17 C 354/2022-56 — Okresní soud v Pardubicích

1. Žalobkyně se žalobou doručenou podepsanému soudu dne 21. 9. 2022 domáhala proti žalovanému zaplacení celkové částky 12 300 Kč s příslušenstvím z titulu smlouvy o úvěru. Tvrdila, že dne 30. 12. 2020 žalovaný uzavřel s jejím právním předchůdcem, společností [právnická osoba], smlouvu o úvěru č. [anonymizováno], na základě níž mu tato společnost poskytla částku 8 200 Kč. Tuto se žalovaný zavázal splatit spolu s příslušenstvím (poplatkem za poskytnutí úvěru ve výši 8 759,24 Kč a smluvním úrokem) do 29. 1. 2021. Žalovaný na dluh uhradil pouze částku 30 Kč. Dlužná částka je tak představována jistinou ve výši 8 200 Kč, nesplaceným poplatkem za poskytnutí úvěru ve výši 8 759,24 Kč, smluvními úroky za poskytnutí úvěru ve výši 1 648,09 Kč, smluvní pokutou ve výši 4 100 Kč, kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 1 109 Kč a náklady na vymožení pohledávky ve výši 188,98 Kč. K výzvě soudu žalobkyně uvedla, že schopnost žalovaného splácet úvěr byla ověřena výpisy z běžného účtu žalovaného. 2. Žalovaný, shodně se žalobkyní souhlasil s rozhodnutím věci bez nařízení jednání (žaloba spolu s výzvou k vyjádření se k rozhodnutí věci bez nařízení jednání byly žalovanému do datové schránky doručeny dne 6. 2. 2024. 3. Aktivní legitimaci ve sporu žalobkyně prokázala smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 26. 4. 2022 a oznámením o postoupení pohledávky ze dne 27. 6. 2022 adresovaným žalovanému právním předchůdcem žalobkyně. 4. Podáním ze dne 5. 10. 2022 vzala žalobkyně žalobní návrh zpět částku 807,77 Kč jako část původně požadovaného kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení (v žalobním návrhu konkretizován částkou 1 563,97 Kč). Soud proto ohledně částky 807,77 Kč řízení dle § 96 odst. 1, 2 o.s.ř. zastavil. 5. Smlouvou o úvěru č. [anonymizováno] uzavřenou dne 30. 12. 2020 měl soud prokázáno, že touto se právní předchůdce žalobkyně zavázal žalovanému poskytnout částku 8 200 Kč převodem na účet žalovaného ve smlouvě specifikovaný. Úvěr byl splatný do 29. 1. 2021, roční zápůjční úroková sazba činila 40 % p.a., poplatek za poskytnutí úvěru 3 347,24 Kč (po slevě), 8 759,24 Kč (před slevou). Výpisem z účtu právního předchůdce žalobkyně a potvrzením o platbě žalobkyně doložila, že její právní předchůdce žalovanému dne 31. 12. 2020 poskytl částku 8 200 Kč, a to převodem na účet č. [bankovní účet]. 6. Z výpisu z běžného účtu žalovaného soud zjistil, že tento byl předložen pouze za období od 20. 11. 2020 do 18. 12. 2020, přičemž z tohoto jsou zřejmé pouze příjmy žalovaného, nikoli jeho výdaje. Dále není uvedeno, jaký zůstatek účet vykazoval k 18. 12. 2020. 7. Podle ust. § 2395 zák. č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, (dále jen o.z.) smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. 8. Podle § 86 odst. 1 zák. č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odst. 2 téhož ustanovení poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. 9. Podle § 87 odst. 1 zák. č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. 10. Podle ust. § 1968 o.z. dlužník, který svůj dluh řádně a včas neplní, je v prodlení. Dlužník není za prodlení odpovědný, nemůže-li plnit v důsledku prodlení věřitele. 11. Podle ust. § 1970 o.z. po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená. 12. Tato skutková zjištění jsou základem pro následující právní závěr soudu: Soud se nejprve zabýval otázkou, zda mezi účastníky došlo k platnému uzavření smlouvy o úvěru. Protože jednou ze smluvních stran byl spotřebitel, bylo nezbytné při posuzování právního vztahu aplikovat vedle občanského zákoníku i ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru, dle kterých je poskytovatel úvěru povinen s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr. Při posuzování pak vychází především z informací poskytnutých spotřebitelem. Poskytovatel úvěru se však nemůže spoléhat pouze na tvrzení spotřebitele. Musí sám vyvinout potřebné úsilí, ke zjištění skutečností, zda spotřebitel bude v budoucnu schopen poskytnutý úvěr splácet, a k prověření spotřebitelových tvrzení. Pouhá ničím nepodložená prohlášení spotřebitele nemohou být sama o sobě kvalifikována jako dostatečná, nejsou-li podepřena žádnými doklady (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, č. j. 1As 30/2015-39). Úvěr pak může poskytnout jen za situace, kdy je ze zjištěných informací zřejmé, že spotřebitel bude schopen úvěr splácet, jinak je smlouva o úvěru neplatná. 13. Žalobkyně ke zkoumání úvěruschopnosti žalovaného předložila pouze výpis z účtu žalovaného za období od 20. 11. 2020 do 18. 12. 2020 (měsíc těsně předcházející poskytnutí úvěru), přičemž z tohoto nebylo zřejmé, jaké byly měsíční výdaje žalovaného ani to, jaký byl zůstatek na účtu k datu 18. 12. 2020 (tedy jaký byl rozdíl příjmů a výdajů v daném období). Žádné další listiny týkající se výdajů žalovaného předloženy nebyly. Dle názoru soudu tak nebylo v řízení prokázáno, že by žalobkyně, resp. její právní předchůdce, splnil povinnost uloženou mu zákonem, jakožto poskytovateli spotřebitelského úvěru, řádně posoudit úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací. Důsledkem nesplnění této povinnosti věřitele dle zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, je absolutní neplatnost smlouvy. Nedostatečné posouzení úvěruschopnosti poskytovatelem, které vede k absolutní neplatnosti úvěrové smlouvy bylo taktéž v mnoha rozhodnutích finančního arbitra opakovaně konstatováno (viz např. nález finančního arbitra ze dne 20. 3. 2017, sp.zn. FA/4056/2017, FA/SU/374 /2015, ze dne 23. 7. 2015, sp. zn. FA/7819/2015, FA/SU/208 /2014, ze dne 28. 5. 2018, č.j. FA/SR/SU /1192/2017 – 20 aj.), stejně tak v rozhodnutích Nejvyššího soudu ČR např. pod sp. zn. 33 Cdo 201/2018 ze dne 20. 3. 2019, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 ze dne 25. 7. 2018, k otázce dostatečnosti zjištění poměrů dlužníka se vyjádřil i Ústavní soud v nálezu ze dne 26. 2. 2019 sp. zn. III. ÚS 4129/2018. Příjmy, výdaje, osobní a majetkové poměry žalovaného nebyly řádně zjišťovány a ověřovány. Soud tedy uzavřel, že žalobkyně, resp. její právní předchůdce nesplnil svou povinnost stanovenou mu zákonem, posouzení úvěruschopnosti řádně neprovedl, důsledkem tohoto postupu je absolutní neplatnost úvěrové smlouvy a nárok žalobkyně vůči žalovanému se podřadí režimu bezdůvodného obohacení dle § 2991 odst. 1, 2 o.z., podle něhož je žalovaný povinen žalobkyni vrátit to, co od ní obdržel a doposud nevrátil jako svůj majetkový prospěch získaný bez právního důvodu, tj. částku 8 170 Kč (8 200 Kč mínus 30 Kč). Současně žalovanému byla uložena povinnost zaplatit žalobkyni úrok z prodlení z této částky ve výši stanovené nař. vl. č. 351/2013 Sb., a to od 30. 1. 2021, tj. ode dne následujícího po sjednané splatnosti poskytnuté částky. Ve zbývající části soud žalobu zamítl. 14. O nákladech řízení rozhodl soud dle § 142 odst. 2 o.s.ř., když každý z účastníků měl ve věci pouze částečný úspěch (s přihlédnutím k požadovanému příslušenství pohledávky, tj. kapitalizované úroky, kapitalizované zákonné úroky z prodlení, smluvní pokuta).