Žalobkyně se návrhem doručeným soudu dne 16. 10. 2025 domáhá vydání rozhodnutí, kterým by soud žalovanému uložil povinnost zaplatit jí částku 48.500 Kč s 12% úrokem z prodlení ročně z částky 48.500 Kč od 17. 6. 2025 do zaplacení. Žalobkyně svůj návrh odůvodnila tím, že žalovaný uzavřel s žalobkyní dne , datum, smlouvu o podnikatelském úvěru, na základě které se žalobkyně zavázala žalovanému poskytnout peněžní prostředky ve výši 30.000 Kč a žalovaný se zavázal tyto společně s poplatkem za poskytnutí úvěru ve výši 21.000 Kč vrátit do 16. 6. 2025. Strany si ve smlouvě ujednaly, že v případě prodlení s úhradou jakékoliv jednotlivé splátky uhradí žalovaný jednorázovou sankci ve výši 500 Kč. Žalovaný se dostal do prodlení s 5 splátkami, žalobkyně proto po žalovaném požaduje úhradu dlužné jistiny ve výši 30.000 Kč, úhradu poplatku za poskytnutí úvěru ve výši 21.000 Kč a smluvní pokutu ve výši 2.500 Kč (5x500 Kč). Žalovaný na svůj dluh uhradil 5.000 Kč, proto se žalobkyně žalobou domáhá částky 48.500 Kč.2. Žalobkyně byla soudem vyzvána ke sdělení, zda a jakým způsobem se zabývala tím, zda fyzická osoba uzavírající smlouvu o úvěru byla v postavení spotřebitele či podnikatele. Pro případ nedoložení této skutečnosti byla žalobkyně vyzvána k prokázání, že před uzavřením smlouvy o úvěru s odbornou péčí zkoumala schopnost žalovaného splácet spotřebitelský úvěr. Žalobkyně na tuto výzvu žádným způsobem nereagovala.3. Dne 21. 7. 2026 se uskutečnilo jednání, ke kterému se přes řádné předvolání nedostavila žalobkyně. Žalovaný uvedl, že s žalobou nesouhlasí a má za to, že smlouva je neplatná, protože žalobkyně po něm nevyžadovala při uzavření smlouvy žádné doklady, přitom on platil hypotéku 15.000 Kč, také dětem platil školu, měl tři exekuce a byl ve finančním kolotoči. Žalovaný navrhl zamítnutí žaloby a pro případ, že žaloba nebude zcela zamítnuta, požádal o možnost splácení dlužné částky ve splátkách maximálně ve výši 4.000 Kč měsíčně nebo o určení delší lhůty splatnosti, a to z důvodu, že se dostal do dluhové pasti, měl několik exekucí, byl v pracovní neschopnosti, takže neměl příjem. Nyní se mu již podařilo získat stabilní příjem a bude schopen splácet, když navíc splácí hypotéku po 15.000 Kč měsíčně a platí dětem školu. Soud u jednání provedl listinné důkazy, na jejichž základě učinil následující skutková zjištění:- Ze smlouvy o podnikatelském úvěru č. , hodnota, -, Anonymizováno, ze dne , datum, vyplývá, že se žalobkyně zavázala poskytnout žalovanému částku 30.000 Kč bezhotovostním převodem na bankovní účet žalovaného a žalovaný se zavázal uhradit tuto částku společně s poplatkem v celkové výši 21.000 Kč (5 x 4.200 Kč) do 16. 6. 2025. Mezi smluvními stranami byla pro případ prodlení žalovaného s úhradou jakékoliv jednotlivé splátky sjednána smluvní pokuta ve výši 500 Kč.- Z informace o platbě a z údajů o účtu BankID ze dne 26. 3. 2026 vyplývá, že u účtu jsou evidovány informace o žalovaném – jméno a příjmení, datum narození, rodné číslo, národnost, adresa, telefonní číslo , tel. číslo, e-mail, dále údaje o dokladu totožnosti.- Ze sdělení společnosti , právnická osoba, . vyplývá, že na účet žalovaného byla dne , datum, zaslána částka 30.000 Kč. Nejedná se o podnikatelský účet.- Z upomínky právního zástupce žalobkyně ze dne 24. 9. 2025 včetně potvrzení o odeslání vyplývá, že žalovaný byl vyzván k úhradě dlužné částky a byl upozorněn na možnost jejího soudního vymáhání.4. Po provedeném dokazování má soud za prokázáno, že mezi žalobkyní a žalovaným byla uzavřena smlouva o úvěru, na základě které byly žalovanému poskytnuty peněžní prostředky ve výši 30.000 Kč bezhotovostním převodem na jeho bankovní účet. Žalovaný se ve smlouvě zavázal uhradit žalobkyni jistinu ve výši 30.000 Kč společně s poplatkem za poskytnutí úvěru v celkové výši 21.000 Kč a v případě prodlení uhradit částku 500 Kč za prodlení s každou splátkou. Žalovaný na svůj dluh uhradil celkem 5.000 Kč.5. Soud dospěl k závěru, že žaloba je důvodná pouze částečně.6. Dle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.7. Dle § 2991 odst. 1, 2 o. z., kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.8. Dle § 419 o. z. spotřebitelem je každý člověk, který mimo rámec své podnikatelské činnosti nebo mimo rámec samostatného výkonu svého povolání uzavírá smlouvu s podnikatelem nebo s ním jinak jedná. Dle § 420 odst. 1 o. z. kdo samostatně vykonává na vlastní účet a odpovědnost výdělečnou činnost živnostenským nebo obdobným způsobem se záměrem činit tak soustavně za účelem dosažení zisku, je považován se zřetelem k této činnosti za podnikatele.9. Dle § 86 zákona č. 257/2016 Sb., poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru důkladně posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě informací nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených k povaze, délce, výši a rizikovosti úvěru pro spotřebitele, získaných z relevantních vnitřních nebo vnějších zdrojů, včetně spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje schopnost spotřebitele plnit povinnosti sjednané ve smlouvě, zejména splácet sjednané splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů a dalších údajů o finanční a ekonomické situaci spotřebitele, jako jsou údaje o jeho majetku a závazcích a o způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.10. Dle § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. (ve znění účinném ke dni uzavření smlouvy o úvěru), poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.11. Ustálená rozhodovací praxe Nejvyššího soudu stejně jako odborná komentářová literatura vymezuje spotřebitele jako osobu, která při uzavírání a plnění smlouvy nejedná v rámci své obchodní nebo jiné podnikatelské činnosti, tedy která jedná za účelem osobní potřeby ve smyslu spotřeby, neboli nečiní tak opakovaně a za úplatu. Pro odpověď na otázku, zda fyzická osoba uzavírající smlouvu s dodavatelem (§ 52 odst. 2 obč. zák.) je v postavení spotřebitele (§ 52 odst. 3 obč. zák.), je rozhodující především účel jednání takové osoby (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 22. 7. 2015, sp. zn. 33 Cdo 7/2014, ze dne 25. 6. 2014, sp. zn. 23 Cdo 1835/2012, a ze dne 5. 8. 2008, sp. zn. 28 Cdo 864/2008, dále Švestka, J., Spáčil, J., Škárová, M., Hulmák, M. a kol. Občanský zákoník, Komentář I, 2. vydání, Praha: C. H. Beck, 2009, str. 466 a násl.).12. Pro určení, zda se jedná o smlouvu o spotřebitelském úvěru, není relevantní výslovně ujednaná smluvní identifikace stran (srov. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1930/11, rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 32 Odo 1196/2003, sp. zn. 28 Cdo 3249/2017), ale je třeba zkoumat faktický stav věci. Je tedy podstatné odlišit, zda podnikající fyzická osoba jedná coby podnikatel v rámci své podnikatelské činnosti, nebo jedná jako fyzická osoba mimo rámec svého podnikání. Z toho vyplývá, že i osoba s živnostenským oprávněním může vystupovat v konkrétním vztahu také jako spotřebitel, pokud jedná mimo rámec své podnikatelské činnosti. Souvislost půjčovaných prostředků s podnikáním nelze prokazovat jen tak, že je ve smlouvě uveden údaj o sídle a identifikačním čísle podnikatele, ani tím, že smlouva "skrytě" obsahuje ve formulářových ustanoveních blíže neurčené označení "podnikatelské účely". Pro určení, zda se jedná o podnikatelský či spotřebitelský charakter vztahu tak je třeba vycházet ze všech podstatných okolností, z nichž by bylo zřejmé, že se při vzniku závazkového vztahu týkají podnikatelské činnosti (usnesení Ústavního soudu ze dne 8. 6. 2021, II. ÚS 1176/21).13. Po provedeném dokazování nemá soud za prokázáno, že by skutečná vůle stran směřovala ke sjednání podnikatelského úvěru. Žalobkyně ani přes výzvu soudu netvrdila a nedoložila, že se zabývala tím, zda byl žalovaný při uzavírání smlouvy v postavení podnikatele či spotřebitele, resp. nebylo prokázáno, že by si žalovaný finanční prostředky od žalobkyně půjčoval v souvislosti se svým podnikáním. Dle tvrzení žalovaného po něm naopak žalobkyně nevyžadovala žádné doklady. Souvislost půjčovaných prostředků s podnikáním tak nebyla prokázána, kdy navíc soud zjistil, že částka 30.000 Kč byla žalovanému zaslána na účet, který nebyl podnikatelským účtem. Na předmětnou smlouvu se tedy uplatní ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru, přičemž povinností žalobkyně dle tohoto zákona bylo před uzavřením smlouvy posoudit úvěruschopnost žalovaného. Žalobkyně však ani přes výzvu soudu nedoložila, že k posouzení úvěruschopnosti žalovaného došlo. Pokud žalobkyně nebyla schopna plnit důkazní povinnost ohledně zkoumání úvěruschopnosti žalovaného, musí soud konstatovat, že neunesla břemeno důkazní. Vzhledem k tomu, že žalobkyně poskytla žalovanému dle obsahu spisu spotřebitelský úvěr v rozporu s ustanovením § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, je taková smlouva neplatná.14. Soud tedy dospěl k závěru, že smlouva uzavřená mezi žalovaným a žalobkyní je absolutně neplatná, neboť nebylo doloženo, že by žalobkyně coby poskytovatel spotřebitelského úvěru před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru posoudila úvěruschopnost žalovaného.15. Porušením § 86 zákona č. 257/2016 Sb. však není dotčena povinnost žalovaného vrátit poskytnuté peněžní prostředky, neboť jinak by se jednalo o bezdůvodné obohacení žalovaného. S ohledem na uvedené je žaloba důvodná pro vydání částky, která představuje bezdůvodné obohacení. V daném případě smlouvy o spotřebitelském úvěru byla žalovanému poskytnuta částka 30.000 Kč, přičemž žalovaný uhradil celkem 5.000 Kč. Žalovaný je tak povinen vydat žalobkyni bezdůvodné obohacení 25.000 Kč. Soud proto žalobě částečně vyhověl a rozhodl tak, jak je uvedeno ve výroku I.16. Ve zbytku je žaloba nedůvodná, proto ji soud zamítl (výrok II.). Žalobkyni nebyl přiznán ani zákonný úrok z prodlení z částky představující bezdůvodné obohacení, jelikož nárok žalobkyně na zákonný úrok z prodlení doposud nevznikl, a to s ohledem na závěry vyjádřené v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2022, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021, podle kterého ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru lze označit za speciální k obecné úpravě vydání bezdůvodného obohacení a upravuje soukromoprávní sankci poskytovatelů „lichvářských“ úvěrů spočívající v tom, že poskytovatel úvěru má nárok toliko na nesplacenou jistinu úvěru bez dalších smluvených úroků a poplatků, nadto v nové době splatnosti (buď mezi účastníky dohodnuté anebo soudem určené), která neodvisí od výzvy věřitele k plnění, nýbrž od možností dlužníka (spotřebitele); nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z. mu vzniká teprve v okamžiku prodlení dlužníka s vrácením zbývající části jistiny spotřebitelského úvěru v době podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru. Účelem takové úpravy je ochrana spotřebitele před lichvářskými praktikami některých poskytovatelů spotřebitelských úvěrů. (…) s ohledem na to, že splatnost zbývající části jistiny na základě dohody stran (možností žalované podle § 87 odst. 1) ani na základě rozhodnutí soudu ještě nenastala, zatím nemohl vzniknout nárok žalobkyně na zákonné úroky z prodlení.17. Žalovaný uvedl, že je dluh schopen splácet ve splátkách maximálně ve výši 4.000 Kč měsíčně, jelikož se dostal do dluhové pasti, měl několik exekucí a neměl kvůli pracovní neschopnosti stabilní příjem. Nyní již však stabilní příjem má, avšak nadále musí splácet hypotéku a živit svou dceru. Soud může dle § 160 o. s. ř. určit lhůtu plnění delší než do tří dnů od právní moci rozsudku, nebo stanovit, že peněžité plnění se může stát ve splátkách, jejichž výši a podmínky splatnosti určí. V souladu s uvedeným ustanovením soud vyhověl žádosti žalovaného a určil lhůtu k plnění, kterou považoval za přiměřenou jak vůči žalovanému (kterému je dána dostatečná lhůta pro splacení dlužné částky), tak vůči žalobkyni (které tak bude dlužná částka ve výši 25.000 Kč do 1 roku splacena).18. Výrok o náhradě nákladů řízení je odůvodněn § 142 odst. 2 o. s. ř., dle něhož měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo. S ohledem na vzájemný poměr úspěchu a neúspěchu žalobkyně ve věci rozhodl soud tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů tohoto řízení.19. Výrok IV. vychází z § 10 odst. 1 a 2 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, dle kterých soud vrátí poplatek z účtu soudu, jestliže jej zaplatil ten, kdo k tomu nebyl povinen. Bylo-li na poplatku zaplaceno více, než činila poplatková povinnost, vrátí soud přeplatek. Žalobkyně byla vyzvána k úhradě doplatku soudního poplatku ve výši 485 Kč (soudní poplatek činí 2.425 Kč, žalobkyní bylo zaplaceno pouze 1.940 Kč). Žalobkyně následně dne 10. 3. 2026 uhradila částku 485 Kč, a poté dne 7. 7. 2026 uhradila opět částku 485 Kč (aniž by k tomu byla vyzvána). Na poplatku tak bylo zaplaceno o 485 Kč více, než činila poplatková povinnost, proto soud rozhodl o vrácení přeplatku žalobkyni.