Není tak zřejmé, jak mohly být při posuzování úvěruschopnosti žalovaného porovnávány jeho příjmy a výdaje, když výdaje nebyly zjišťovány vůbec, a nebyly ani tvrzeny. 13. V daném případě má soud proto za to, že prověření úvěruschopnosti žalovaného ze strany právní předchůdkyně žalobce nebylo učiněno odpovídající způsobem a neodpovídalo kritériím uvedeným v ustanovení § 9 zák.