Žalobkyně se návrhem doručeným soudu dne 26. 11. 2025 domáhá vydání rozhodnutí, kterým by soud žalovanému uložil povinnost zaplatit jí částku dle výroku I. Žalobkyně svůj návrh odůvodnila tím, že žalovaný uzavřel se společností , právnická osoba, ., IČO , IČO, (dále jen „právní předchůdce žalobkyně“), smlouvu o úvěru č. , hodnota, (dále jen „smlouva o úvěru“), na jejímž základě byl žalovanému poskytnut úvěrový rámec ve výši 250.000 Kč, který měl být splácen spolu s úrokem ve výši 14,4 % ročně. Žalovaný se dostal do prodlení s vrácením úvěru a právní předchůdce žalobkyně přistoupil k zesplatnění veškerých pohledávek ze smlouvy o úvěru ke dni 24. 2. 2025. Pohledávka za žalovaným přešla na žalobkyni na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 18. 9. 2025.2. K výzvě soudu žalobkyně dne 4. 5. 2026 uvedla, že úvěruschopnost žalovaného byla vyhodnocena na základě tvrzení žalovaného uvedených v žádosti o úvěr a z dalších informačních zdrojů jako jsou databáze umožňující posouzení finanční situace žalovaného. Žalovaný uvedl, že celkový příjem domácnosti činí 18.002 Kč. Příjem žalovaného byl ověřen z dokladu o příjmu. Žalobkyně doložila tabulky, přičemž jedna z nich obsahuje údaje sdělené žalovaným, druhá má být záznamem z NRKI/BRKI, což však nebylo doloženo. Dle druhé tabulky však již žalovaný měl předchozí závazky. Žalobkyně dále doložila žádost o úvěr – interní dokument obsahující údaje o žalovaném a 2 potvrzení o výši příjmu. K výzvě soudu žalobkyně dále sdělila, že žalovaný celkem čerpal částku 250.000 Kč a celkem uhradil 300.139,80 Kč, přičemž na jistinu byla započtena částka 132.546,54 Kč.3. Žalovaný se k žalobě přes výzvu soudu nevyjádřil a v řízení zůstal zcela nečinný.4. Dne 21. 7. 2026 se uskutečnilo jednání, ke kterému se přes řádné předvolání nedostavil žalovaný. Při jednání soud provedl listinné důkazy, ze kterých zjistil následující skutečnosti:- Ze smlouvy o úvěru ze dne , datum, vyplývá, že mezi právním předchůdcem žalobkyně a žalovaným došlo k uzavření smlouvy, ve které se právní předchůdce žalobkyně zavázal poskytnout žalovanému úvěr do výše 250.000 Kč a žalovaný se zavázal tuto částku splatit v pravidelných měsíčních splátkách spolu s úrokem v sazbě 14,40 % ročně. Celková částka splatná žalovaným činila 468.647,03 Kč. K žalobě bylo přiloženo i vysvětlení některých pojmů, sazebník poplatků a formulář standardní informace o spotřebitelském úvěru.- Z žádosti o úvěr soud zjistil, že žalobkyně u žalovaného eviduje průměrný čistý měsíční příjem 18.002 Kč, nezbytné měsíční náklady 0 Kč, druh bydlení – vlastní byt/dům, měsíční splátky 0 Kč, počet vyživovaných osob 0.- Z potvrzení o výši příjmu soud zjistil, že zaměstnavatel žalovaného potvrdil, že čistý měsíční příjem žalovaného byl 9.669 Kč. Z potvrzení , právnická osoba, vyplývá, že žalovaný pobíral invalidní důchod ve výši 8.333 Kč.- Z upomínky ze dne 29. 11. 2024 soud zjistil, že právní předchůdce žalobkyně upomenul žalovaného o úhradu dlužné částky. Z upomínky ze dne 30. 12. 2024 soud zjistil, že právní předchůdce žalobkyně upomenul žalovaného o úhradu dlužné částky. Z upozornění před prohlášením úvěru za splatný ze dne 31. 12. 2024 soud zjistil, že žalovaný byl právním předchůdcem žalobkyně opětovně vyzván k úhradě dlužné částky a upozorněn na možnost prohlášení celého úvěru za splatný. Z upomínky ze dne 31. 1. 2025 soud zjistil, že žalovaný byl opětovně právním předchůdcem žalobkyně upomenut o úhradu dlužné částky.- Z oznámení o prohlášení úvěru za splatný ze dne 26. 2. 2025 soud zjistil, že právní předchůdce žalobkyně prohlásil ke dni 24. 2. 2025 úvěr za splatný. Celková dlužná částka k tomuto dni činila 157.232,30 Kč, z toho jistina 147.136,26 Kč.- Z výpisu z úvěrového účtu soud zjistil, že k 18. 9. 2025 činila dlužná částka 135.420,78 Kč, z toho jistina 117.453,46 Kč.- Z platební historie soud zjistil, že tato obsahuje čerpání a splácení žalovaného, kdy pohledávka ke dni 22. 4. 2025 činila 127.779,45 Kč.- Ze smlouvy o postoupení pohledávek ze dne , datum, , seznamu postoupených pohledávek (č. , hodnota, ) a potvrzení úplaty vyplývá, že právní předchůdce žalobkyně postoupil pohledávku za žalovaným na žalobkyni.- Z výzvy k úhradě před podáním žaloby ze dne 9. 10. 2025 soud zjistil, že zástupce žalobkyně vyzval žalovaného k úhradě dlužné částky a upozornil ho na možnost jejího soudního vymáhání.5. Soud učinil následující závěr o skutkovém stavu: Právní předchůdce žalobkyně uzavřel dne , datum, s žalovaným ujednání, ve kterém se zavázal poskytnout žalovanému částku až do výše 250.000 Kč a žalovaný se zavázal tuto částku vrátit a zaplatit úrok ve výši 14,40 % ročně. Právní předchůdce žalobkyně poskytl žalovanému částku 250.000 Kč, žalovaný na svůj dluh uhradil 300.139,80 Kč. Právní předchůdce žalobkyně následně postoupil pohledávku za žalovaným na žalobkyni.6. Soud dospěl k závěru, že žaloba není důvodná.7. Právní vztah vzniklý mezi právním předchůdcem žalobkyně a žalovaným se řídí zákonem č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“) a zákonem č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru.8. Dle § 419 o. z. spotřebitelem je každý člověk, který mimo rámec své podnikatelské činnosti nebo mimo rámec samostatného výkonu svého povolání uzavírá smlouvu s podnikatelem nebo s ním jinak jedná. Dle § 420 odst. 1 o. z. kdo samostatně vykonává na vlastní účet a odpovědnost výdělečnou činnost živnostenským nebo obdobným způsobem se záměrem činit tak soustavně za účelem dosažení zisku, je považován se zřetelem k této činnosti za podnikatele.9. Dle § 2395 1 o. z., smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.10. Dle § 2991 odst. 1, 2 o. z., kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.11. Dle § 86 zákona č. 257/2016 Sb., poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.12. Dle § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. (ve znění účinném ke dni uzavření smlouvy o úvěru), poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.13. Soud je dle judikaturního vývoje povinen zjišťovat, zda žalobkyně, resp. její právní předchůdce, splnila povinnost zkoumat schopnost žalovaného splácet, tedy jeho solventnost, jak byl tento názor Ústavním soudem zaujat v nálezu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18 s odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018. Soudní dvůr Evropské unie rozhodl ve věci C-679/18 o předběžné otázce položené Okresním soudem v Ostravě tak, že české soudy jsou povinny z úřední povinnosti (ex offo) zkoumat, zda věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele (tedy nikoli pouze k námitce dlužníka, jak dříve uváděla právní úprava zákona č. 257/2016 Sb.).14. Mezi právním předchůdcem žalobkyně a žalovaným byla uzavřena smlouva o úvěru dle ustanovení § 2395 občanského zákoníku, na základě které byla žalovanému poskytnuta celkem částka 250.000 Kč. Dle ustanovení § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru je poskytovatel spotřebitelského úvěru povinen před uzavřením smlouvy posoudit úvěruschopnost spotřebitele na základě informací získaných od spotřebitele a z jiných zdrojů. Žalobkyně však na výzvu soudu nedoložila, že k takovému řádnému posouzení úvěruschopnosti žalovaného došlo, kdy doložila pouze interní dokumenty, dále tabulku, která má být záznamem z BRKI/NRKI, což však nebylo doloženo, a potvrzení o výši příjmu. V dané věci nebylo doloženo, že by se právní předchůdce žalobkyně zabýval způsobem plnění dosavadních závazků žalovaného, resp. existencí takových závazků. Dle předložené tabulky však již žalovaný měl předchozí závazky. Otázkou je, do jaké míry se právní předchůdce žalobkyně závazky žalovaného skutečně zabýval, a do jaké míry se jednalo o zkoumání úvěruschopnosti pouze pro formu. Byť měl žalovaný dle potvrzení před sjednáním úvěru stálý příjem, samotná výše příjmu není dostačující pro odůvodnění poskytnutí úvěru a pouze výší příjmů nemůže být odůvodněna solventnost žalovaného, a to i s ohledem na skutečnost, že žalovaný může mít řadu jiných závazků u jiných věřitelů. Výdaje žalovaného v žádosti jsou navíc uvedeny ve výši 0 Kč, a tím spíš se měl právní předchůdce žalobkyně zabývat skutečnými výdaji žalovaného a nespoléhat se pouze na jeho tvrzení ohledně výdajů a splátek jiných úvěrů či zápůjček. Na základě informací, které měl právní předchůdce žalobkyně k dispozici, nemohl učinit odůvodněný závěr, že žalovaný je dostatečně solventní osobou a může mu být úvěr poskytnut, přesto však žalovanému peněžní prostředky v nemalé výši poskytl.15. Co se týče povinnosti zabývat se důkladně výdaji žalovaného, odkazuje soud na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 2. 2023, sp. zn. 33 Cdo 2981/2022, který je možné použít i na současnou právní úpravu a podle kterého věřitel nedostojí povinnosti stanovené mu zákonem o spotřebitelském úvěru, tedy nepostupuje s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků. Již gramatickým a logickým výkladem § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru lze dovodit, že dostatečnými nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit. (…) V rozsudku ze dne 20. 3. 2019, sp. zn. 33 Cdo 201/2018, Nejvyšší soud dovodil, že bez údajů o nákladech a výdajích osob žijících se žadateli o úvěr ve společné domácnosti si lze jen těžko učinit komplexní úsudek o celkových poměrech žadatelů a posoudit jejich schopnost úvěr splácet. (…) Nemůže se prosadit právní závěr odvolacího soudu, že předchůdkyně žalobkyně splnila povinnost posoudit úvěruschopnost žalovaného dle § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru tím, že měla „dostupné informace z interních a externích databází“, zejména bankovního a nebankovního registru, za situace, kdy se spokojila pouze s informacemi od žalovaného, jež neověřovala a ani nezjišťovala údaje o nákladech a výdajích osob žijících se žadatelem o úvěr ve společné domácnosti – jeho právní posouzení je v této části nesprávné a dovolací důvod podle § 241a odst. 1 o. s. ř. byl uplatněn důvodně. Dovolací soud uzavírá, že žalobkyně při posouzení úvěruschopnosti žalovaného nepostupovala s odbornou péčí, která předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit. V nyní posuzovaném případě porušení povinnosti žalobkyně při posouzení úvěruschopnosti žalovaného je dáno již tím, že si údaje o nákladech a výdajích osob žijících se žadatelem o úvěr ve společné domácnosti od žalovaného neobstarala a spoléhala pouze na statistické údaje, aniž zohlednila konkrétní poměry žadatele o úvěr.16. Soud tedy dospěl k závěru, že smlouva uzavřená mezi žalovaným a právním předchůdcem žalobkyně je absolutně neplatná, neboť nebylo doloženo, že by poskytovatel spotřebitelského úvěru před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru řádně posoudil úvěruschopnost žalovaného.17. Porušením § 86 zákona č. 257/2016 Sb. však není dotčena povinnost žalovaného vrátit poskytnuté peněžní prostředky, neboť jinak by se jednalo o bezdůvodné obohacení žalovaného. S ohledem na uvedené by byla žaloba důvodná pro vydání částky, která představuje bezdůvodné obohacení. Protože však žalovanému byla poskytnuta částka 250.000 Kč a žalovaný již žalobkyni uhradil částku 300.139,80 Kč, lze uzavřít, že žalovaný poskytnuté peněžní prostředky zcela vrátil, resp. přeplatil. S ohledem na to se žalovaný na žalobkyni nijak neobohatil a žaloba tak není ani z části důvodná. Soud tedy žalobu zcela zamítl. (výrok I.)18. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud v souladu s ustanovením § 142 odst. 1 o. s. ř., podle něhož účastníku, který měl ve věci plný úspěch, přizná soud náhradu nákladů potřebných k účelnému uplatňování nebo bránění práva proti účastníku, který ve věci úspěch neměl. V dané věci byl plně úspěšný žalovaný, kterému však dle obsahu spisu žádné náklady řízení nevznikly, a proto soud rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. (výrok II.)