9 C 92/2023-50 — Okresní soud v Pardubicích

1. Žalobce se žalobou doručenou soudu dne 6. 10. 2022 domáhal po žalovaném zaplacení částky 15 074 Kč s příslušenstvím, nákladů spojených s uplatnění pohledávky ve výši 3 535 Kč a smluvní pokuty. Tvrdil, že účastníci dne 16. 5. 2021 uzavřeli smlouvu o spotřebitelském úvěru distančním způsobem na adrese [webová adresa], na jejímž základě poskytl žalovanému úvěr do výše 12 000 Kč s možností postupného čerpání, který měl být splacen do 15. 6. 2021. Žalovaný sjednal mimo jiné i volitelné služby, a to službu Presto za poplatek 165 Kč a informační SMS servis za poplatek 29 Kč měsíčně. Ačkoli byl úvěr žalovanému poskytnut dne 16. 5. 2021 v plné výši, tento nebyl žalovaným do dne podání žaloby uhrazen, a to ani částečně. Dlužná částka ve výši 15 074 Kč sestává z dlužné jistiny ve výši 12 000 Kč, poplatku za poskytnutí úvěru ve výši 2 880 Kč, ze služby Presto ve výši 165 Kč a poplatku za informační SMS servis ve výši 29 Kč. Dále požadoval smluvní pokutu 0,1 % denně z částky 15 074 Kč od 16. 6. 2021 do 13. 9. 2021, kterou následně vyčíslil částkou 1 068 Kč s tím, že tato byla ujednána ve všeobecných obchodních podmínkách a sazebníku. Žalovaný se dostal do prodlení dne 16. 6. 2021, když dlužnou částku neuhradil ve sjednané lhůtě. 2. Žalobce v žalobním návrhu uvedl, že pokud jde o ověřování úvěruschopnosti žalovaného, tato byla prováděna metodikou s názvem [anonymizováno]. Posouzení bylo úspěšné, proto byl úvěr poskytnut se schváleným kreditním rámcem, který odpovídal disponibilnímu příjmu domácnosti žalovaného. Dále provedl lustraci v Centrální evidenci exekucí, v insolvenčním rejstříku, v registru politicky aktivních osob, v registru neplatných dokladů, registru hledaných osob apod. 3. K výzvě soudu doplnil, že posouzení úvěruschopnosti žalovaného proved dle interní metodiky schválené ČNB a v souladu se zákonnými požadavky vymezenými v zákoně č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru. Nejprve zjistil u žalovaného celkový počet členů domácnosti žijících a společně hospodařících, počet členů v domácnosti mající příjem, pravidelné měsíční výdaje uvedené spotřebitelem uvedené v žádosti o úvěr, jeho čisté měsíční příjmy a jejich ověření. Žalobcem ověřená výše měsíčního příjmu žalovaného činila 21 526 Kč, který umožňoval bezproblémové splácení úvěru, ve výši poskytnuté žalobcem. K ověření výše příjmů využil žalobce služeb [právnická osoba], která disponuje licencí pro přístup k osobním bankovním údajům. Přístup musí autorizovat a potvrdit majitel účtu. Zároveň k důkazu předložil výpis z účtu žalovaného od 14. 5. 2020 do 17. 5. 2021. 4. Ve věci byl vydán elektronický platební rozkaz, který se nepodařilo žalovanému doručit do vlastních rukou, proto byl zrušen. Následně byla žalovanému zaslána žaloba spolu s výzvou k vyjádření, doručeno bylo dne 21. 4. 2023. Žalovaný na výzvu soudu ve stanovené lhůtě, ani do současné doby nereagoval. Oba účastníci souhlasili s rozhodnutím bez nařízení jednání, když žalovaný byl poučen o tom, že nevyjádří-li se k navrhovanému postupu, bude soud mít za to, že s rozhodnutím bez nařízení jednání souhlasí - § 101 odst. 4 občanského soudního řádu (dále jen o.s.ř.). Žalobce rovněž konkludentně souhlasil s rozhodnutím bez nařízení jednání, když na výzvu soudu ze dne 11. 5. 2023 nereagoval, ač výzva obsahovala rovněž poučení dle ustanovení shora. Soud tak rozhodl na základě listinných důkazů ve spise založených. 5. Ze smlouvy [číslo] (VS) bylo zjištěno, že žalobce s žalovaným uzavřel smlouvu o spotřebitelském úvěru s postupným čerpáním na částku 12 000 Kč a žalovaný se zavázal tuto vrátit jednorázovou splátkou v částce 15 074 Kč se splatností 15. 6. 2021. Výše poplatků za sjednání úvěru činila částku 2 888 Kč. Dále si ve smlouvě žalovaný ujednal službu presto za částku 165 Kč a informační SMS servis 29 Kč. 6. Z výzvy k úhradě před podáním žaloby ze dne 25. 8. 2022 bylo zjištěno, že žalovaný byl právním zástupcem žalobce vyzván k úhradě celkové dlužné částky 21 494,55 Kč do 3 dnů na bankovní účet ve výzvě uvedený. Zároveň byl upozorněn na možnost soudního vymáhání v případě neuhrazení dlužné částky. 7. Z identifikovaných příjmů a z výpisu o posouzení úvěruschopnosti žalovaného u žalobce bylo zjištěno, že čistý měsíční příjem žalovaného byl 21 526 Kč, hospodaří sám. Pravidelné měsíční výdaje činí 7 000 Kč, reserva pro výdaje byla uvedena částkou 500 Kč, disponibilní příjem tak činí 13 100 Kč. Zároveň byl předložen výpis z účtu žalovaného, z něhož vyplývalo, že má ještě další úvěry či zápůjčky a zejména velmi často, někdy i několikrát denně, vydává vysoké peněžní částky na sázky a hry - [anonymizována dvě slova] a [anonymizována dvě slova]. 8. Podle § 2395 zák. č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen o.z.) smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. 9. Podle § 2399 odst. 1 o.z. úvěrovaný vrátí úvěrujícímu poskytnuté peněžní prostředky v dohodnuté době, jinak do měsíce ode dne, kdy byl o vrácení požádán. 10. Podle § 1968 o.z. dlužník, který svůj dluh řádně a včas neplní, je v prodlení. Dlužník není za prodlení odpovědný, nemůže-li plnit v důsledku prodlení věřitele. 11. Podle § 1970 o.z. může po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená. 12. Podle § 2991 odst. 1 o.z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Dle odst. 2 tohoto ustanovení se bezdůvodné obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám. 13. Po zhodnocení všech důkazů jednotlivě i v jejich vzájemné souvislosti soud dospěl k závěru, že žalobní návrh je důvodný pouze částečně. 14. Nejprve se soud musel zabývat otázkou, zda mezi účastníky došlo k platnému uzavření smlouvy, když jednou ze smluvních stran byl spotřebitel a bylo tak nezbytné při posuzování právního vztahu aplikovat vedle občanského zákoníku i ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru, zejména ustanovení § 86 a § 87 zákona č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru. Dle těchto ustanovení poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. 15. Poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s ustanovením § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je pak povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. 16. Nutnost zkoumat, zda poskytovatel spotřebitelského úvěru respektoval shora uvedená ustanovení, vyplývá již z ustálené judikatury Nejvyššího soudu ČR (např. rozsudek sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 či sp. zn. 33 Cdo 201/2018) i z Nálezu Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 4129/18 ze dne 26. 2. 2019, kde uvedl, že poskytovatel úvěru, kdy dlužník je v postavení spotřebitele, má jednoznačnou povinnost prověřit spotřebitelovu schopnost plánovaný úvěr splatit. Řádným splněním povinnosti zkoumat úvěruschopnost žadatele o úvěr není chráněn jen samotný spotřebitel, ale i věřitel a celá širší společnost jako taková. 17. Výše uvedená rozhodnutí se sice v zásadě týkala posouzení úvěruschopnosti spotřebitele dle zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění platném a účinném do 30. 11. 2016 (viz § 9 odst. 1 citovaného zákona), nicméně nutno zdůraznit, že důvod ke změně náhledu, pokud jde o důsledky porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele v podobě absolutní neplatnosti smlouvy, zde zjevně není ani při posouzení dané otázky dle zákona č. 257/2016 Sb. O tom jednoznačně svědčí rozsudek SDEU z 5. 3. 2020 ve věci C -679/18, z něhož plyne, že„ články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitro