Žalobkyně se návrhem doručeným soudu dne 5. 2. 2026 domáhá vydání rozhodnutí, kterým by soud žalovanému uložil povinnost zaplatit jí částku 23.500 Kč s 12,75% úrokem z prodlení ročně z částky 23.500 Kč od 15. 10. 2024 do zaplacení. Žalobkyně svůj návrh odůvodnila tím, že žalovaný uzavřel dne , datum, na internetových stránkách www., Anonymizováno, .cz se společností , právnická osoba, ., IČO , IČO, (dále jen „právní předchůdce žalobkyně“), smlouvu o spotřebitelském úvěru č. , hodnota, (dále jen „smlouva o úvěru“), na jejímž základě byla žalovanému poskytnuta částka celkem 23.500 Kč. Úvěr byl žalovanému vyplacen v platbách od 22. 7. 2024 do 30. 7. 2024 na jeho bankovní účet. Žalovaný se dostal do prodlení s vrácením úvěru, kdy na dlužnou částku neuhradil ničeho. Pohledávka za žalovaným přešla na žalobkyni na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne , datum, a smlouvy o postoupení pohledávek ze dne , datum, .2. K výzvě soudu žalobkyně dne 15. 5. 2026 uvedla, že úvěruschopnost žalovaného byla vyhodnocena na základě tvrzení žalovaného, lustrace v ISIR, CEE, SOLUS, NRKI, BRKI. Žalovaný prohlásil, že není v prodlení se splácením jakéhokoliv dluhu vůči jakékoliv třetí osobě, není si vědom, že by byl evidován v databázi dlužníků, nenachází se v exekuci či insolvenci. Žalovaný prohlásil, že má pravidelný měsíční příjem a potvrdil, že je schopen úvěr splatit a že řádně zvážil své možnosti. Žalobkyně doložila dokument, který má být výpisem z bankovního účtu, a řidičský průkaz, který však není řidičským průkazem žalovaného.3. Žalovaný se k žalobě přes výzvu soudu nevyjádřil a v řízení zůstal zcela nečinný.4. Dne 21. 7. 2026 se uskutečnilo jednání, ke kterému se přes řádné předvolání nedostavila žalobkyně (tato svou účast omluvila) ani žalovaný a na kterém soud provedl listinné důkazy, ze kterých zjistil následující:- Ze smlouvy o spotřebitelském úvěru č. , hodnota, ze dne , datum, vyplývá, že mezi právním předchůdcem žalobkyně a žalovaným došlo prostřednictvím prostředků komunikace na dálku k uzavření ujednání, ve kterém se právní předchůdce žalobkyně zavázal poskytnout žalovanému úvěr s úvěrovým limitem 23.760 Kč a žalovaný se zavázal tuto částku splácet pravidelnými měsíčními splátkami spolu s úrokem ve výši 457,50 % ročně. Celková částka splatná žalovaným činila pro případ splacení v 12 měsíčních splátkách celkem 111.613,58 Kč. K žalobě byly přiloženy i všeobecné obchodní podmínky právního předchůdce žalobkyně a formulář standardní informace o spotřebitelském úvěru obsahující parametry úvěru shodně se smlouvou o úvěru.- Z kopie občanského průkazu žalovaného soud zjistil, že tento měla žalobkyně k dispozici k ověření totožnosti žalovaného.- Z potvrzení o provedených platbách (na č. l. 7, 10-12 spisu) vyplývá, že na účet žalovaného uvedený ve smlouvě byla poskytnuta částka celkem 23.500 Kč (skutečnost, že se jedná o bankovní účet žalovaného, byla ověřena dotazem na společnost , právnická osoba, .).- Z dokumentu „uveruschopnost.pdf“, který má být výpisem z účtu, soud zjistil, že tento obsahuje údaje o pohybech na účtu, který má být účtem žalovaného. Údaje jsou velmi nepřehledné a není z nich patrno, co ten který příjem či výdaj představuje.- Z výzvy ze dne 14. 10. 2024 včetně údajů k výzvě soud zjistil, že žalovaný byl e-mailem vyzván právním předchůdcem žalobkyně k úhradě dlužné částky 36.983,13 Kč.- Ze smlouvy o postoupení pohledávek ze dne , datum, včetně dodatku ze dne , datum, a smlouvy o postoupení pohledávek ze dne , datum, , seznamu postoupených pohledávek a oznámení o postoupení pohledávky ze dne , datum, vyplývá, že právní předchůdce žalobkyně postoupil pohledávku za žalovaným na společnost De Vries , právnická osoba, ., která pohledávku postoupila na žalobkyni, což bylo žalovanému oznámeno.- Z výzvy k úhradě před podáním žaloby ze dne 21. 11. 2025 včetně potvrzení o podání zásilky soud zjistil, že zástupce žalobkyně vyzval žalovaného k úhradě dlužné částky do tří dnů a upozornil ho na možnost jejího soudního vymáhání.5. Soud učinil následující závěr o skutkovém stavu. Právní předchůdce žalobkyně uzavřel dne , datum, za použití prostředků komunikace na dálku s žalovaným ujednání, ve kterém se zavázal poskytnout žalovanému částku až do výše 23.760 Kč a žalovaný se zavázal tuto částku vrátit a zaplatit úrok ve výši 457,50 % ročně. Právní předchůdce žalobkyně poskytl žalovanému částku 23.500 Kč, žalovaný na svůj dluh ničeho neuhradil. Právní předchůdce žalobkyně následně postoupil pohledávku za žalovaným na společnost , Anonymizováno, , právnická osoba, ., která pohledávku postoupila na žalobkyni.6. Soud dospěl k závěru, že žaloba je důvodná pouze z části.7. Právní vztah vzniklý mezi právním předchůdcem žalobkyně a žalovaným se řídí zákonem č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“) a zákonem č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru.8. Dle § 419 o. z. spotřebitelem je každý člověk, který mimo rámec své podnikatelské činnosti nebo mimo rámec samostatného výkonu svého povolání uzavírá smlouvu s podnikatelem nebo s ním jinak jedná. Dle § 420 odst. 1 o. z. kdo samostatně vykonává na vlastní účet a odpovědnost výdělečnou činnost živnostenským nebo obdobným způsobem se záměrem činit tak soustavně za účelem dosažení zisku, je považován se zřetelem k této činnosti za podnikatele.9. Dle § 2395 1 o. z., smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.10. Dle § 2991 odst. 1, 2 o. z., kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.11. Dle § 86 zákona č. 257/2016 Sb. (ve znění účinném ke dni uzavření smlouvy o úvěru), poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru důkladně posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě informací nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených k povaze, délce, výši a rizikovosti úvěru pro spotřebitele, získaných z relevantních vnitřních nebo vnějších zdrojů, včetně spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje schopnost spotřebitele plnit povinnosti sjednané ve smlouvě, zejména splácet sjednané splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů a dalších údajů o finanční a ekonomické situaci spotřebitele, jako jsou údaje o jeho majetku a závazcích a o způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.12. Dle § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. (ve znění účinném ke dni uzavření smlouvy o úvěru), poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.13. Soud je dle zákona o spotřebitelském úvěru ve znění účinném ke dni uzavření předmětné smlouvy o úvěru a rovněž dle judikaturního vývoje povinen zjišťovat, zda žalobkyně, resp. její právní předchůdce, splnila povinnost zkoumat schopnost žalovaného splácet, tedy jeho solventnost, jak byl tento názor Ústavním soudem zaujat v nálezu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18 s odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018. Soudní dvůr Evropské unie rozhodl ve věci C-679/18 o předběžné otázce položené Okresním soudem v , adresa, tak, že české soudy jsou povinny z úřední povinnosti (ex offo) zkoumat, zda věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele (tedy nikoli pouze k námitce dlužníka, jak dříve uváděla právní úprava zákona č. 257/2016 Sb.).14. Mezi právním předchůdcem žalobkyně a žalovaným byla uzavřena smlouva o úvěru dle ustanovení § 2395 občanského zákoníku, na základě které byla žalovanému poskytnuta celkem částka 23.500 Kč. Dle ustanovení § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru je poskytovatel spotřebitelského úvěru povinen před uzavřením smlouvy posoudit úvěruschopnost spotřebitele na základě informací získaných od spotřebitele a z jiných zdrojů. Žalobkyně však na výzvu soudu nedoložila, že k takovému posouzení úvěruschopnosti žalovaného došlo, kdy doložila pouze dokument, který má být výpisem z účtu, avšak je nepřehledný a není možné z něj učinit závěr o tom, co představují v něm uvedené příjmy a výdaje žalovaného. Ničeho dalšího žalobkyně nedoložila. Pokud žalobkyně nebyla schopna plnit důkazní povinnost ohledně zkoumání úvěruschopnosti žalovaného, musí soud konstatovat, že neunesla břemeno důkazní. Nebylo doloženo, že by se právní předchůdce žalobkyně důkladně zabýval příjmy a výdaji žalovaného ani způsobem plnění dosavadních závazků žalovaného. Ostražitý poskytovatel nebankovního úvěru by si vyžádal podrobnější informace, stejně tak by žalovaného lustroval v databázích umožňujících posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Vzhledem k tomu, že právní předchůdce žalobkyně poskytl žalovanému dle obsahu spisu spotřebitelský úvěr v rozporu s ustanovením § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, je taková smlouva neplatná. Soud tedy dospěl k závěru, že smlouva uzavřená mezi žalovaným a právním předchůdcem žalobkyně je absolutně neplatná, neboť nebylo doloženo, že by poskytovatel spotřebitelského úvěru před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru posoudil úvěruschopnost žalovaného.15. Porušením § 86 zákona č. 257/2016 Sb. však není dotčena povinnost žalovaného vrátit poskytnuté peněžní prostředky, neboť jinak by se jednalo o bezdůvodné obohacení žalovaného. S ohledem na uvedené je žaloba důvodná pro vydání částky, která představuje bezdůvodné obohacení. V daném případě byla žalovanému poskytnuta částka 23.500 Kč, přičemž žalovaný neuhradil ničeho. Soud tak žalobě částečně vyhověl a uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni bezdůvodné obohacení ve výši 3.500 Kč tak, jak je uvedeno ve výroku I.16. Ve zbytku je žaloba nedůvodná, proto ji soud zamítl (výrok II.). Žalobkyni tedy nebyl přiznán zákonný úrok z prodlení z částky představující bezdůvodné obohacení, jelikož nárok žalobkyně na zákonný úrok z prodlení doposud nevznikl, a to s ohledem na závěry vyjádřené v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2022, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021, podle kterého ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru lze označit za speciální k obecné úpravě vydání bezdůvodného obohacení a upravuje soukromoprávní sankci poskytovatelů „lichvářských“ úvěrů spočívající v tom, že poskytovatel úvěru má nárok toliko na nesplacenou jistinu úvěru bez dalších smluvených úroků a poplatků, nadto v nové době splatnosti (buď mezi účastníky dohodnuté anebo soudem určené), která neodvisí od výzvy věřitele k plnění, nýbrž od možností dlužníka (spotřebitele); nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z. mu vzniká teprve v okamžiku prodlení dlužníka s vrácením zbývající části jistiny spotřebitelského úvěru v době podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru. Účelem takové úpravy je ochrana spotřebitele před lichvářskými praktikami některých poskytovatelů spotřebitelských úvěrů. (…) s ohledem na to, že splatnost zbývající části jistiny na základě dohody stran (možností žalované podle § 87 odst. 1) ani na základě rozhodnutí soudu ještě nenastala, zatím nemohl vzniknout nárok žalobkyně na zákonné úroky z prodlení.17. Výrok o náhradě nákladů řízení je odůvodněn § 142 odst. 2 o. s. ř., dle něhož měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo. Pokud jde o náklady právního zastoupení, soud při jejich výpočtu vycházel z vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), konkrétně z ustanovení § 14b, když žalobkyně podala žalobu na ustáleném vzoru uplatněném opakovaně ve skutkově i právně obdobných věcech. Sazba mimosmluvní odměny za jeden úkon právní služby činí částku ve výši 400 Kč. Zástupci žalobkyně by náležela odměna za celkem , hodnota, úkony právní služby, tedy převzetí a příprava zastoupení, návrh ve věci samé a výzva k plnění se základním skutkovým a právním rozborem předcházející návrhu ve věci samé, kdy se takto jedná celkem o částku ve výši 1.200 Kč (3x 400 Kč), režijní paušál ve výši 300 Kč (3x100 Kč), soudní poplatek 1.175 Kč, kdy by se při plném úspěchu jednalo celkem o částku 2.675 Kč. Soud při rozhodování o nákladech řízení zohlednil i požadované (kapitalizované) příslušenství, v souladu s nálezem Ústavního soudu ze dne 30. 8. 2010, sp. zn. I ÚS 2717/08. Žalobkyně celkem požadovala zaplacení částky 28.794,74 Kč, přičemž úspěšná byla co do částky 23.500 Kč. Žalobkyně byla úspěšná pouze částečně v rozsahu 82 %, v rozsahu 18 % úspěšná nebyla. Úspěch žalobkyně pak spočívá v 64 % a náleží jí náhrada nákladů řízení ve výši 1.712 Kč. (výrok III.)18. Soud zavázal žalovaného k plnění v zákonné lhůtě, když pro stanovení jiné lhůty (popřípadě plnění ve splátkách) nebyly shledány zákonné podmínky (§ 160 odst. 1 o. s. ř.).